Zelená mříž 08 - Narušená rovnováha

Narušená rovnováha

Vysokým žebrovím kmenů se při zemi nese monotónní pískání.

„Ííí, ííí!“

A znovu, stále stejně: „Ííí, ííí!“ Vždy dva hlásky.

Už dobrou hodinu, možná dvě, slyší Radek volání srnčích dvojčat. Ozývají se přibližně z jednoho místa. Jsou ještě malá, nesamostatná, neopustí útulné zákoutí, kde je matka naposled napojila. Zdržují se jen v hranicích otisknutého matčina pachu, ale ten již vychládá, proto tím úpěnlivěji volají.

A máma nepřichází. Musí být dost daleko, že je neslyší.

Radek vyznačuje důležitou těžbu. Snaží se být pozorný, záleží mu na tom, aby se ani u jednoho stromu neodchýlil od zásady, kterou si pro tento porost zvolil. Chyba by se nedala napravit. Jakmile se jednou strom zachvěje pod ječivým dotekem nepostřehnutelného běhu ocelových zubů, je pozdě na jakoukoliv lítost.

Srnčata ho znepokojují. Čím dál méně se soustředí na správný výběr stromů k těžbě.

Takhle to dál nepůjde.

Položí nářadí k patě naposled vyznačeného smrku, vezme si jen dalekohled a zvolna jde za hlasem. Našlapuje opatrně. Místo, odkud zaznívají nešťastné hlásky, obchází tak, aby se mu přiblížil proti větru.

Už je vidí. V odkvétajícím maliní. Probleskují tam řady bílých puntíků na jejich bocích. Malé vypouklé hlavičky s odstálými kornoutky zdůrazňují jejich kojenecké stáří, jež by se ještě snadno dalo počítat na pouhé dny. Také nožičky jsou doposud velmi vratké.

Bez matky by se jejich osud brzy naplnil.

Tu a tam jedno ukousne stvol mařinky vonné se svítícími tečkami bílých kvítků, druhé lístek maliníku, a směšnými pohyby je soukají do sebe. Potom některé pootevřeným svíráčkem znovu vydá tesklivé volání. Vzápětí vypískne i to druhé.

Srnčátka touží po mléku a teplé mámině srsti. Stýská se jim též po drsném, ale příjemně očišťujícím vlhkém pohlazení. Té vůně, až zas nosíky budou moci přitisknout k všemocnému zdroji života! K veliké matce, u níž je tak dobře!

Radek se v příznivém větru dostal tak blízko, že ho jedno srnče zpozorovalo. Spatřilo jeho vzpřímenou lidskou postavu, lidský pohyb, lidský krok – a přece se nezaleklo. Větří jen dávnou přítomnost matky a živý, intenzivní pach svého sourozence, který je mu nablízku. Nevětří žádné nebezpečí. A hlavní slovo má přece vždycky čich. Zvlášť dokud zraku chybí zkušenost. Ovšemže zkušenost potvrzená čichem.

Vidí prvního člověka ve svém kratičkém životě a chová se jako mládí země na ztracených ostrovech uprostřed oceánů: důvěřuje mu s ohromující samozřejmostí.

Drobnými krůčky přichází blíž. Druhé po jeho boku. Rozechvělými větrníčky široce nabírají vzduch.

„To tak! Ke mně nemůžete!“ říká tichým, opatrným hlasem, „kdyby to viděla vaše máma, ta by z vás měla malou radost!“

Srnčata pohnou chlupatými kornoutky, ale jdou nezadržitelně k němu.

Radkovi je těžko. Z toho, že nesmí přijmout tuto bezelstnou nabídku míru a přátelství. Jediným dotykem ruky by mohl mláďata připravit o matku. Srnčí strach z lidského pachu někdy přemůže všechny ostatní instinkty, je schopen přesáhnout i meze mateřské lásky.

„Aspoň někdo tady musí mít rozum, hlupáčci.“

Avšak z té neodolatelné důvěřivosti, již musí bez slitování odmítnout, svírá se mu srdce.

