líp/asi

Táhla se těsně nad zemí
a nesla ruce svěšený          
jako když nožem projede
tiše se protáhla
s tikotem srdce ve vlnách
a ráno bylo zbarvený

zvukem jak struna
drnčením jazyka
    a srdce kameněla
ve slovech

 
Řízla těsně nad pupíkem. Na stůl vypadla kulička. Dvakrát poskočila. Rychle ji chytla a schovala do kapsy. Zbytky shrnula do připraveného koše. Něco tiše plesklo o podlahu. Mávla rukou. Neměla čas, blížila se půlnoc. Vyšla před dům a zamířila k záhonu se šalvějí. Jednou rukou vydlabala důlek a do něj položila kuličku. Zahrnula ji hlínou a oběma rukama pečlivě upěchovala. 

Přestřihla provázek, který ji poutal se zemí. Naučila se chodit. Naučila se chodit rovně, protože chtěla dělat všechno správně. Přežehlila nový ubrus, který přehodila přes koš.  Trochu sebou trhla, když zaslechla zakřičet posledního ptáka kousek od okna. Už sebou nebude nikdy trhat, chce přece všechno dělat správně. Dotkla se stehna. Ticho ji přikrmovalo slabým chvěním. Cítila svaly, kůži, jak se napíná. Vykročila bosou nohou. Soucit vystoupal nahoru a zase dolů.

Když vykvetl, byla zima. Ranní mrazíky pokroutily lístky. Zčernale visely nad promrzlou zemí, ale květy byly jako vymalované – barevné zvonky otočené k nebi. Když se nahnula, zavoněly.  Opatrně je otrhala. Zvedla ubrus. Jedním okem na ní pořád koukal. Nejčervenější zvonek zapíchla do důlku. Asi je někde v kuchyni, vzpomněla si na divné plesknutí. Zbylé květy rozházela po nahém těle a znovu koš přikryla ubrusem. 

Když se pohnul, úžasem nadskočila. Byl dokonalý.

Vyskočil z koše na všechny čtyři a protáhl se. Na zádech se mu v chlupech zaleskl pot. Napjal svaly a vzpřímil se. Byl menší než poprvé, ale silnější. Ucítila pulsující krev na býčím krku…
… a pak zvedl hlavu. Jedno oko měl modré, druhé červené. A neměl ústa. Natáhl ruku.

Srdce zkameněla v křídlech ptáka a z výšky padaly kameny velké jako domy. Pohltila je a zhasla. Ticho přicházelo - odevšad …