Poškozovaný vědec - Stěžovatel

Poškozovaný vědec – Stěžovatel

         V životě někdy nastávají situace naprosto nečekané, nevyžádané, trochu vynucené okolnostmi, zkrátka spadlé z nebe. Do podobného stavu jsem se dostal v práci čirou náhodou. Dokonce jsem ani proti svému náhlému přeřazení na velmi odlišné místo, oproti své původní odbornosti, neprotestoval. Věnovat se práci na úseku ombudsmana, i když se tomu tenkrát tak neříkalo, se ukázalo velmi zajímavé a napínavé. Šlo především o lidi s jejich starostmi a přáními. Někdy snadno řešitelná, někdy velmi problematická, často neodůvodněná a jako perličky působily případy anonymní nebo literárně nesmyslné.

         Ona ta nesmyslnost v jádru nebyla až tak nepochopitelná, ale podle obsahu bylo jasné, že se jedná o určitou psychickou poruchu osobnosti. Začalo to jedním obsažným, několika stránkovým dopisem. To samo o sobě již svědčilo o určité výjimečnosti. Několik stránek obsahovalo totiž jen slovo „Fuj!“ opakující se od shora dolů na všech řádcích. Pisatel, docent Maurer mě začal zajímat.

         Dopis byl psán úhledným písmem, uspořádaně, bez gramatických chyb, čistým slohem, místy archaickým. Od zdánlivých drobností, které autora trápily, se v textu objevovaly odborné problémy v úrovni vědeckých závěrů. Podle mého vedoucího jsem se jeho případem neměl nijak dlouho zabývat. Pro něho bylo řešení jednoznačné. Jde o nesvéprávného cvoka, kterému není nutné ani odpovídat.  

         Byl jsem jiného názoru. Zkusil jsem mu alespoň stručně odpovědět. Trochu jsem váhal, jestli mám přijmout jeho styl a odpovědět na jeho starosti a problémy nadneseně. Musel bych si ale důvody pracně vymýšlet, proto jsem zvolil raději vyhýbavou odpověď s příslibem, že se jeho problémy pokusíme vyřešit ve spolupráci s příslušnými institucemi. To se ukázalo velmi neprozřetelné, protože následovala nečekaná lavina dalších dopisů, pro kterou jsem dostal od vedoucího zákaz se tím dále zabývat. Tak se můj pisatel dostal ze služební roviny do sféry soukromé, protože další dopisy již přicházely adresně na moje jméno, které si přečetl v záhlaví odpovědi na řádku – Vyřizuje JUDr. Hanák. Vrátím se na začátek, k tomu prvnímu čtrnácti stránkovému dopisu, vyplněného zčásti slovy „Fuj!“. Píše v něm, jak se rád koupe v teplé vodě v lázních na hlavním nádraží. Ani jsem nevěděl, že tam nějaké lázně jsou, ale ubezpečoval mě podrobným popisem, jak je tam vždy spokojen a jak ta teplá voda svědčí jeho citlivé pokožce. Několik dalších řádků je věnováno vlivu temperované tekutiny na póry epidermní vrstvy kůže a důsledkům pro její správnou pružnost a odolnost. To jsem přeskočil, protože jsem tomu nerozuměl. Následovala ta stránka „Fuj!“ a teprve za ní bylo vysvětlení jeho námitek a stížnosti. Hned první věty zněly: „Br, hrůza, nedbalost, šok, zděšení, žalostné protivenství! Neteče teplá voda. Jsem poškozován. Fuj! Zase neteče. Takové lajdáctví se musí potrestat! Děs. Trvá to již několik měsíců. Stále trpím. Kdo to má na svědomí?“

         Absence teplé vody byla spolu s výkřiky hněvu a zlosti popisována ještě na dalších dvou stránkách. Jeho nespokojenost se nesmiřovala jen s koupelí v teplé vodě. Protesty směřovaly také pro zanedbávání změkčování oxidanu k  ovlivnění funkcí potních a mazových žláz.  Na půl stránky byl barevně vykreslen složitý graf, který jsem se marně snažil rozluštit. Jeho problémy byly popisovány vědeckými pojmy s obtížně srozumitelnými závěry a zdánlivě by mohly být považovány za seriózní bádání. Tento náhled byl vzápětí setřen další stránkou se slovem „Fuj!“ Měl nastřádány další problémy, které mu ničily zdraví a psychologickou potenci, kterou, jak uváděl, potřeboval pro své studijní účely.

