Zelená mříž 05 - Škodná

 

Škodná

 

Velmi často bývá lesník původně myslivcem.

Abychom byli přesnější, původně není vůbec ničím, jen se rád dozvídá o životě zvířat. Rád o nich čte, rád je pozoruje, doma by chtěl mít celý zvěřinec, nedá na své miláčky dopustit, krátce, řečeno terminologií rodičů a učitelů, má rád zvířata.

Tato vlastnost je důležitým momentem v jeho dalším vývoji.

Pod vlivem dospělých začne brzy třídit zvířata na užitečná a škodlivá. Nemá ještě tolik vlastního úsudku, aby řekl: „Hraboš je škodlivý vzhledem k lidským zájmům.“ Pak by musel připojit, že vzhledem k zájmům lasičky, lišky, káně nebo poštolky je užitečný, neboť tvoří jejich hlavní potravu.

O tom, že v přírodě nemůže být žádný živočich ani užitečný, ani škodlivý, ale každý je nedílnou a nejvýš potřebnou součástí přírody, o tom neuvažuje. Nechce si v té době ještě připustit, že nerovnováhu, nezdravý vývoj v přírodě, dokonce vyhubení některých druhů způsobuje člověk. Lidské mládě se v něm nezapře.

Není divu, že si sežene prak nebo vzduchovku, loví vrabce, myši a hraboše. Někdy se ovšem zmýlí, ale co znamená jedna sýkorka proti vyššímu zájmu? Když se kácí les, lítají třísky. I tuhle moudrost slýchá od dospělých.

Tak se k mladému člověku vrací dávný lovecký pud.

Jednoho dne se přihlásí do mysliveckého kurzu, úspěšně složí zkoušky a stane se myslivcem.

A opět, s ještě větším zaujetím, odlišuje živočichy škodlivé od užitečných. S velikou péčí chová a přemnožuje užitkovou zvěř, která působí lidem škody v lese a na poli, a bezohledně pronásleduje, ba hubí zvěř škodnou, která by škodám působeným užitkovou zvěří dovedla zabránit, nebýt tohoto horlivého myslivce.

Jsou jednotlivci, kteří tenhle paradox po čase pochopí. Záleží na jejich svědomí, jak se zachovají.

Před lety Radek netušil, že jednou z něho bude především lesník. Ještě se domníval, že je povolán k tomu, aby se stal hlavně dobrým myslivcem. Lesnická fakulta mu k tomu měla jen dopomoci.

S trochou štítivého studu, trochou trpkosti, ale také s ulehčením vzpomíná na lovecký zážitek z oné nevykrystalizované doby. Tisíce myslivců prožily ovšem stokrát zajímavější a napínavější příběhy, jistě by stály za vyprávění, při němž by posluchači cítili lehké mrazení. Radek nic takového nezažil. Jeho dojmy z doby, kdy již směl chodit lesem s puškou, jsou příliš všední a dalo by se říct až smolařské. Často se mu stalo, že propásl králíka, holuba, lasici nebo jestřába jen proto, že si v rozhodující chvilce opakoval složitý matematický vzorec nebo ho zaujal nějaký napínavý děj v proměně tvarů a barev na obloze.

Snad to bylo tím, že pravý lovecký křest měl už vlastně za sebou. Měl za sebou ta šťastná léta, kdy je člověk ještě schopen bezvýhradně se soustředit na činnost, jež ho právě zaujala, byť to byla pouhá hra. Čím mu mohly být procházky s povolenkou k lovu v kapse! Nebyly ničím proti přísně tajeným loveckým výpravám ve společnosti stejně starých rudých bratří, věrných a spolehlivých, z nichž by ani muka u kůlu nevyždímala prozrazení úkrytu těch pravých loveckých zbraní – indiánských luků. Vyrobili si je z vyschlých jasanových větví a naučili se je mistrně ovládat. Šípy měly vpředu ostré pláště střel z německých vojenských pušek, posbírané na cvičišti. Výpravy zaváněly skutečným dobrodružstvím. To nebylo pytláctví, takové slovo je ani nenapadlo a jistě by jím byli do hloubi duše uraženi. Oni přece hájili svá vlastní loviště proti cizím vetřelcům. Šťavnatá zvěřina, připravená na nepostřehnutelném indiánském ohýnku, byla daleko víc než pokrm bohů.

Na onu pozdější příhodu s jezevcem vzpomíná dnes Radek pro něco jiného. Zajímají ho sice ještě dnes podrobnosti, ovládne ho dokonce i s dlouhým časovým odstupem tehdejší neustávající palčivá touha znát tajemství příští vteřiny, ono typické napětí z lovu, ale v popředí už nestojí hloupý lovecký příběh, nýbrž to, co by se dalo nazvat stopováním vlastních úvah, lovem na myslivce ve vlastním nitru.

