Modřínová hora

Modřínová hora

Jistě jste už zažili lehkou závrať, když se vám za průhledného větrného dne při náhlém pohledu k zenitu zdálo, jak na vás modrým nekonečnem padá bílý mrak. Poněkud jinou závrať jste poznali v horách, když jste za obloukem cesty bez varování stáli tváří v tvář propastným svahům, které byly od hřmících hlubin až po klíny bočních žlebů na táhlých hlavních hřebenech oděny do ježaté pokrývky lesů, hýřící všemi odstíny zelené, a všechno bylo před vámi a pod vámi najednou tak malé a blízké a vy jste užuž natahovali ruku, abyste to útulné údolí přes špičky přečnívajících smrků a po kučerách rozklenutých buků a javorů pohladili a v tom dotyku si je tak napevno uchovali v paměti.

Také však přicházela závrať nezávisle na venkovní přírodě, když ve vás krásné myšlenky a silné pocity vyvolával verš, hudba, obraz, socha nebo člověk.

Já zažívám ještě jinou závrať, to když se stanu svědkem, jak se příroda opět jednou obešla bez mého zásahu, který by ji chtěl poučovat, nebo nedej bože opravovat. Je to nádherný pocit, když se přesvědčím, jak lehce si poradila sama – a­ k našemu prospěchu. To pro mou hrdost hospodáře není žádná ostuda, ale štěstí. A podnět do budoucna. Už jsem poznal, že právě tohle je nejvíc, čeho můžu se ctí dosáhnout.

Je po prvním pořádném jarním dešti. Stoupám strání, hlídanou od úpatí až po hřeben mohutnými sloupy modřínů. Chci se vyhnout každé větvičce podrostu, ale zůstane jen u chtění. Za chvíli jsem až po ramena zmáčený.

Zastavím se na takovém místě, abych shora viděl kus plochého temene a co největší část úbočí Modřínové hory.

Středem úžlabiny pod horou, kudy po průsečnici obou svažujících se křídel odvodněné louky původně tekl potok, vede žlutá cesta blatouchů. Zářivě sem prosvítá skrze světlounké jehličí, jež právě začíná obalovat holé proutky mlaziny. Jistě znáte to zvláštní zabarvení modřínových větviček. Ani žlutá, ani okrová, ani béžová. Je to jakási stydlivá barva nahoty. Dokud ji neoděje svěží zeleň rašení. Z postavení mladých kmínků, orosených korun a štíhlých vrcholků čtu nezadržitelný pohyb vzhůru. Podrost již ve vlnách zaplavuje oddenky starých modřínů jako moře, když stoupá v přílivu. Přesto je na první pohled zřejmé, že charakter lesa – jako všude jinde – u­rčují především staré stromy.

Teď, s odstupem let žasnu, jak jsem tady mohl vyznačit paseku.

Jenže tenkrát to vypadalo jinak. Na rozdíl od celé Modřínové hory, kde zmlazení překotně pádilo vzhůru a mně stačilo postupně odstraňovat stínící stromy, abych cestu podrostu k obloze podle potřeby uvolňoval, tady již v přízemí nezvratně vládla dusivá třtina. Co může být pro lesníka horšího! Nebylo co uvolňovat, nebylo čemu pomáhat. Bezútěšný pohled. Proto jsem vyznačil tu holoseč. Udělal jsem z nouze ctnost a rozhodl se využít paseku k umělému zavedení příměsi. Jakékoliv. Tady je vzácný i smrk. Rozhlédni se. Jeho tmavé pyramidy bys v modřínové záplavě snadno na prstech spočítal.