Už jsou na dva kroky, na krok od něho! Stačilo by sklonit se k nim, podrbat na hlavičkách, pohladit bílé pramínky na zádech, nechat si lechtivě očichat, dokonce snad olíznout dlaně. Zdalipak by jim čich bez špatné zkušenosti napověděl něco o lidském nebezpečí?

V poslední chvilce ustoupil.

Jak jenom je odehnat a nezklamat? Couvá a pronáší k nim chlácholivá slova.

Vtom se srnčata jako na povel zastaví a radary slechů nastraží do jednoho směru.

Člověk pro ně najednou přestal existovat, neboť k nim dolehlo vzdálené, pro Radka ještě neslyšitelné srnčí písknutí.

Chvíli trvá ticho. Všichni tři stojí bez pohybu, v soustředěném napětí.

Teď i on zaslechl hlas jejich matky. Srnčátka se o překot rozbíhají, jedno v horlivosti uklouzne, svalí se, ale hned vyskočí a cválá dál.

Nové písknutí a radostná dvojhlasá odpověď. Radek dalekohledem vidí mezi kmeny rezavě žlutou postavu srny. Všechny její svaly jsou vypjaté a smysly zaostřené k srnčatům.

Tady jsme! Srna je očichává a pak odskočí, ale jen krátce. Vzápětí si je odvádí.

Dosud je Radek může sledovat.

Dokonce vidí, jak se srna s dětmi zastavila ve vzdálené sluneční škvíře, jak je znovu očichává a potom tu hebounkou srst začne lízat. Srnčata lačnými větrníčky žduchají matku do vemínka. Hltavě sají s běhy široce rozkročenými, se spárky pevně zabořenými do lesního trouchu. A ona blaženě přivírá světla, neboť cítí jenom jednu vůni, neporušenou vůni svých dětí. Je to i její vůně. Lidské stopy na zemi ji nezajímají. Co lidských stop už za život zkřížila!

Viděli jste někdy srnu či srnce těsně před propuknutím toho, co snad jen v nestřežené chvilce prostoduchosti můžeme nazvat tak nedokonale, jak nedokonalé je slovo běh?

Již tehdy v tom zdánlivém klidu před bouří vyčteme z dychtivosti postoje, z žízně po závratných skocích vše, co bude za vteřinu následovat. Ta bronzová socha je věrným odrazem prudké nezadržitelnosti příštího pohybu.

Slyšeli jste v tichu nočního lesa vytepávat morseovku srnčích skoků? A slyšeli jste burácivou lavinu polekaného bö – bööö či zlostného bááá – ba, s níž si protilehlé stráně pohrávají tak dlouho, dokud neutone v dusivém sevření vzdálených houštin?

Radek dalekohledem pozoruje kojící srnu. Stovky setkání s něžnou a přitom tak impulzivní zvěří se slévají v toto jediné.

Srnčí zvěř – to je život v té nejpřirozenější podobě. Velkolepý jako okamžiky tvoření. Primitivní, pudový, zpěněný pohybem a věčnými úniky před nebezpečími. Stejný dnes jako před věky, kdy kolébkou srnčí zvěře i jejím domovem se stal smíšený evropský prales. V něm byla nucena žít a množit se pro zachování druhu a přírodní rovnováhy, na každé pídi vlhce tlející země pronásledována strachem o holou existenci. Naučila se ukrývat svou červenou srst před zrakem rysa ostrovida v temném houští či pod širokými listy, neslyšně jako sám rys projít okrajem světliny a stejně tiše zmizet v hlubokém šeru. Hrozba vlčích tesáků ji naučila s jistotou používat ocelových svalů k dlouhým, vysokým a šíleně odvážným skokům přes překážky, za nimiž číhalo riziko pádu do strže, mezi kluzké kameny nebo propletené kořeny vývratů.

A přece lze vyčíst v jejím jedinečném běhu radost. Prostou radost ze samotného pohybu. I té ji život v pralese naučil. Vznikla z přebytku síly a síla se zrodila z nutnosti.

Nasycená srnčata začínají dovádět okolo matky. Ta se najednou zvláštními, úspornými skoky rozběhne. Vyzývá ke hře.

