Hobitovo prokletí

„Musíš to dotáhnout až do konce.“ „Do jakýho konce!?“ „Odnes to tělo, ty blbče!“ „Dobře, dyť už du.“ Celý dialog se odehrával v temné uličce města Wetgabu. Dva neholení a rozcuchaní týpkové se skláněli nad tělem bohatě oděného člověka. Celou situaci pozoroval zamlžený měsíc a ještě někdo. Malý hobit. Sledoval je a pokuřoval přitom z krátké dýmky omamný kanžel. Syčáci, pomyslel si. Zabili Tretka. A to se jim vymstí. Pak se odlepil od stěny a kráčel nejistým krokem k těm dvěma.

„Dávej bacha, jestli někdo nejde!“ syknul jeden z nich. Druhý jen zachroptěl. Pak byl slyšet pád těla na zem. „Zabili jste Tretka a za to vás čeká trest,“ ozvalo se ze tmy. Lupič se ostražitě rozhlížel, ihned mu došlo, že jeho kumpán se stal obětí zákeřného útoku někoho, kdo je viděl. Připravil si dýku. Mě jen tak snadno nedostaneš, pomyslel si. Pak ucítil známý kouř omamného kanželu. K čertu… To byla poslední myšlenka, která mu prošla hlavou. Mimo ni se mu totiž do čela zabodla krátká vrhací dýka. „Tak hajzlové a máte šmytec.“ Pronesl do ticha hobit a sbíral si své vrhací dýky. Pak tiše zahvízdal. Do uličky vcupital malý hnědý poník. „Daníku,“ zašeptal a pohladil ho po krku. Pak se rychle vyšvihl do sedla. „Tak jsme zase sami, Daníku,“ řekl hobit do ticha, když projížděli ztichlým Wetgabem. „Proč mám takovou smůlu na kamarády? Vždycky, když se s někým seznámím, tak po pár dnech umře.“ Pokynul noční stráži a vyjel ven z města hlavní branou. Dýmka zhasla. „Proč Káne, bože všech malých, mám jen takovou smůlu?!“ Pak, asi po dvou ujetých mílích, dojel do malé vísky. Nesmím se příliš s nikým spřátelit, pomyslel si v duchu, když sesedal z poníka. Dýmku si nacpal tabákem, zapálil si a vešel do hospody, před kterou sesedl. Uvnitř bylo veselo. Jakýsi barbar, pěkný vazoun se přetahoval v páce s nějakým trpaslíkem. Okolo stáli sedláci a ostatní vesničané a vzrušeně vykřikovali. Hobit se mezi ně vmísil a sledoval oba hlavní aktéry. Barbar byl velmi vysoký, opálený, černé vlasy doplňovaly jeho výrazný obličej, jen v jeho modrých očích se nezračilo nic. Jen vzrušení. Trpaslík oproti tomu byl nevysoký, jak už to u trpaslíků bývá, s dlouhým plnovousem a krátce zastřiženými vlasy. V očích mu hrálo mírné pobavení a úsilí. Hobit se v duchu usmál. Že bych ještě zkusil štěstí? Pak si vzpomněl na Tretka. Teď snad už ne, pomyslel si, teď určitě budu mít štěstí. Barbar po urputném boji trpaslíka přetáhl. Vesničané propukli v jásot. „Vushmare, nic si z toho nedělej. Příště určitě vyhraješ,“ řekl pak trpaslíkovi, když usedli k pivu, které jim tam hostinský postavil. Hobit k nim přistoupil. „Ahoj pánové, jak se vede?“ Trpaslík si ho zkoumavě prohlížel pohledem ostříleného znalce lidí. Barbar zběžně shlédl dolů a usmál se: „Ahoj hobite. Přisedni si k nám, může, viď Vushmare?“ Trpaslík kývl hlavou a usmál se: „Buď zdráv hobite a vítán do společnosti dvou samotářů.“ Hobit si přisunul zvýšenou stoličku. „Jmenuji se Měnmír Hrdlička.“ Trpaslíkovi zmrznul úsměv na rtech. „Měnmír H-r-d-l-i-č-k-a?!?“ „Ano,“ zarazil se hobit a ulekaně vzhlédl k Vushmarovi. „Tvůj bratr je Grim Hrdlička?“ „Ano,“ přiznal zkroušeně Měnmír, protože si vzpomněl na svého bratra, který před patnácti lety pobil své spoludružijníky. Zákeřně. Ve spánku. Sám pak zahynul rukou jednoho z příbuzných pobitých. Byl to trpaslík. Vushmar… Měnmírovi se téměř zastavilo srdce. Barbar s nechápavým výrazem shlédl k Vushmarovi. „Co se děje Vushmare?“ Trpaslík dýchal přerývaně, sáhl si levičkou k srdci. „Tohle Marme, je bratr vraha tvého otce.“ Marme prudce vstal. Měnmír se zhroutil k zemi a rozplakal se. Marme se tázavě zadíval na uklidněného Vushmara. Vushmar se sklonil Měnmírovi. „To se tolik bojíš smrti?“ „Ne, Vushmare, bál jsem se o vás, protože, kdykoliv jsem se s někým spřátelil, byl zavražděn, nikdy …“ vzlykal Měnmír. „Jsem tomu nemohl zabránit, jen je pomstít. Chtěl jsem se spřátelit s vámi, abych tuhle smůlu zlomil. Místo toho odnesu něco, co na náš rod vrhnul můj bratr. Klidně mě zabijte, můj život bez přátel nemá cenu.“ A usedavě plakal dál.