Tak jsem si to odůvodnil a naplánoval, ale potom jsem byl rád, že k holoseči – j­ak se často stává – p­ro jinou, naléhavější těžbu nedošlo. Když jsem přišel po dvou letech, abych si ještě jednou ověřil, je-li zde holoseč přece ten jediný rozumný způsob obnovy lesa, s překvapením jsem zjišťoval, že pod mateřským porostem se objevily hloučky přirozené obnovy, třeba jsem ji předtím pokládal za vyloučenou, a že místy již náletové modřínky dokonce přerůstají třtinu. To nemůže být samo od sebe, řekl jsem si a začal pátrat po příčině. Objevil jsem ji brzy podle rozrytého drnu. Ten nenadálý nájezd přirozené obnovy způsobila černá zvěř. Po důkladném zranění půdy, po obnažení minerální země, vyklíčily z hromadně nalétnutých semen starých modřínů tisíce a tisíce dravých semenáčků. Dnes jim v růstu nic nebrání, jen zakrytá obloha tam v té až zarážející výšce mateřských korun. Teď už jen půjdu, v každém hloučku náletu vyznačím po jednom, dvou stromech a budu se těšit, jak se stromečky po těžbě vděčně rozkošatí, povyskočí do výšky, rozrostou do šířky, jak se zakrátko spojí v ty známé prostorové kulisy podrostu, které znamenají jeden z pádných důvodů, proč jsem tak záhy a natrvalo uvízl v tenatech lesnického povolání. Díky, štětináči!

Udělal jsem to. Udělal jsem, co mi velela má neukojitelná lesnická vášeň a dnes vidím, že to bylo dobré. Nevím již, kolik roků od té doby uplynulo. Snad osm, snad deset. Mohl bych si to spočítat na přeslenech, ale ti mladí pamětníci jsou tak vitální, sahají vrcholky tak vysoko, že bych se už stěží dopočítal.

Stojím zde zadýchaný po výstupu, těším se z toho, jak moje modříny prospívají, a napadá mě, že bych měl vypátrat, čím to je, že jsem si během své lesnické praxe tak oblíbil právě modříny. Učarovala mi snad barevná harmonie červenobílého dřeva? Šustivá hladkost čerstvě hoblovaných prken, vonících po čaji s citrónem? Nebo majestát štíhlých kmenů? Průzračnost lehkých korun? Věčné toužení po slunci a větru? Co nejvíc slunce, co nejvíc větru, kdyby i kořeny měly živořit v pusté skále? Vysoké hospodářské výnosy? Jistě, to všechno. Ale jistě také to, že výsledky přirozené obnovy, pokud se daří, přicházejí tak brzy. Dvakrát, třikrát dříve než u smrku. Třikrát rychleji se dopracuji ke zrodu mladého lesa, třikrát častěji než ve smrčinách zažívám okamžiky, v nichž si doopravdy můžu oddechnout a říci si: Dobré je to. Zas jedna jistota.

Někdy je to od začátku složitější. To tehdy, když se musím rozhodnout, čemu dát přednost, jestli zdárnému vývoji zmlazení, které se už objevilo, anebo zrání staré generace, jejíž zbývající čas od této chvíle budu podle svého rozhodnutí počítat buď na roky, nebo na desetiletí.

Když ve chvíli rozhodování dojdu v úvahách až sem, je už obvykle všechno jasné. A všechno začne být přesně naopak. Světlomilný podrost se pak po řadu následujících let bez pomoci krčí u paty mateřských stromů, z mého dopuštění živoří vysávaný stínem a hmyzími škůdci a mně ho nesmí být líto. Varuji se na něj myslet. Kdybych podlehl, znamenalo by to odkácet část horní etáže, která dosud nedozrála a jejíž jediná „chyba“ je, že se začala obnovovat nezvykle brzy. Chci-li se dopěstovat toho nejcennějšího, co může les hospodáři dát, nesmím se za žádnou cenu poddat lítosti. Cílem není obnova. Cílem je zralost. Obnova pouze vyplývá ze zralosti. Co nedokáže přežít ve stínu, musí zahynout.