Začalo to tak, jak to obvykle začíná. Stál s ručnicí nabitou hrubými broky za smrkem, ramenem opřený o jeho šupinatý kmen. Kvapem se stmívalo. Černavý strop padesátileté smrčiny měl několik trhlin, a těmi prosvítala zprvu světlá, rychle však tmavnoucí modř oblohy. V trhlině nad jeho hlavou se rozsvěcovala hvězda.

Upřeně pozoroval kopec světležluté hlíny, vzdálený dvanáct kroků proti větru.

Žlutá hromada se rozplynula a zanechala po sobě jen mlhavý nádech čehosi světlejšího v temném okolí.

Čekal trpělivě, se silnou vírou, že se dočká. Objevil před večerem tuto čerstvě vyhrabanou hlínu před jedním ze vsuků do prastarého jezevčího hradu. Ohlazený otvor a hluboce vyšlapaná ulička v sypké zemině mu bezpečně prozradily, že zde veliký jezevec upravuje před zimou své podzemní obydlí.

Tma byla v půlhodině. Střílet už nebude. Spouští zvolna a neslyšně ručnici hlavněmi k zemi, aby ulevil strnulým pažím.

Vtom ho jako blesk udeřila něčí přítomnost.

Jezevec je venku! Nevidí ho, ani neslyší. Je však na haldě před norou. Ví to jistě, jako že sám zde stojí. Jak se o něm dozvěděl, neví dodnes. Pamatuje si však, že od této chvíle mohl jeho pohyby vnímat a sledovat jen sluchem.

Nějakou dobu trvalo naprosté ticho. Přesto věděl, že tam na haldě stojí nebo sedí jezevec a tiše všemi smysly pátrá, může-li se odvážit za snídaní. Možná přitom i zívá.

Kamínky a prach v kožichu, nebo snad drzá blecha, nedaly jezevci myslit jen na nebezpečí, neboť se náhle otřepal a potom k Radkovi dolehlo podivuhodně zřetelné škrábání mohutných drápů v hrubé srsti.

Po uklidňujícím vyklepání kožichu jezevec několikrát hlasitě nabral nozdrami vzduch a pustil se do práce. Za snídaní nespěchal. Jeho největší starostí teď bylo upravit si pohodlný prostorný byt. Vyhrabával z hlubin další spousty zeminy a před norou je rozmetal. Potom nějakým záhadným způsobem sbíral a smetal v okolí nory suché větvičky a hrnul si je v celých kupkách do nory. Když se mu některá silnější větévka před vchodem vzpříčila, překousl ji s praskotem, v tichu lesa podobným výstřelu.

Chvílemi bylo ticho, to si v podzemí stlal roští do ložnice.

Ten úlek, když myslivci během jedné takové tiché chvíle znenadání cosi šláplo na nohu! Trhl celým tělem, až hlaveň lehce zazvonila o patu stromu. Toho se polekal neznámý živočich a několika skoky odběhl. Jak se mu ty skoky zdály dlouhé a těžké! Bylo mu trapně, že nedohlédne ani pod sebe na zem, na vlastní nohy. Napínal sluch a snažil se nevydechnout ani trochu hlasitěji. Srdce mu zvonilo, až se bál, že ho musí jezevci zradit.

Víc než za hodinu po tom, co poprvé opustil noru, odešel jezevec na lov.

Pro dnešek nezbylo než jít domů. Přehodil pušku přes rameno a po tomto tichém šumu poslouchal. Nikde se nic nepohnulo. Přešlápl na místě nohama strnulýma dlouhým nehybným stáním. Ani tento zvuk nevyvolal v okolí žádnou odezvu. Jezevec je daleko. Pustil se tedy do sestupu strání. Jaké to bylo tápání! Těch dvě stě metrů k lesní cestě překonával skoro půl hodiny. Nenadálý pád do jámy vylekal ho ještě víc než neznámé zvířátko před chvílí. Hrome, divil se, chodím tudy přece častěji a o žádné díře nevím, asi se jí za světla bezmyšlenkovitě vyhýbám. Hrabe se ven a nadává na černou černotu jámy, kterou žádný odstín černi ani o chloupek neodlišuje od husté tmy.

Lesní cestu hvězdy osvětlovaly tak pronikavě, až se mu zdálo, že rozeznává zelenou barvu jednotlivých stébel trávy.

Hned ráno, sotva na východě začalo svítat, byl opět na místě. Pozdě. Jezevec už spal.

Důkladně si prohlédl okolí nory. Kopec před ní byl po večerní úpravě zas o něco vyšší a širší. Musel se zasmát, když zjistil, co mu to včera šláplo na nohu. Myš! Dlouhoocasé lesní myšice si tu vyhrabaly plno drobných norek a všechny třešňové a švestkové pecky roztroušené po okolí byly drobnými hlodáčky okrájené a zbavené jader. Myši se tady pohodlně živí nestrávenými jezevčími zbytky. To skoky jedné z nich mu včera připadaly dlouhé a těžké!