         S drtivým odhodláním návrhu rychlé a účinné likvidace, popsal nejvýše nebezpečnou přítomnost hejna holubů, kteří poškozují a vytrvale ničí historicko-sošný komplex Václavského náměstí. Problém rozšířil o pro mě nesrozumitelný popis chemických vzorců ve složení usazovaných exkrementů na kovovém povrchu sošných objektů. Své rozhořčení doplnil údivem, jak mohou Češi trpět škodlivé chemické reakce na tak posvátném prostoru svých dějin. Dodal k tomu návrh, celý komplex pomazat lepivým mazem, jehož složení si přihlásil k patentování. Bohužel mu byrokrati již několikrát přihlášku patentu vrátili, údajně z důvodů nedostatečného seznámení s dosavadním stavem používané technologie ve světě. Píše rozhořčeně, že ještě nikde na světě nepomazali komplex skulptur nějakým lepidlem a je to jeho originální původní řešení.

         Za další stránkou se slovy „Fuj!“, kupodivu jen s jedním řádkem slova „Hanba!“ popsal svou zlost, že nemůže sehnat nějaký ovocný kompot, protože je všechny vyvážíme do Bulharska. Vnitřní trh je trvale nedostatečně zásobován náhražkami z přebytků družstevníků. Naříkavý tón dopisu naplnil postesknutím nad pěstováním cizorodých akátů v mnoha pražských parcích místo ovocných stromů. Všechny parky v dopise vyjmenoval i s jejich rozlohou a polohou a přidal doporučení nejvhodnějších sort ovocných druhů. Až jsem se podivil, kolik máme v Praze parků a sadů.

                  Dopis pokračoval stížností, že je omezován v ediční činnosti. Rád by své některé návrhy publikoval veřejně, ale je stále všemi nakladatelstvími odmítán a zesměšňován. Zatímco národnímu umělci Karlu Gottovi vychází jedno LP za druhým a dostává samé slavíky, jemu se nepodařilo vydat ani skromný zpěvník povzbuzujících písní, zpívaných při dobrovolných akcích. Při tom je každému jasné, jak lehčeji se drží lopata, nebo krumpáč, když brigádník zpívá „Vzhůru soudruzi, vzhůru, kopejme vpřed!“. Následovala další stránka se slovy „Fuj!“, tentokrát se dvěma řádky slova „Hanba!“.   

         Podobnými stesky, které neměly odstrašující, nebo výhrůžný charakter dopis pokračoval, ale v závěrečné části se obsah změnil. Důrazně žádal o zákrok proti učenkám železničního učiliště. Hanbářky a drzé adolescentky. Mimo nedostatku teplé vody u hlavního nádraží a později, jak zjistil pokusně i u jiných nádraží, ho uráželo hlasité hlášení těchto primitivních učednic ve staničním rozhlase. Jejich hlasy ho pronásledovaly a všude zesměšňovaly. Nepravdivě oznamovaly, že nosí špinavé trenýrky, děravé ponožky a má utrhané knoflíky. Nejhorší byly pomluvy při hlášení učednic na hlavním nádraží. Jen jednou nehlásily. Bylo to na prvního máje, kdy byly v průvodu a tam hlásit nemohly.

           Jeho fiktivní kreativita a tvořivá imitace byla rozsáhlá. Další a další dopisy následovaly. Nejhorší bylo, že se začal pohoršovat, že neplníme sliby, kterými jsem ho snaživě uklidňoval. Od jisté doby se v záhlaví dopisů začaly objevovat věty v cizím jazyce, mně naprosto neznámém. Na dotaz, co věty znamenají zpočátku zdráhavě, ale pak chlubivě vysvětlil, že jde o pozůstatky jazyka západních Slovanů, Řezanů. Náznaky ve fragmentech prý náhodně objevil při světle voskovic ve sklepním depositáři zříceniny hradu Rezenburg, kde jeho bratr údajně působil jako dobrovolný kastelán.

         V jednom z dalších dopisů si postěžoval na redakce, které mu brání v jeho dopisovatelské a literárně vědecké práci. Odmítají mu zveřejnit v novinách a periodikách jeho články a stati týkající se historických událostí vzniku českého státu. Jako příklad popsal odmítnutí vydání jeho slovníku řezenského jazyka se základy gramatiky. Označil to za stupidní neochotu a odmítání objektivního výzkumu základu nejstarších slovanských etnik, z kterých pochází i odnož staroslověnštiny a staročeštiny. Zde se opět objevuje zmínka o jím nalezených, zcela unikátních pozůstatcích existence západních Slovanů z okolí Řezna.