Radek hledá mezi kmeny.

Nejkrásnější je hlava, i na takovou dálku na ní zaujmou tři výrazné body, černá světla a černý větrník. Ani na postavě se nedá nalézt závada. Jak je tu vše vyvážené!

Usměje se. Tolik výhrad má proti přemnožené srnčí zvěři! Při každém konkrétním setkání však stojí a nemá se k odchodu.

Srna zmizela v buřeni starší kultury. Právě té, jíž ráno procházel se zaťatými zuby a při pohledu na křovité pahýly okousaných stromků a torza parožím roztřískaných zbytků posledních vtroušených modřínků měl na krajíčku zlostné: Vybít, do posledního kusu vystřílet všechno srnčí!

Malá srnčátka jsou zcela ukrytá v pestré zeleni vysokých bylin. Tu a tam se nad hladinu buřeně zvednou jen pozorné slechy srny.

Odloží dalekohled a zavrtí hlavou: „Za to přece ona nemůže.“

Bereme na sebe příliš mnoho odpovědnosti. I za přírodní výběr a za rovnováhu v přírodě, kterou tak snadno porušujeme. Potom, když se připozdívá, ukáže se, že máme příliš měkké srdce.

Srnčí zvěři není nic po našich plánech. Žije, jak žít musí, jak velí její přirozenost. Její zákon strachu zná pouze dva nepřátele: člověka a jeho psa. Těch se bojí a prchá před nimi, chová se tedy přirozeně. Že všechny lesy nejsou pro srnčí nápor dost uzpůsobeny, to přece není její starost. Ona se zatím uživí.

Udržet množství býložravců na únosné výši, to je po vyhubení velkých šelem výhradně lidská věc.

Lidskou věcí je zachovat les. Válečná sekera je navěky zahrabána. Vědomý, dokonce plánovitý boj proti lesu, ten už se k dnešním lidem nehodí. Nezbytný mohl být pouze v začátcích civilizace. Kolik lidí však obývalo zeměkouli! Dnes je na řadě objevit a zastavit boj nechtěný, skrytý, ať má podobu nerovnováhy v přírodě, lidského sobectví nebo plíživé chemické otravy. Stále naléhavěji bude člověk od lesa chtít, aby zůstal aspoň tou poslední, avšak zaručenou oázou nedotčené přírody, do níž by se mohl kdykoli uchýlit vyčerpaný ruchem všedního dne. Jestli se někdy obejde bez dřeva, určitě se neobejde bez vody, bez dýchatelného vzduchu, bez krásy a odpočinku.

A nad porosty, které dnes lidé lesa obnovují, i nad touto zmrzačenou kulturou a všemi ostatními, vzpíná se již další století.

Povzdechne si: „Jenom lesník ví, jak nesmírně je všechno složité, když les už není pralesem a člověk osamělým tulákem a lovcem.“

„Bááá!“ zahřmí to náhle blízko za ním. Otočí se. Vidí rezavé míhání a slyší známé vydupávání v srnčím rytmu: Pozor! Všechno pozor! Potom červený blesk zhasne a skoky umlknou. Srnec se kryje za širokým kmenem. K Radkovi upírá pouze své tři jasné černé body. Mezi nastraženými slechy se klikatí rozvětvené lodyhy parůžků. Okamžik, a znovu vyletí. Zvysoka dopadajícími údery tvrdých spárků a chraptivým basem vyhlašuje všeobecnou pohotovost.