Za týden, říkal si, bude měsíc v první čtvrti, snad bude stačit prosvítit smrčinu a ukáže aspoň matně cíl.

 

Potom jednoho večera je již srpek měsíce schopný vrhat stín, a na to Radek čekal.

Sedí patnáct kroků od vchodu do nory u kmene modřínu. Slabý vítr míří od nory k němu.

Setmělo se. Svit měsíce hustými korunami smrčiny sotva proniká. Dlouhým čekáním zbystřené oči vybírají ze tmy nepatrné drobečky světla, aby ji měnily v šero. Hromadu před norou sice nevidí tak zřetelně, jak by si přál, přece však se světlejším odstínem liší od černého okolí.

V rukou drží dvojku připravenou k ráně a opírá se lokty o kolena. Ruce i nohy začínají jemně trnout.

Tu ho do nosu udeří teplý jezevčí pach. Tak přece je tu! Asi právě vstává, pohyb vzduchu v noře vynesl trochu nahromaděného pachu ven. Sedí správně. Jestli větří on jezevce, nemůže jezevec navětřit jeho, dokud se vítr nestočí.

Teď jen tiše sedět, ani mžiknutím se neprozradit! Dnes by mohl neopatrný pohyb snad i zahlédnout, tma není neproniknutelná.

Za chvíli světlá halda ještě víc zesvětlala nějakým pohybem. Napíná zrak. Skutečně. Bělavá skvrna se zvolna pohybuje sem a tam. Je to větřící jezevčí hlava. Teď zasvitl mdlý plamínek: to jezevec hledí přímo na něho. Nevidí ho však. Vystoupil o krůček výš a klidně se otřepal.

Snad celých pět dlouhým minut trvá střídavé větření, drbání a vyklepávání. V závěru té nekonečné doby hrozí napjaté svaly trnoucích končetin, že jimi bude muset pohnout.

Velké tělo jezevce tiše, pomalu sklouzlo z hromady. Radek nevidí ovšem víc než matnou skvrnu na temnějším podkladu. Zmizela mu z očí, zato zřetelně slyší, jak zvíře chrastí pod suchým smrkovým vrškem sraženým námrazou. Ty labužníku, vyčenichals moje hříbky, už mi nedorostou.

Chvíle přeschlého šumu a praskotu využívá k tomu, aby dvojku otočil do směru, kam se jezevec musí při své obchůzce dostat.

Úspěchem je si jistý. Až mu přijde před ústí hlavní, bude nejméně deset metrů od nory. Takovou vzdálenost snad, kdyby rána nezpůsobila okamžitou smrt, těžce raněný jezevec neuběhne.

Napětí vrcholí.

Bělavá jezevčí hlava a za ní světlý trup jsou nyní právě v té mezeře mezi kmeny, do níž se snaží soustředit. Hlavně dvojky nevidí. Někde tam před sebou je pouze tuší. Když je o píď zvedne, ztratí se mu z výhledu jezevčí přízrak. Spustí je o tutéž píď dolů. Světlé jezevčí tělo se znovu objeví. Má tedy zamířeno.

Bez dlouhého uvažování zmáčkne spoušť. Ohnivě rudý kruhový záblesk ho oslnil. Nenadálý výstřel v tichu nočního lesa je ohlušující.

Takřka současně se spáleným prachem vnikl mu do nosu pronikavý zápach z přířitní jezevčí žlázy, jež ve smrtelném úleku zvířete odkryla svůj obsah.

V doznívající chvění na okamžik ohlušených bubínků doléhají nepravidelné krátké skoky. Směřují doleva, k noře.

Nesmí doběhnout, aby se neztratil v podzemí! Horečně si uvědomuje něco jako překvapení, že rána nebyla dost účinná a táhne ručnicí po zvuku. V okamžiku, kdy světlý terč mezi stromy zahlédne, pálí podruhé.

Slyší několikeré zahrábnutí drápů do země.

Pro jistotu znovu nabije obě hlavně a pak si lehne tam, kde je, na záda, aby své oběti dopřál klidné zhasínání.

A pak to na něho padne jako nemoc. Žlutý srpek měsíce se noří do sousední mlaziny a kolem narůstá jiskřivá tma. Mezi střípky loveckého opojení, netrpělivosti a pochybností o úspěchu začne pronikat jakýsi pocit nespokojenosti.

Proč jen to muselo být?

Vždyť já jsem podlehl pudu!, myslí si rozmrzele. Co na tom může změnit fakt, že se mu říká lovecká vášeň, lovecká náruživost nebo prostě lovectví! Je možné si vymyslet termín ještě nevinnější, který se mezi lidmi snadněji promíjí?

