Zelená mříž 04

Chlapec, nebe a skála

Zůstaňme chvíli na vrcholu Slunečné hory. Možná se nám podaří ještě mnohé z této pohádky pochopit.

Když jsme se tam Radek a já – oblečení do suchého – se všemi rostlinkami těšili z čerstvé vláhy, všimli jsme si, jak vítr, co přiletěl za bouří, vlnivě pohladil nedohledný lán obilí pod Horou. Zástupy nezralých stébel se postupně daly do pohybu. Běžely pryč od nás, mířily do dálky, na vápencové stěny tam v úvalu. S úžasnou rychlostí předávala pohyb jedna rostlina druhé rostlině, jedno stéblo druhému, list listu, klas klasu, ani jsme nepostřehli, kdy vlastně doběhl vítr až po nejbližší obzor, tvořený terénní vlnou polí, za niž už nebylo vidět.

Slunce ovládalo zemi ostrým světlem, jež tu a tam zatemňoval stín letícího mraku. Vlny na hladině polí, přes vybičovaný spěch jednotlivých stébel, přece teď v podivných obrazcích stály jakoby na místě. Bylo to právě tak, jako bychom se z vysoké skály dívali na moře. Tam také vidíme hladinu místy poměrně klidnou, místy zčeřenou, avšak v tom čeření si nevšímáme třpytu jednotlivých vln, nápadná je teprve celá ta ohraničená plocha. Samo čeření nám uniká pro celkový lesk oněch velkých, větrem šlehaných zrcadel.

Podobná zrcadla prudce rozvlněného obilí se udržovala více méně na svých místech tam, kde vítr z nějaké příčiny narážel na povrch země větší silou.

Nedaleko úpatí Slunečné hory se před našima očima odehrávalo setkání dvou větrných proudů. Podle zeleného vlnění jsme si mohli představit podobu větrných řek a jejich soutoku. Viděli jsme, jak dvě řeky obtékají Horu, jedna zleva, kde stojím já, druhá zprava, od Radka, ženou se proti sobě, potom se potkají a v místě dotyku nastane úžasné víření. Jeden vír se dokonce na krátkou vzdálenost rozbíhá proti nám, do závětří Slunečné hory. Soutok dvou větrů je však úzký a právě tak stabilní, jako jsou ostatní zrcadla na polích. Jen málo se přesouvá vlevo, vpravo, podle síly pravého či levého proudu. A tam dál už vítr běží svým původním směrem, tím, co běžel dřív, dokud nenarazil na horu a nebyl nucen se rozdvojit.

Díval jsem se na soutok dvou větrných řek a myslel přitom na naše nečekané setkání. Bylo skutečně náhodné? Nebo k němu zákonitě muselo dojít, až obeplujeme každý z jedné strany obrovskou žulovou překážku, kterou nám život postavil do cesty? Nepřišel jsem snad do Radkových lesů jen proto, abych ho konečně natrvalo objevil? Jestli ano, pak tomu tak muselo být, byla to zákonitost. Právě taková, jakou tady vidím v pohybu stébel pod Horou.

Chtěl jsem se na to Radka zeptat, ale ten se právě zaměstnával čímsi u svých nohou. Když se zvedl, držel v ruce malý plochý úlomek žuly, na jedné straně pokrytý tenkým, ale houževnatým krunýřem tmavošedého lišejníku.

„Přesně jako tamten,“ řekl zamyšleně.

I mně kamínek něco připomněl. Ano, byl přesně takový, jako talisman, který mi Radek daroval proti slabosti.

Znám jeho příběh, jak bych neznal! Ještě dnes ten kamínek v mé knihovně voní jako prvního dne, kdy ho Radek snesl z té výšky.

Vím, čeho je teď Radek v duchu svědkem. Na širokých roztřepených perutích krouží pod chlapcem tatranský skalní orel. Je pod ním, ale přece si ho lidé zdola, od Popradského plesa, sotva mohou všimnout. Tak vysoko se ani nepodívají. To však není podstatné. Podstatný je chlapcův rychlý dech a překotné bušení tepen. A podstatných je jeho osmnáct let. Vyšplhal by až do nebe, kdyby tam vedlo cokoli pevného, čeho by se mohl přichytit.