Ach, ty oblouky skoků! Jak mu sluší! Jak naprosto jsou jiné… Myslí mu v jediném obraze prolétne jeho první srnec, druhý, třetí. Celá řada srn a srnčat, jež kdy ulovil. Pokaždé současně s radostí z úlovku prožíval ještě cosi, co pro něho dodnes nemá pojmenování, je to však silnější než uspokojení z dobré rány. Trysk hasnoucího srnce po dobré ráně na komoru, srnce, jemuž se v hrudi křečovitě napínají cáry rozstřeleného srdce, jež zoufale nemohou pochytat fontány ohně, vylévané po stranách těla do hýřivé barevnosti léta, jak ten se od těchto skoků liší! Je slepý. A bezmocný. Jako pád do tmy. To již není nepravidelně přerušovaný dusot, z něhož srší lehkost a síla. A radost. A život sám. Ne. Je to šílený přízemní let smrtelně raněného tvora, bezhlavý úprk, jímž se srnec řítí vstříc studené tmě, která na něho čeká o zlomek vteřiny dál, tam u paty stromu, do jehož drsné neúhybnosti, vyhřezlé náhle z bezcitného neskutečna, narazí rudě omámená hlava. A pak již zbytek nasládlé kapaliny přestane pumpovat ve směru vpřed, ale naposled zamává ztěžklými údy kamsi do prázdna.

A on celé to umírání prožívá s ním, je mu, jako by jeho vlastní krev stříkala do jásavého kvítí paseky a na zelená stébla třtiny.

Náhle se otřásl. To se mu vetřela vzpomínka na onu ochrnující ránu do páteře. S podzimem odrostlé srnče, vybraný kus k odlovu, leželo v ojíněném mechu a zvedalo hlavu k němu nahoru. Černé jámy očí šířily kruhy bolesti. Možná v tom zeleném elektromagnetickém vlnění byla i tichá naděje. On však musel rychle jednat proti naději, a tím teprve proti bolesti. Předtím vystřelil poslední náboj ze zásobníku, byl mladý, velmi mladý. Jak dát srnčí zvěři záraz naposled odříkal u zkoušky a pak se s tím nikdy nesetkal. Měl pevnou ruku a obvykle nechybil aortu. Chybil-li, dával dostřelnou ránu z kulovnice.

Vyňal z pochvy lovecký nůž, podíval se na širokou čepel, obloukovité ostří a ostrou špičku, jak ubíhala k horní tupé hraně čepele. Tímto se do důlku za hlavou nevměstnám. Co dělat? Ale proč by se nemohl dát záraz do srdce? Tam to bude jisté. Už klečí a noří nůž do něžného hrudníčku. S úlekem pocítí, jak tuhý srdeční sval před hrotem uklouzl stranou a on naprázdno probodl plíce. Z vytřeštěných světel vyskakuje už jen ta bolest. Rychle. Vytáhne nůž z rány a udeří znovu. Srdce opět uhnulo a ostří pod srnčetem zajelo do země, cítí tvrdý odpor křemene ukrytého pod mechem. Před ním opaleskují temné studánky bolesti, na čelo stoupá studený pot a zezadu ubíjí zlý hlas: „Co děláš?! Neumíš dát záraz? Ty…“ Starý myslivec podle všech známek sám prohmatává kapsy, aby našel srnčí zavazák, slyší jeho zlostné a netrpělivé syčení. Takové počínání se mu zdá příliš zdlouhavé. Teď přece nebude hledat ten správný důlek mezi obratli! Na to již není čas. To srnče se nesmí víc trápit ani vteřinu. Honem, už to mít za sebou! Znovu a znovu bodá skrz útlý hrudník do země. Znepokojuje ho strašná představa, že to srdce tam uvnitř uskakuje jako nepolapitelný motýl. Konečně! Hlava klesá a bolestiplná světla zhasínají smrtelnou slepotou. On však pro jistotu ještě bodne. Prožívá hrozné chvíle. Utírá ruce a nůž do mechu, potom nůž s odporem odhodí a jenom ruce myje v jíní. Uvědomuje si: jestli ještě někdy vystřelím na srnčí, nikdy se nezbavím posledního náboje!

Není příjemné, že si vzpomněl právě na tuto příhodu. Dodnes je mu z ní nanic. Kromě té hrůzy totiž v sobě nesla zárodky něčeho, co později prožije v osobním životě a co s jeho vztahem k srnčí zvěři vůbec nesouvisí. Trpkost z nepochopení, ze zmatení pojmů, z nespravedlivého odsudku.