         Na dotvrzení životaschopnosti řezenského jazyka, který zrekonstruoval a obdařil gramatikou a písmem mi v jednom dopise poslal několik básní. Některé byly v originále, některé v překladech z českých a slovenských klasiků. Dovoluji si zde uvést část první sloky proslavené poemy Hynka Máchy, jak by zněla v řezenském jazyce.

Hnjedla nočka, začka majka

koncodeno majka – luba had

pjevohrala laka luba rajka

choroboro vonja tuna rad

         Jistě je zajímavé, jak pojal překlad – Byl pozdní večer – Hnjedla nočka. Zřejmě vycházel z toho, že pozdní večer znamená, že bude hnedle noc. Dokazoval tím příbuznost a kořeny slovanských jazyků. Překvapila mě připodobnost slova hrdlička s pjevohravou rajkou. Zde asi musela působit pouze skutečnost, že se jedná o ptactvo. Jednoho dne jsem dostal stručný, ale objemný dopis. Byl k němu přiložen Slovník Řezensko- český a Česko-Řezenský se stručnou gramatikou. Bylo to velmi názorné dílo, doplněné černobílými obrázky. Jeho prostudování jsem zatím odložil.

         Namátkově jsem se dotázal šéfredaktora časopisu Naše železnice, proč neotiskly článek docenta Maurera k výročí prvního máje. Šéfredaktor si nejprve vůbec nedokázal vzpomenout na jeho jméno, ale když jsem mu připomněl jeho objev jazyka západních Slovanů, okamžitě věděl, o koho jde. Nemohu reprodukovat jeho reakci ani ve slangovém stylu, aniž bych se dopustil spoluúčasti na trestném činu proti právům na ochranu osobnosti.

         Zamítnutí zveřejnění zmíněného článku objasnil zcela jednoznačně. Jednak redakce dostala tento článek v červenci, takže na zveřejnění bylo již poněkud pozdě. Podle obsahu článku bylo na první pohled jasné, že jde buď o vtip, nebo o histrionsky postiženého člověka, který nemá oporu sám v sobě a hledá ji ve vnějším prostředí. Teatrálnost a dramatizace obsahu jeho článku byla obdivuhodná, poznamenal k jejich odmítavému rozhodnutí. Naprosto nepřijatelné bylo jeho tvrzení, že oslavy prvního máje mají pohanský původ a slavili je poprvé nějací západní Slované pod vedením franckého kupce.

         Poslední dopisy záhadného, zneuznávaného vědce již postrádaly počáteční skromnost, byly psány, mimo zvýšeného počtu stránek se slovy „Fuj!“ a „Hanba!“, zejména použitím matematických a chemických vzorců. Jeho výpady směřovaly nejen do odborných institucí, jazykového ústavu, výzkumné základy zdravotnictví, ale i do státní legislativy a zastupitelských úřadů městských částí. Již jsem si nevěděl rady, jak na úrovni skončit toto neblahé dopisování, které hrozilo určitým skandálem. Jakmile se v posledním dopise vyskytla zmínka o státním zastupitelství, rozhodl jsem se k radikálnímu kroku. Několik nocí jsem věnoval studiu jeho slovníku jazyka řezenského a pak jsem mu napsal dopis v řezenštině. Ne příliš obsažný, ale jak se ukázalo velmi trefný.

         Vážený pane docente!

         S vnímavým pohledem a citlivým pochopením jsem dosud četl o vašich problémech a došel jsem k závěru, že nejlepším řešením všech vašich potíží a nesnází bude prozkoumání jejich hlubokých kořenů. Bádání v oblasti vašich duševně-duchovních pochodů pomocí intuitivních postřehů, vysvětlení jejich příčin a souvislostí a nastavení mentálního působení na vaše pocity bude úspěšné. Rovněž vhodné afirmace s pohybovou aktivitou a výživovými doplňky, bylinnými extrakty a léky budou jistě účinné. Osvědčily se v mnoha podobných případech. Cítím s vámi, a proto jsem se rozhodl předat celou vaši korespondenci příslušnému ústavu národního zdraví s žádostí, aby se vám terapeuticky věnovali.

                                                                               Znamenám se s úctou

                                                                                       JUDr. Hanák

         Po odeslání dopisu nastalo ticho. Žádný dopis již od pana docenta nepřišel. Pokud by měl někdo zájem o přečtení dopisu v originálním znění v řezenštině, je jeho text k dispozici v redakci časopisu „Život po“ v Praze 8.