Zápisek z plesnivého bytu

... a ještě jsem zapomněl napsat, že se mi líbí zařazení básně - romantické

cosi mně to připomnělo

tohle to se u nás dělo

po svatbě, v prvním bytě

jedno, druhý … čtvrtý dítě

 

avšak není náhoda

že špíny a bordelu

roste doma pohoda

 

(tedy, když se to správně uchopí,

jinak se v tom člověk, utopí)

většina si lže do kapsy málem až do smrti, je dobrý (a dost moudrý), když to přijde dřív! *

To je tak zoufale reálné... 

A tak reálně zofalé... Ani jsem to neměla číst. A přesto dík. 

Líbí semi metaforické přenášení plísně a další věcí v bytě na lidi, např.

*

Pořád? Je milé, že souhlasíš:) Respekt - to bude tím... a nastavením.

Milá atkij, se zájmem jsem si přečetl tvou kritiku k egilovu dílu. V zásadě s tebou ve všem souhlasím, jen nechápu proč se mu pořád za cosi omlouváš Očekávám odpověď

Jsem nadšená a zároveň zklamaná.

Nadšená z toho, že i LZ  se nechává unést a že je tudíž "normální" člověk. Ale chápu, že některé obsahy se prostě píšou tak spontánně, bez velkého násilí. A občas je potřeba úlet.

To této chvíle mi Tvá tvorba přišla / a vlastně jsem to obdivovala/ emočně disciplinovaná a vždy tak poeticky kultivovaná, nadčasová. 

Ano, tipla jsem, protože u kohokoli bych podobný text tipovala. Nedá se příliš vytýkat. Poetickými prostředky vládneš. Jen zde jdeš až moc "na ruku"  A já si vzpomněla na vtip o suterénu...Á, tak pán je ještě i suterén? A to jsem si asi už dovolila mnoho. Ale snad se nebudeš za moji dojmologii zlobit:) 

 

 

Dá se říct, že se mi velmi líbí. Chtělo to trochu světla do mrtvého lesa. Jen to nemyté nádobí bych zrušil. Ruší mi renesanční dojem

Fajn. Velmi fajn. *

Samozřejmě ta subj. nejefektivnější místa - ty celá suterén a prostředí rekordů.

Zápisky z pročtené básně

bilanční tón

a katalytický proces odpoutání

 

víčka jsou motivem sice již opotřebeným (kdo jsme si je nezkusil), o to však domáčtějším, v klasických smyslech ví(č)ka přetékajících krabic, zavařovacích sklenic, podřimujících koček a lidských obyvatel bytu

= celá ta báseň je totiž opotřebená

 

četla jsem ji snad pozorně, snažila se, myslím, že právě ta absence originalit ji činí funkčně obyčejnou, takovou, jaká má být. Zdánlivě šerá. Na první prolétnutí vyvolá dojem „ale to neberu, autore“, postupně vede propadat patry slov... dovnitř bytu.

 

Jo, co jsme si/to jsme si, je úhledným porovnáním z dětského věku, později už se asi nikdy skutečně nic na pokyn nenapraví. (Může to být tím, že v dětském věku netvoříme sami záštitu společna, záštitu „doma“. Snáz se vrací, pod tu nezávisle na naší vůli vyvěšenou.)

Proto neřekli – ve dvojím významu.

Víc se asi... nezmůžu.

Au ;-)*

co jsme si / to jsme si- akoby i som už ten výraz u teba v nejakom texte práve v závere čítala-istá nie som, ale mám ten pocit. Možno škoda použitia privretých viečok, na mňa dosť prepratý výraz-ale inak veľmi príjemný, sugestívny text..

Pamatuju si ten byt velmi dobře. Připadal mi tenkát i přes tu plíseň poměrně útulný. Nějak takhle jsem si vždycky představoval byt básníka. Trochu pochmurný, hodně zabydlený. Asi nejvíc mi utvěl v paměti čtenářský koutek - křeslo se stolečkem, lampičkou a popelníkem. Podobný má i Naty. Říkal jsem si tenkrát, že jednou, až budu velký, musím si také takový pořídit...

Je zajímavé sledovat, jak se skrze poezii dostává ven něco, co člověk v normálním běžném životě musí zasunout někam dozadu a tvářit se, jakoby se nic nestalo. Tak mě tak napadá, je skvělý, že poezie existuje, že nemusíme pořád jenom sportovat.

Mimochodem parádní rytmus.

Nejvíc zaujala prostřední vtipností metafor... s vrstevnatým podtónem

"trhala rekordy pavučin" tam som spozornel ale ten Lyrycký koniec ma neodstal tá pleseň a lož je na mňa predekorovaná, ale to hádam ani nie je výčitka, len konštatovanie :-)

Tradične skvele napísané. Tvoju poéziu skrátka môžem *