Ach, děsivá přírodní nedotknutelnost tatranských štítů – c­o má společného s touto Slunečnou horou uprostřed Českomoravské vysočiny! Společná je jen ta žula. A daleký rozhled. Tady ovšem úplně jiný, nesmírně krotký.

Vidím, že se usmívá na kamínek v dlani. Potom k němu přivoní. Ta prudká, kořenná vůně lišejníků! I já ji cítím.

Co všechno musí člověk milovat, než vyroste tak jako Radek! Co všechno musí vstřebat, aby to bylo na věky v něm! Výšky hor, nesmírnost obzorů! Sytost všech barev, zář slunce a hvězd! Hrozbu bouřkové věže nad hlavou. Zelený strom a holý tvrdý kámen, ano, i ten neživý kámen, neboť on je předobrazem hlíny a hlína, to je život, to je osídlení země.

Znovu ten kousek žuly zvedá, aby k němu přivoněl. Vdechuje z plných plic… Ano, je tomu tak. Cítí z té vůně omamnou přítomnost velehorského nebe kolem chlapcovy horké hlavy. A slyší šum nehybných křídel, nadnášených vzdušným proudem, stoupajícím podél skal nahoru do temného modra.

Odešel jsem po špičkách, abych jeho vzpomínku nerušil a zúčastnil se jí raději jen zpovzdálí. Radek stál na místě s kamínkem v ruce ve strnutí, v jakém se nacházíme, když máme znovu prožívat něco dávného a krásného, co chceme sledovat bez vyrušení krok za krokem od začátku až do konce.

Tenkrát byl vítěz. Ohromný vítěz.

Byl to asi nejsilnější den jeho života. Ale také nejhazardnější. To se mužům stává právě jen v osmnácti letech. Tehdy ještě nechápal, že by měl vlastně nebi poděkovat za stálost počasí, za několik hodin jasného slunečního svitu. Neměl ani nejmenší horolezecký trénink, vůbec žádnou zkušenost, měl jen velikou touhu po výškách, nezlomnou sebedůvěru a holé ruce.

Tam, kde začínala cesta kamenných lavin a potůček se zablýskl nejvyšší peřejí a nejvyšší tůňkou, končily bujné skoky po schodech balvanů. Zanechal tam všechnu zátěž a jen v šortkách a košili, s dalekohledem na krku, začal postupovat. Po čtyřech. Jinak už to nešlo.

To byl teprve na začátku výstupu.

Přišla chvíle, kdy ruce a nohy samotné nestačily. Bylo to tam, kde s úžasem zaslechl hukot neviditelného podzemního vodopádu zevnitř hory a převislá skála ronila vlasové pramínky hořké vody na dotvrzení toho, že se nemýlí, že je opravdu i v žule takový podzemní div možný. Sklon úbočí štítu byl tak strmý, že se mohl jenom plazit po břiše, přitisknutý na zázračné trsy horské trávy, které jeho dlaním i nohám dodávaly jedinou jistotu.

Od té chvíle jen jednou se ohlédl. Potom se každého ohlédnutí úzkostlivě varoval, neboť si věřil, a tuto víru nechtěl ztratit za žádnou cenu, tím spíše ne za cenu strachu.

A strach šel s ním, stoupal s ním prázdným prostorem za jeho zády, ale ještě nebyl v něm – bylo mu osmnáct. Měl sílu. A pod sebou zem, kterou k smrti miloval, která byla jeho, a on byl na ni hrdý. Dobýval jeden z jejích vrcholů, a to je přece přirozené. Nepřišel do Vysokých Tater proto, aby se držel vymezených cest. Přišel, aby okusil nejvyšší volnosti. A také, aby té nádherné zemi dokázal, že se jí nebojí, že jí patří a ona že patří jemu.

Jak tu zem pod modrým nebem držel za hřívu a celým tělem se na ni tiskl, poznával s každým metrem narůstající výšky silněji a silněji, že toto je život. Právě tak si ho představoval.