Starý si ho s trapným mlčením změřil a pak odešel. Od vozu slyšel útržky rozčilených vět: To jste neviděli. Ten sadismus. Myslel jsem, že se pominul, jak do toho srnčete bodal. Neslýchaná krvežíznivost. Do dneška jsem ho měl za slušného kluka.

Sadismus. Krvežíznivost. Palčivá ostří těch slov ho zasáhla jistěji než jeho nůž prchající život srnčete.

To teprve měla přijít doba, v níž mu bude souzeno poznat, jak trpce chutná převracení smyslu některých činů, když je člověk nemá dovoleno obhájit.

Těm třem nemělo význam něco vysvětlovat, oni věděli své, a tak to zůstalo, byl proti tomu bezbranný. Co však bude živ, zůstane jeho tajemstvím, jak se mu tehdy tam nad srnčetem dlouho dral do očí hořký a slaný pláč, jemuž se nakonec neubránil, neboť před ním nepřestávala světélkovat ta opálová bolest. Slyšel a cítil skřípání oceli o kost a dělalo se mu mdlo. Nohy trnuly a do hrdla stoupalo dávení z představy těch dvou neuvěřitelně cizích slov.

Ten prožitek se do něho zabodl jako hrot šípu se zpětným ozubením, který je možné odstranit jen tehdy, vyřízneme-li s ním kus podebrané rány. To vlastní, to hluboké a trvalé, podařilo se mu před lidmi skrýt. Snad ani nepostřehli, že přes ostré námitky proti lhostejnému přehlížení pravých příčin některých lesnických potíží, jichž se nikdy nevzdal a do nichž počítá především vysoký stav zvěře, bylo to srnče nadlouho jeho posledním úlovkem.

„Zvěř za nic nemůže,“ řekne tiše. „Vina je na nás. Podmaňujeme, pokořujeme, a najednou sami sobě nedovedeme poradit.“

Tohle je teď moje zbraň, pomyslí si, když zase bere do rukou nářadí, aby rozhodoval o dalším osudu staré kmenoviny a hustého podrostu z přirozeného nasemenění, který se již v různě vysokých hloučcích a skupinách nezadržitelně dere na její místo.

Podrost ho teď obzvlášť zajímá. Jde si nejbližší skupiny zblízka prohlédnout.

„Ten je proti srnčím zubům dokonale imunní,“ pochvaluje si polohlasem, „za každý zmrzačený stromek má v záloze desítky náhradníků.“

V očích mu zaplane. Dřív než označí další strom k těžbě, sáhne do kapsy pro zápisník a na stránku s poznámkami o těžebním postupu v obnovovaném porostu připíše čitelným, slavnostním písmem:

„První porucha rovnováhy vznikla z tažení proti přírodě. Cesta k nápravě měla by tedy být jasná. Přírodu je třeba znovu pustit ke slovu. Všechny kroky podnikat až po jejím vyjádření (snad se to tak dá nazvat). Myslím, že už znám hlavní smysl těžce získaného složitého stavu, jemuž se říká lesní inženýrství:

1. Poznat co nejvíce přírodních zákonitostí, čili správně si onen poradní hlas přírody umět přeložit do navyklých, lidsky srozumitelných znaků.
2. Těmito pokyny zkorigovat lesnické úmysly, plynoucí z všeobecně známých lidských potřeb.
3. Výsledek úvahy na pravém místě a v pravý čas uskutečnit.“

Znovu si to celé přečte. Ve větě „Cesta k nápravě měla by tedy být jasná“ škrtne „měla by tedy být“ a místo toho nadepíše prostě „je“.

Nakonec dole na zbylé čtyři řádky napíše:

„Je nutné dosáhnout vysokého podílu přirozené obnovy lesa a snížit umělé zalesňování! Kromě známých výhod přirozené obnovy je tu ještě jedna: přemnožené zvěři bude možno víc odpouštět.“

Je šťastný, že se mu to všechno vešlo na jednu malou stránku. Umíní si, že ve smyslu této úvahy promluví na nejbližší poradě.

Potom vyznačí další strom a nijak není překvapen tím, že jej k těžbě vybral podle stejných kritérií, jak to činil po celé roky před svým dnešním objevem.