Zatím tedy lítost krutě potlačím. Odměna stojí za to. Všimli jste si někdy spontánního růstu dřeva na živých stromech? Pak tedy víte, že to není jen představa, zbožné přání nebo pouhý výpočet. Je to viditelná a hmatatelná skutečnost. Já ten růst vidím a sáhnu si na něj, když v pozdním jaru jdu od kmene ke kmeni a zblízka sleduji, co se s mými modříny děje. Když na konci května jdu tím dozrávajícím porostem, se zalykavou radostí pozoruju, jak je jim náhle kůra těsná. Jak ta jejich kůra, hrubá jako horstva, stržemi a kaňony rozbrázděná jako kůra Země na leteckém stereosnímku, jak ta do kosočtverců rozpraskaná kůra stoletých modřínů pod napětím nové vrstvy dřeva, nově vznikajícího letokruhu praská ve švech, jak se na dně hlubokých temných brázd objevují světlounce nafialovělé trhliny a já do nich můžu vložit prst a když chvíli počkám, téměř ucítím rozpínání dělivého pletiva, tu horečnou práci buněk, a čím jsou ty trhliny širší, tím víc mi na modřínech přibývá hmoty... Pro ten pocit, jenom pro něj, aby trval, aby se opakoval, pro ten stojí za to zahnat lítost a nechat skomírající nálet skomírat dál. Ještě ne, ještě dlouho nebude kmenovina zralá ke sklizni. A potom, až k tomu dojde a budu to ještě já, kdo tu těžbu vyznačí a při tom vyznačování vzpomene na maminku, jak před prvním zakrojením přežehnala chleba po voňavé kůrce křížem na znamení úcty a vděku za úrodu, když to ještě budu já, tak to také nevyhnutelně budu já, kdo si sám bude muset poradit s troskami stínem zmučeného podrostu. A jistě si nějak poradím. To už se bude k životu hlásit podrost nový, ke stínu otužilejší než byly utrápené modřínky, a ten mi to ulehčí. Pravděpodobněji však, až k tomu dojde, bude úrodu sklízet ten po mně. A můj záměr buď pochopí, nebo ne. Měl by, protože často jen přes oběti a zdrženlivost se dostáváme k opravdovým hodnotám. To by měl pochopit nejpozději ve chvíli, kdy bude stát u pat těch velikánů, bude si připadat strašně malý, a přesto bude rozhodovat o konečném osudu každého z nich. Tak jako já tady, uprostřed bujného zmlazení, ve své Modřínové hoře, kde proces obnovy lesa je na vrcholu, kde stromy staré kmenoviny dozrávají a teď je v krátkých intervalech odkacuju pro dvojí užitek – z­ výtěže a­ z­ růstu­ nového lesa –, si dnes připadám. Ale jsem zde a nesmím nic zanedbat. Ani rok nesmím ztratit. A přestože jsem proti lesu tak malý, troufnu si, a při těžbě zas vyzvu nedůvěřivé dřevorubce, aby některé stromy s klidem káceli doprostřed nejhustšího zmlazení. Budu je muset přesvědčit, že jen tak dáme reálnou odpověď na marnotratné plýtvání přírody semenem a životy jedinců. Strom svým pádem do přehoustlé mlaziny prorazí uličku. Jenom uličku, nic víc. Pravda, v místech, kam dopadne rozsochatá koruna, bude to pořádná ulice. Po odřezání větví a opatrném, podélném vytažení kmene, bude se zdát stopa pustošivého pádu koruny v první chvíli k nezahlazení, ale už za rok, po prvním období nového růstu, přemění se i ta nejširší jizva v zanedbatelnou minulost. Z nadbytečného množství zde zůstane množství stále ještě dostačující. To, co jsme zničili, obětovali jsme ve prospěch budoucnosti porostu.