Krev z jeho prstů a kolen mísila se s hořkou vůní horských trav a lišejníků. Velkolepá zvučící tišina uklidňovala žhavé spánky. Čas od času ho měkkým teplem objalo závětrné zákoutí svahu. Nebyl sám. Neodtrhl se od skály a sál z ní sílu nepokořenosti. Jen výš, výš, stále vzhůru!

Několikrát se domníval, že je na konci sil. Nebyl. Stačilo úže se k ní přimknout a vdechovat z jejích trsů polibky slunce a blesků.

Po dvou a půl hodině, do krajnosti vyčerpán, vzepřel se pažemi nad ostrou žulovou hranu vrcholu. Nečekaný náraz větru z protější strany ho málem srazil. Zbytkem sil musel pokus zopakovat. Teprve teď se mu to podařilo. Rozkročmo se posadil na břit vrcholku. Dosáhl ho. Tady se teď mohl dělit s neustávajícím ostrým větrem o slast dotyku s pevností skály, ukazující do závratna mezi nebe a zemi.

Až se vzpamatoval z největší únavy, jakou kdy pocítil, začal naplno prožívat opojnost vítězství.

Všechno bylo pod ním. Celý svět byl pod ním. Teď se nebál pohlédnout tam, kudy stoupal. Držel se pevně vrcholu, který bránil závrati, aby se dostavila.

Ne, nepřišla…

Ten pohled zpátky v něm vyvolal něco zcela jiného. Je to možné, je to skutečnost? Myslím, že by to každý nedokázal. Ani v tak lehkomyslném věku, jaký je můj. A vůbec mi nevadí, že nikdo kromě orla není svědkem. Ten nejjistější ukazatel, zda za něco stojím, je asi zde, ve mně. Důkaz jsem si předložil sám. Co bych mohl chtít víc?

Výš než on byly jen Rysy a Končistá na protější straně nepřeklenutelné prázdnoty Mengusovské doliny. Z toho prázdna se až tajil dech. Ale ještě závratnější pohled byl svisle dolů, na velikou temnou skvrnu plesa. Orlí křídla ji chvílemi téměř zastínila. Dvě čáry na hladině rýsovaly obraz širokého jehlanu. Stýkaly se ve špičce, v níž bylo možno spatřit člun velikosti korunního plátku protěže. Na bílých klikatinách cest v černých lesích pod sebou ani dalekohledem nerozeznal z lidí víc než barevné tečky. A přece před půl třetí hodinou vyšel odtud jako jeden z nich. Odlišil se jen tím, že podlehl touze a odbočil, kam nikdo neodbočuje.

Orel náhle složil ohromná křídla a spadl do propasti pod převisem skály. Zůstal zde docela sám.

Kontrast mezi hlubinou a výškou oblohy, která se mu ani tady nepřiblížila, jenom sytěji zmodrala, byl tak úžasný, až by byl křičel štěstím, kdyby se nebál, že hlasem znesvětí nedotknutelnost prostoru.

Než sestoupil, vzal štítu talisman. Jako důkaz, že je možné dosáhnout vrcholu, když je dost touhy. Jen nepustit strach do duše. A bránit se závrati. Malý plochý úlomek skály s pevnou pokrývkou lišejníků, vonící větrem a oblohou.

Obrátil se ke mně. Z očí mu ještě temnou modří probleskovala hlubina velehorského nebe.

V té chvíli jsem prožíval nový údiv nad tím, jak je možné, že každé Radkově nevyslovené myšlence rozumím, jako by byla moje.

Přistoupil jsem blíž a začal v těch očích hledat sebe.

Ale sebe jsem tam nenašel. Kdybych tam byl já sám, musel bych žít jinak, než se mi daří žít. Kdybych tam za těmi modrými útržky nebe nalezl sám sebe, všechno by vyznělo naprosto jinak a nebylo by třeba vyprávět tuto pohádku o jednom chlapci. Nejsem Radek, jsem pouhý tlumočník a překládám vám, co mi země poroučí.

Tady na Slunečné hoře se stalo jen to, že se k mé zemi natrvalo přidružil místo mě on, neboť k ní má tak blízko, jako nikdo jiný na světě.