Je rozčarovaný.

Myslivost – to je přece od slova myslit.

A přece nejednal podle rozumu. Proč pro všechno na světě má být zabité zvíře lepší než žijící?! Trofej? Nač! Pro vlastní potěšení.

Avšak tomu zvířeti jsem vzal život!

Proč si to tak bereš? Nejsi sám. Divoké africké kmeny také loví. Je to lidská přirozenost.

Loví, aby uchovali život!, hádá se v duchu roztrpčeně se sebou samým. Copak jsem já potřeboval k obživě jezevce? Já vím, vím, co chceš říct! Ano, zabíjejí též zvěř, která je jim nebezpečná. A to je pro tebe důvod k obhajobě? Ne-bez-peč-ná! Čím mě ten ubohý sběrač mršin ohrožoval?! Kolik lidskosti v porovnání se mnou musí být v tom černém lovci!

Z jezevce nebude ani kožešina. Ani ta obyčejná podnožka do pokoje. Je počátek září, čas přebarvování. Každý kožich líná.

Co s ním asi budu dělat.

Je pozdě na výčitky. Stalo se. Za chvíli zvednu těžký úlovek, s námahou jej dovleču k hájence a o tom dalším se poradím s hajným. Třeba aspoň sádlo někdo zužitkuje.

Půjdu se tam podívat, ať to mám za sebou.

Již je u hromady, rozhlíží se, pokud tma dovoluje, avšak není tu nic, co by připomínalo zhaslého jezevce.

S neblahým tušením rozsvítí zápalku. V jejím světle vidí každou větvičku na zemi v okruhu několika metrů. Nic.

Třeští oči a chytá se naděje: což jestli se těžké tělo sesunulo nebo skulilo ze svahu!

Sestoupí několik kroků a znovu škrtne. Všude pusto. Cizí a nepřátelská je holá lesní půda.

Přišlo naprosté vystřízlivění.

Stojí zdrcený. Zvíře se posledními silami dovleklo k brlohu, zatímco on si nečinně ležel nedaleko a nesnažil se tomu zabránit.

Norníka nemá nikdo známý. Snad jen ten by tu ještě mohl pomoct. Kde však je konec Doře! Ještě neměla rok a vytáhla z nory zhaslou postřelenou jezevčici, těžší než byla sama. I kdyby tentokrát nevytáhla, aspoň by dala znamení, kde kopat. Ale takhle? Ne, bez psa se pouštět do kopání v tomto starém, rok co rok pozměňovaném a rozšiřovaném labyrintu, to prostě nejde.

Proč jen jsem nemířil pečlivěji!

Pečlivěji? V této tmě?

Tak jsi neměl střílet vůbec. Když nevidíš bezpečně mířidla a terč, nestřílej!

A jak bys ho chtěl dostat? S jezevcem to jinak nejde. Leda náhodou. Nebo do pasti. Ve dne ani za šera se s ním nepotkáš.

Nemusels ho mít! Víš, jak mu teď asi je tam dole?

Ne, neměl jsem střílet. Mohlo mě napadnout, že netrefím přesně komoru. A malá úchylka znamená strašlivou trýzeň, kratší nebo delší.

Kam to asi dostal…

Ta myšlenka ho teprve přivedla ke střízlivému rozhodnutí, že by měl postupovat podle mysliveckých návyků.

Jde si tedy posvítit na první nástřel, to je do míst, kam vyslal první náboj.

Ach, tak je to tedy! Podlomí se pod ním kolena. Vidí dlouhou hrubou rýhu v zemi. Uprostřed ní trčí ze země doběla oškrábnutý kořen.

Čarostřelče! Boucháš si klidně do země a zapomínáš, že na tuto nepatrnou dálku má brokovnice ještě tak husté krytí, jako by vystřelila kouli. Dokonale jsi podstřelil. Ani jediný broček o kožich nezavadil. Celý snop broků neškodně rozryl hrabanku. Běž honem na druhý nástřel a nech se překvapit, také podruhé jsi mířil nějak podezřele nízko, celou světlou skvrnu jezevčího těla jsi měl nad hlavněmi. Viděls vůbec hlavně? Mířils popaměti, příteli! Dovol, abych se ti vysmál.

Počkej, ještě nevíš.

Ale vím, pojď se podívat sem, někde tady to bude. No, škrtni přece.

Skutečně… Zde bych tu brázdu nehledal.

Je však zřetelná, usvědčující.

Najednou se ho zmocňuje nepochopitelná lehkost. Zdá se mu, že procitá z chmurného snu.

Člověče, vždyť ty si můžeš blahopřát!

Zhluboka si oddechne.

Měsíční srpek už dávno zapadl, ale nebe se třpytí jasněji. Dokonce i v ponurém prostoru pod uzavřenou klenbou korun rozněcuje svěží paprsky.

 

---