Tolik se toho změnilo ve způsobu mého myšlení! Kdysi dávno, snad v předešlém životě, byl jsem odhodlán bránit proti člověku vše, co ztělesňovalo nedotčenost přírody. Moje příroda stála na jedné straně a člověk jako cizí, nepřátelský prvek, na druhé. Tehdy jsem se zapřísahal nedopustit pokoření přírody. Základní omyl nezkušeného mládí byl v tom, že jsem ztotožnil využívání přírody s jejím pokořením. Teprve jako lesník jsem poznal, že to není totéž. Nesmírně se mi tím poznáním ulevilo. Konečně se mým cílem stala služba lesu a přírodě ne pro přírodu samotnou. Konečně jsem pochopil, že příroda sama pro sebe o žádnou naši službu nestojí, že nás dokonce ani nepotřebuje, to jen my potřebujeme ji. V tom poznání jsem našel klíč k osobnímu štěstí.

Stojím ve svěžezeleném rašení Modřínové hory kousek pod vrcholem, za zády mám řídkou stěnu vysokého lesa s rodícím se podrostem a před sebou a po stranách skoro nepřehledné houští vyspělé mlaziny, v níž dosud na mnoha místech stojí výběrové kmeny modřínů jako stožáry v rozbouřených vlnách.

Ach, co dřeva už odtud odešlo! A jakého! A co ho tady ještě roste!

Teď si teprve všimnu, že ta mlazina není jen modřínová, je tu plno zelených boroviček, statných a sebevědomých. Tu a tam i štíhlý doubek, nápadný svými loňskými listy na větvích. A pod průsvitným baldachýnem těch mladých modřínů, borovic i dubů vidím tmavozelené jehličí dosud nízkých smrčků, které tak dobře odolávají jejich stínu. Vida, docela přijatelná směs pro budoucnost. Zadarmo, bez složitého plánování, bez práce. Tady, v království samých modřínů!

Že by opět zázrak, tak často v mém lese vyvolávaný tou skrytou silou, již má fantazie vnímá jako tajemnou duši lesa a v niž sám ani nevím mám-li věřit? Nebo jenom tento les, který je skutečný a živý, na který nikdo nespěchal a jemuž nikdo nic nevnucoval, si v průběhu let sám se vším poradil?

Tak tady nerozhodně stojím a zrakem potěžkávám zmoklé koruny, z jejichž nahloučených svazečků jehlic už přestává pršet, a raduji se z těch kmenů, které je nesou. Dívám se očima hospodáře a radost mi stoupá do hrdla. Co nevidět zde vyznačím novou těžbu. Je dobře, že jsem nechal ty stromy dorůst do takových dimenzí. Čím jsou silnější, tím znatelnější je na nich každý letokruh nového růstu. Až po určitou mez, a tou je zralost. Teď neodkládám, mnoho těchto stromů dosáhlo už před lety zralosti, a proto je načase řídit se i potřebami tohoto nastupujícího nového lesa, vyspělého již tak, že není příliš vzdálená doba – v jeho měřítku ovšem –, k­­­­dy sám začne nabízet k výtěži stejně dobré dříví jako ony, to ovšem již pod dohledem někoho o celé generace mladšího.

To je ta pravá radost. Jediná. Radost lesního hospodáře z koloběhu pěstování lesa. Jedna a táž radost z toho, co z lesa odčerpávám, i z toho, co mi v něm dorůstá. Tvorba, zrání, výtěž a tvorba. Nepřetržitý řetěz nesobecké radosti.

Cesta blatouchů se žlutě klikatí vzhůru loukou a dovede mě k lesu na protějším kopci, který na rozdíl od světlé Modřínové hory se černá smrky a jedlemi. Stačí čtvrt hodiny chůze. Projdu porostním pláštěm a octnu se v úplně jiném světě, ve světě temných třásní a zeleného šera. Zato radost tam zažiju stejnou. Také v něm je určující to jediné: tvorba, zrání, výtěž a nová tvorba. Věčný čarokruh mého povolání. A ten zázrak, ten důvod pro trvání radosti je les, který ještě žije svým životem. Který se ještě obnovuje vlastní silou, prastarou silou přírody.

V té radosti je také moje síla. A výhra.