Cikán

  Násep širokým obloukem rozdělil pole, mostem překonal řeku, pak se náhle stočil na pravou stranu a společně se stavební cestou zmizel v úzké nivě mezi zvedajícími se kopci. Kočár jej následoval. Kolem se míhala čerstvá jarní zeleň, baráky rozházené po svazích, zapadlá nivní pole. Když projeli poslední vesnicí, svahy se semknuly tak těsně, že vozka musel vjet na násep. Kdyby zaváhal, zřítí se do potoka, který pod nimi tekl.

  „Ruhe, Lieblinge,“ zašeptal tiše koním.

  Když se niva opět rozšířila, mezi zalesněnými svahy vysvitly bílé celty rozbitého tábora. Vzduch voněl cikorkou a pryskyřicí z čerstvě opracovaného dřeva. Vůz zastavil před jedinou dřevěnou boudou, která stála uprostřed. Dvířka se otevřela a z vozu vystoupili krásní urostlí muži v oblecích. Lakýrky se zanořily hluboko do bahna.

  Zpráva, kterou přivezli, se rozšířila rychle: 

  „Schluss. Der Zug endet hier,“

  a ti, kteří větě rozuměli, byli vyplaceni nejdřív. Poté se dostalo na předáky a nádeníky z místních vesnic. Italové s Rusíny si odnesli nářadí.

  Večer se hospody v okolních kopcích naposled rozžehnuly. Muži směnili rýče a krumpáče za poslední lahve, chléb a ohnuté nože. Někdo se zmínil, že město, pro které pracovali, umírá, ale dva dny chůze na východ roste jiné, kde namísto z kamene a dřeva staví z oceli a ostře vypálených cihel. 

  Cikán vypáčil volnou cihlu, položil ji na podlážku lešení. Na nádvoří pod ním pracovali ostatní muži. Brali jednotlivé cihly a kladívkem z nich oklepávali maltu. V načervenalém večerním světle vypadaly téměř jako nové.  

  Přešel přes nádvoří k bráně, která sloužila jako nákladka. Idiot právě dorovnal poslední řadu cihel na malém vozíku, který stál ve stínu podloubí. Před branou na něj čekal muž se ženou.

  „Koně nemáš?“ zeptal se Cikán.

  Muž se zamračil, ale neřekl nic. Cikán pokynul Idiotovi.

  „Idiot ti vozík vytlačí ven, pak je to ale tvoje starost.“

  Idiot se opřel do oje a vozík s kodrcáním vyjel z brány. Žena sáhla do škapulíře.

  „To chceš dát peníze jako… jemu?“ vyhrkl muž.

  Žena se polekala. Muž zlostně těkal pohledem mezi vozíkem, ženou a Cikánem.

  „Hele, podívej se,“ řekl muž: „Skoč pro někoho, s kým se můžu srovnat. Já nekradu.“

  Cikán pokrčil rameny:

  „Tak ještě ty peníze můžeš dát tady Idiotovi.“

  Žena znovu sáhla pro peníze. Idiot se tupě usmál.

  „Opovaž se,“ vyjel muž. Chytil oj vozíku a pokusil se potáhnout. Vozík se však nehnul z místa. Cikán pokynul na idiota a ukázal mu na bránu. Ten pochopil a začal tlačit vozík zpátky. Společně s vozíkem táhl i muže, který stále svíral oj a snažil se tlačit v protisměru.

  Cikán mu položil ruku na rameno. Muž se však zlostně otočil a švihl po Cikánovi pěstí. Špatně mířená rána minula. Cikán zůstal pevně stát, naopak muž, kterého vlastní útok vyvedl z rovnováhy, se zapotácel a následně jej podtrhla oj vozíku. Idiot se nahlas rozesmál. Muž se zvedl z bláta a chytil jednu z naložených cihel. Cikán nahmatal nůž. Zpod brány je začali povzbuzovat první zvědavci.

  „Nezabíjejte ho,“ vykřikla zděšeně žena.

  Cikán se usmál a rychlým pohybem přejel muži po předloktí. Cihla vypadla na zem. Muž zaúpěl, tenký čůrek krve prosákl mezi zaťatými prsty.

  Žena znovu sáhla pro peníze. Tentokrát ji nikdo nezastavil.

  Když se setmělo, zedníci rozdělali oheň. Plameny šlehaly nad jejich skrčené postavy, suché dřevo z krovů hořelo dobře a byla ho spousta. Za hradbami se tyčily děrované siluety důlních věží.

  S postupující nocí kruh mužů polevil. Objevily se první ženy, které přes den paběrkovaly na okolních haldách. V ohni přibylo několik uhelných ořechů. Peníze znovu putovaly z dlaně do dlaně.

  „Ty celý den čistíš cihly, mně stačí čtvrt hodiny roztáhnout nohy,“ zasmála se dívka, když ji Cikán vložil peníze do dlaně.

  Nakonec zůstal sám pouze Idiot. Objímal prázdnou lahev a jeho tupý úsměv připomínal anděly z vesnických kostelů. Když se mu ji Cikán pokusil vzít, Idiot se zhroutil do ohniště a zapředl jako kočka.

  Zakalené ráno pohltilo střechy, koruny stromů i důlní věže. Zbylo nádvoří, v jehož prostředku stál Idiot obklopený cizími muži. Muži se opírali o hole a smáli se, zatímco Idiot, na jehož tvář i šaty se nalepil zvlhlý popel z ohniště, hrozil zdviženou cihlou. Ostatní zedníci a haldožerové buďto vyspávali nebo se stáhli hluboko do bezpečného labyrintu kuchyní a sklepů.

