Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou

„Mami! Tady už jsme v nebi?“ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestře pohled na horská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko v horách vyvěrá ze skály? Pochopil jsem, že v nebi bude všechno zelené. Je i v člověku ukryto tolik síly? Ano, myslím, že přesně takhle to vypadá v ráji. Žádné bílé obláčky na modrém pozadí, žádní andělé a blankyt. Až jednou otevřu oči a všechno kolem mě bude zelené, poznám, že je dobojováno.

Zul jsem si boty a chladil nohy v ledovém jezeře. Svlažil jsem obličej, doplnil vodu a pokračoval ostrým výstupem na Smutné sedlo. Při pohledu na mohutné vrchy ukryté v oblacích jsem si nedokázal představit, že už za pár hodin se po nich budu procházet. Dolina, z níž jsem vyšel, se zase zdála tak vzdálená, jako bych z ní až sem pěšky nikdy nemohl dojít. V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Mlhavý cíl se jeví jako nedosažitelný a minulost se vleče někde v závěsu daleko za tebou. S životem je to podobné. Není cesty zpět a dopředu to jde ztěžka. Tady ale všechno obsáhneš v jediném dni. Cítíš, jak do tebe skrze chladný horský vzduch všemi póry vstupuje celistvá, jedinečná a neopakovatelná přítomnost.

Obklopilo mě stádo kamzíků. Dva šli po horském chodníku přímo přede mnou. „Stopa!“ upozornil jsem je slušně podle pravidel turistiky, ale oni si drze vykračovali dál. „Stopa!“ Až když jsem zadního z nich plácl po hřbetě, uskočili oba na stranu. Zvláštní je úděl tohoto plachého zvířete, odsouzeného k životu v izolaci vysoko v horách, věčně klopýtajícího po kamení v říši větru, sněhu a nekonečných lánů borové kleče. Doba se posunula. Medvědi ve městech vybírají popelnice a kamzík se naučil žít v dokonalé symbióze s člověkem. Jednou na každou horu vyjedeme zvláštní lanovkou a u toho budeme požírat kamzičí hamburgery.

S přibývající nadmořskou výškou lidí významně ubylo. Už jen sporadicky jsem míjel protijdoucí turisty. Zatímco já šlapal do šíleného kopce, potil borovičku a vykašlával jehličí, oni s úsměvem na tváři pozvolna spadali do údolí. Tiše jsem jim záviděl. Jenže pak mě napadlo, neměli by závidět spíš oni mně? Vždyť mě ještě čeká vrchol, katarze, povznesení, to oni už mají vše nevratně za sebou. Člověk se plahočí do kopce a už sní o tom, jak půjde dolů. Co je tedy skutečným cílem cesty?

Na hřebeni jsem si sedl do trávy a svačil pšeničné placky s kávou. Na světě neexistovalo v tu chvíli krásnější místo. Řídký vzduch společně s kumulující se únavou organizmu zavdávaly příčinu k meditacím. Do hlavy se mi draly otázky. Proč už pátý den po sobě absolvuju devastující osmihodinovou túru? Protože mi něco chybí, nebo abych sám sobě dokázal, že to zvládnu, že na to mám?

 „Protože na konci života nebudeš vzpomínat na to, jak jsi seděl v kanceláři nebo sekal zahradu. Tak zvedni zadek a zdolej tu zatracenou horu!“ Otočil jsem hlavu a kouknul se, kdo na mě mluví. Asi tři metry za mnou seděl v závětří chlápek s kerouacovskou vizáží nad plechovkou fazolí a usrkával z lahve portského.

Jenže já přesně tohle nechtěl, nepřišel jsem sem pokořit horu. „Kvůli tomu tady nejsem, nepřišel jsem si nic dokazovat,“ zauvažoval jsem nahlas nad Jackovou pobídkou, „chtěl jsem jen vybřednout ze stereotypu, vyčistit si hlavu, být pryč od věcí... pryč od lidí. Proč jsi tu ty?“

„Taky vyhledávám samotu. Tu možnost nahlížet do dokonalý prázdnoty svý duše.  Pozoroval jsem lidi, jak chodí bez cíle celý den po polích sem a tam a hledají, do čeho by tak píchli, aby si jejich ženy myslely, jak jsou pilní a mají strašně moc práce. Přitom tajně touží po tom spát v lese anebo tam čistě jen tak sedět a nic nedělat, stejně jako já, který se za to nestydím. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je svět duchovnější,“ odpověděl mi Jack svým typickým způsobem. Přes károvanou košili přehodil popruh krosny, čepici narazil do čela a už byl zase na cestě.

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. A teď jsem tady. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal – sám nevím proč – po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě.

Většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi v husté mlze jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben. Třikrát jsem si myslel, že už rozhodně musím být nahoře, ale vždy jsem byl záhy vyveden z omylu. Když jsem z posledních sil propocený vyšplhal po řetězech na další kopec, ptám se naštvaně: „Jak se do hajzlu jmenuje tady ta hora?“     

„Rohacz Ostry,“ vykulila na mě oči polská turistka. V době, kdy mobilní aplikace umí řídit počasí a rozeznávat hvězdy na obloze, mě musela mít za úplného blázna. Žádná katarze, žádné povznesení – jen úleva. Cíl mé cesty byl přede mnou celou tu dobu skrytý. Marně jsem ho hledal, pátral po něm, neviděl ho, až se mi zčistajasna zjevil úplně sám a neočekávaně. Přitom mi byl pořád nablízku, měl jsem ho celou tu dobu před očima, akorát jsem ho neuměl rozeznat. Pokolikáté už?

Polka mě požádala, abych ji vyfotil. Byla moc hezká. Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu.

Večer v kempu si po sprše dopřávám grilované kuřecí stehno s hranolkama, usrkávám oroseného Corgoně a snažím se číst. Nemůžu se ale soustředit, setrvačně otáčím stránky, aniž bych vnímal, co je na nich napsáno. Donekonečna přemýšlím, jestli mi ta cesta něco dala, jestli mě měla něčemu naučit. Nevím – ale jedním jsem si jistý. Tam vysoko v horách, tam mezi skalisky jsem na kratičký okamžik zahlédl koutkem oka zase jednou sám sebe.