Když se vzbudil, ucítil jemný závan bylin. Nad ním se skláněl usmívající se Marme. „Vushmar ti připravil očistnou koupel, my dohodli se, že tebe nezabijeme, protože – ee – nejsi zodpovědný za činy svého bratra.“ Měnmír se úlevně usmál. „Neboj Měnmíre. Místní kouzelník zjistil, že na tobě lpí kletba a tato očistná koupel tě jí zbaví. My zapomeneme na křivdy a ty budeš náš přítel,“ řekl Vushmar, který vstoupil do místnosti. „Konečně,“ vydechl Měnmír. Káne,  prosím tě, zašeptal v duchu, ať to tentokrát vyjde. Pak se zvedl a dal si koupel.

„Vesnice je přepadena!“ vpadl do místnosti jeden ze sedláků. Krvácel z ramene, kde měl zabodnutý šíp. „Skřeti.“ Měnmír vyskočil. „To je trest za všechny bratrovy hříchy. Jdu na pomoc i kdybych měl zahynout.“ Při těchto slovech se už oblékal a vytahoval své vrhací dýky. „Správná řeč,“ plácnul Marme a tasil svůj meč. Vushmar se zamračil. „To je špatně Marme. Jdeme do boje, to je správně a Měnmír všem ukáže, že si naše přátelství zaslouží.“ Marme ho však už neslyšel. Proskočil zavřeným oknem a se strašlivým řevem sel zkázu mezi hemžícími se skřety. Měnmír přistoupil k oknu. Vyhlédl si kapitána a vrhnul po něm rychle za sebou dvě dýky. Obě našly svůj cíl. Kapitán se zhroutil s dýkami v krku. Pak už jen byl slyšet řev skřetů. Tři přátelé bok po boku s vesničany pak už poměrně snadno odrazili nájezd skřetů. Vushmar si třel odřená místa ve své kožené zbroji. Měnmír ležel na zemi s šípem v noze a rozhlížel se. Marme zasouval svůj meč do pouzdra a zvedl Měnmíra. „Dobře jsi bojoval. Jsi přítel.“ Pro Měnmíra byla tato slova doslova balzámem. Přehlušilo to i tu bodavou bolest ve stehně.

Přítel. Přítel. Přítel? Ano, Přítel. Káne, myslíš, že si to ten hobit zaslouží? Bezpochyby Ethel. Protrpěl si už dost. A co zločiny jeho bratra? Jak řekl Vushmar, on by neměl nést odpovědnost za činy svého bratra, vím, co chceš říci Ethel, ale tato družina, až vyspěje, poslouží našim cílům. Jsou věci, které jsou důležité, ale přátelství je pro smrtelníky to nejdůležitější. Zapomněl jsi na lásku Káne. Ano ještě láska. Ty víš, že ty smrtelníky mám rád, nemohu je nechat tolik trpět. Uvědom si trochu svou tvrdost milá Ethel. Zamysli se nad tím. Takže Přítel? Dobrá Káne, máš jako obvykle pravdu. Ano, odpovídám také Přítel.

Marme spolu s Vushmarem a Měnmírem opouštěli zachráněnou vesnici. Měnmír měl konečně v srdci klid. Vushmar se lehce usmíval, protože kouřil ze své dýmky Měnmírův kanžel. A Marme? Ten se pozorně rozhlížel po okolí a přitom se šťoural v uchu. Prostě planinová idyla.