  Cikán vykročil na nádvoří:

  „Hádám, že pro jednu cihlu jste si nepřišli.“

  Muži se za ním otočili. Idiot spustil ruku s cihlou a jako pes, kterému se vrátil pán, okamžitě ztratil všechnu obezřetnost. Cikána od mužů dělily dva-tři kroky, vzdálenost, na kterou žádný nůže nedosáhne. Obezřetně je sledoval, muži se tiše smáli. Odpověděl mu až hlas, který se ozval za jeho zády.

  Hlas, který mu odpověděl, zazněl zpoza jeho zad.

   „To zaleží na ceně,“

  Těsně u zdi stál odstavený vozík, na kterém seděl muž. Úplně jej přehlédnul. Muž houpal nohama a bavil se:

  „Mám doporučení od zednického mistra. Přišel by sám, ale někdo ho ošklivě pořezal. Chlapům se teď stýská po jeho holi. Nemám pravdu?“

  Muž seskočil z vozíku a ukázal na jednoho z mužů:

  „Jdi pro koně,“ a pak se obrátil zpátky na Cikána: „Cihly si vezmu za mistra, ale jestli chceš, můžeš těmhle chudákům ukázat, jak se pracuje. Říkají mi Vadan.“

  Naložený vozík poskakoval na bahnité cestě. Občas některá z cihel vypadla, ale idiot rychle přiskočil a hodil ji zpátky na jedoucí vozík. Baráky po stranách řídly a chudly. Vyrašily okolo starých šachet a třídíren a zpustly okamžitě, co se fabriky posunuly o kousek dál.

  Před polednem přešli řeku. Krajina se zvlnila a stala se nepředvídatelnou. Baráky se změnily v osamocené, narychlo stlučené boudy. Nakonec zbyl jenom lužní les, který se několikrát vystřídal s nesečenou loukou. Z cesty se stala pěšina.

  Na jejím konci zastavili.

  Svah pod jejich nohami strmě padal dolů a měnil se ve skalnatou rokli. Skálu žíhaly černé pruhy na profil muže. V těch nejširších byly vyraženy úzké šachty. Několik žen třídilo čerstvý odval, který před šachtami ležel. Kovové údery z šachet téměř zanikaly v řevu ptáků. Kopanka byla čerstvá a organizovaná.

  „Můžeš to brát jako zazdění vrat,“ řekl Vadan.

  Ostatní muži si mezitím vzali z vozíku hole. Někdo podal hůl i Idiotovi. Cikán však zůstal s prázdnýma rukama.

  „Ty zůstaň nahoře, někdo by si mohl vzpomenout, jak zednický mistr přišel k úrazu.“

  Cikán se opřel o vozík a sledoval, jak muži prve opatrně sestupují ze svahu, pak zrychlují, až se v běhu vrhají mezi ženy. Z šachet se mezitím vynořili první horníci. Oslněni světlem slepě máchali železy. Cikán se opřel o vozík a zadíval se na nebe: bylo popelavé jako čerstvě natažená omítka. V duchu počítal, kolik cihel bude potřeba na zazdění vchodů a kolik džběrů vody bude třeba nanosit.

  Když znovu sklopil pohled, stála před ním vyděšená dívka. Zatímco všichni ostatní se snažili uniknout úzkým hrdlem strže, dívka se nějakým zázrakem vydrala do prudkého svahu. Cikán ji pokynul prázdnými dlaněmi a dívka se dala do běhu.

  Idiot se večer nevrátil. Peníze, které dostal od Vadana, schoval za volnou cihlu. Pak vyšel na nádvoří a posadil se k ohni mezi ostatní muže. Večer byl klidný, tichý, město za hradbami polkla májová noc.

  Ženy přicházely postupně. Od bílých šátků se odrážel oheň. Stíny, které se jim mihotaly ve tvářích, zahlazovaly všechny vrásky a jizvy po nemocech – jedna tvář na různých tělech. A přesto ji poznal. Sedla si vedle něj a vhodila uhelný ořech do ohně.

  Probudil se krátce nad ránem. Bledé světlo, které proudilo vyskleným oknem, vytlačovalo stíny do rohů místnosti. Tam se zaleskla střenka nože.

  Ulice končila v poli. Kostrami rozestavěných baráků profukoval vítr nasládle vonící nadcházející žatvou. Ze štítu, na který vylezl, aby v jeho vrcholu upevnil glajchu, viděl další party, jak na domech nahazují krokve. Řemeslníci lezli po krovech jako velcí nemotorní mravenci v lacláčích, pokřikovali na sebe a posouvali krokvemi, dokud nezapadly do zářezů v pozednicích. Nebe bylo čisté. Za domy se rozlévala unavená letní krajina.

  Prvně si myslel, že praskla krokev. Zvuk se ale postupně znásobil a nepřestával. Poslední dům v řadě se začal hroutit. Krov se propadl, stěny vtahovala neviditelná síla dovnitř. Muži mizeli ve změti fošen a trámů. Pak se začala trhat zemina.

  Propad vykroužil téměř dokonalý kruh. Lidé se shromáždili na jeho okraji a čekali, jestli se v hromadě dříví pod nimi neobjeví pohyb. Nakonec se Vadan vydal za místním farářem. Někteří muži otevřeli lahve, jiní se znovu chytili nářadí a pokračovali v rozdělané práci, kterou bylo třeba co nejrychleji dokončit.