Lavička

Karel seděl za teplého letního dne na zápraží a pozoroval starou jabloň. Už dávno nenesla ovoce a její rozložitá koruna na zahradě hodně stínila. Přemýšlel o tom, že ji skácí a zasadí novou jablůňku. Ale přece jen mu bylo starého stromu líto. Zasadil ji jeho táta, když byl ještě malý. Jako kluk si s ní chodíval povídat, věřil, že je v ní zakletá jabloňová víla. I teď se viděl, jak objímá její kmen a dívá se do její tehdy košaté koruny.
Ano, je to dávno. Její dřevo by však mohlo ještě posloužit. Na pařez by mohl dát desku a udělat si tak na zahradě stůl. A ze dřeva dvě židle, pro sebe a pro vnuka, který ho chodil navštěvovat.
Kdepak, židle ne, může si donést přece proutěná křesílka z verandy. Lepší bude, když ze dřeva vyrobí lavičku. Ano, lavičku...
Léto se začalo chýlit k podzimu a Karel se jednoho dne konečně odhodlal pustit do práce. Pokácet strom nebylo tak těžké. Ale ořezat od kmenu větve mu dalo zabrat a strávil tím další dva dny. Když měl dřevo takto připravené, musel ho nechat vyschnout.
Stolek na místě pařezu měl hotový hned a spokojeně si ho prohlížel. Donesl si k němu proutěné křesílko a začal si na čtvrtku papíru malovat budoucí lavičku. Ano, takhle by asi mohla vypadat, musí mít za zády opěradlo.
Dřevo chodil pravidelně kontrolovat. Teprve za nějaký čas usoudil, že je dostatečně vyschlé, aby se mohl dát do výroby. Nejprve si ovšem musel nechat nařezat prkna u souseda na cirkulárce. Potom už stačilo dát z jednotlivých nařezaných kusů lavičku dohromady. Hotové dílo dlouho obhlížel kritickým okem. Ale ano, je docela pěkná, ještě ji musí nalakovat.
Ale kam ji vlastně postaví? U pařezového stolu bude sedět v křesílku, tak někam pod strom do zahrady? Třeba pod támhleten ořech?
Ne, rozhodl se náhle. Lavička by měla sloužit všem lidem v jejich ulici, ne jenom jemu. Postaví ji na chodník, pod lípu. Vzpomněl si na sbírku básní Svatopluka Čecha Ve stínu lípy a musel se tomu usmát. Třeba si tam lidé taky sednou a budou si povídat.
Druhý den přišel vnuk Tonda.
„To je krásná lavička, dědo, kam ji dáme?“ chtěl hned vědět.
„No já myslel, že támhle pod ten strom,“ ukázal Karel.
„Na ulici?“ divil se vnuk.
„Proč ne? Ať slouží všem,“ vysvětloval děda.
Lavička byla dost těžká, oba museli napnout síly, aby ji dotáhli ze zahrady na vyhlédnuté místo.
„Ale vyjímá se tu pěkně, co říkáš?“ zeptal se Karel s velkým očekáváním.
„Samo, je to super, dědo,“ přitakal Tonda.
Karel byl rád. Když mu to schválil i vnuk, který stále sedí u počítače, určitě to bude dobré.

Několik dalších dní však lavička stála v onom stínu lípy naprosto nepovšimnuta. Karla to mrzelo. Vůbec nikdo nezatoužil si na ni sednout. Smutně pozoroval tento stále stejný výjev i celý další týden. Musí s tím něco udělat. Nějak lidi oslovit... Ano, oslovit. Lidi dnes spolu málo komunikují, všecko se odehrává přes mobily a internet. Musí jim to říct jasně, k čemu je lavička určena. Donesl si proto červenou barvu a štětec a na opěradlo napsal ozdobný nápis
OSLOVOVACÍ LAVIČKA.
Teď určitě vzbudí zájem, říkal si. Zaujal pozici za bezovým keřem, aby ho nikdo neviděl, a sledoval dění na ulici. Lidé se sice zastavili, ale poté, co si přečetli nápis, pokračovali dál. Tak to šlo několik dalších dní. Karel z toho byl hluboce zklamán. Vzpomínal na dětství, kdy jeho maminka proklábosila se sousedkou u plotu celé hodiny. Ty kdyby tenkrát měly jeho lavičku, přemýšlel.
Další den už se neschovával, jen občas bez zájmu pohlédl na stejný obrázek: chodec přichází, přečte si nápis a jde dál. Až jednou...

Po ulici šel právě pan Barták a táhl za sebou nákup v kolečkové tašce. Špatně chodil, proto se opíral o hůl a pomalu se šoural. Ten už o lavičce věděl, takže ji minul, aniž se ohlédl. Vtom se ozval příjemný ženský hlas: „Dobrý den.“
Pan Barták se začal rozhlížet, kdo ho to zdraví. Stejně překvapeně se však rozhlížel i Karel.
Tak, někdo si z nich začal utahovat. Vzal nápis Oslovovací lavička doslova a teď lidi zdraví. Buď se schoval někam poblíž do křoví, nebo to má nahrané. Karel rozčileně vyrazil ke svému výrobku, aby tomu neřádovi vyplísnil. Ale nikdo v okolí nebyl a žádné reprodukční zařízení na lavičce ani pod ní nenašel. Určitě to tedy někdo pouští přes mikrofon ze svého bytu, pomyslel si. Pohlédl k oknům protějšího domu. Všechna byla zavřená. Vzdychl. Co teď?
„Ahoj, Kájo,“ řekl najednou tentýž příjemný ženský hlas.
„Kdo to mluví?“ odpověděl Karel už skoro vztekle.
„To jsem já, tvoje jabloň.“
Karel tomu nemohl uvěřit. „To není možný, ty mluvíš?“
„Proč ne?“ podivila se jabloň, která se stala lavičkou. „Ty sis za mnou v dětství chodil povídat, tak jsem se naučila mluvit.“
„Aha, tak to tedy je. Ty si chceš se mnou popovídat. Ale proč sis se mnou nepovídala ještě jako jabloň?“
„Upřímně řečeno, za mlada jsem po tom moc toužila. Jenže vždycky, když jsem ti chtěla něco říct, tak jsi na zahradě nebyl, byls v práci nebo v domě. Pak jsem ale dospěla a musela jsem se starat o úrodu, abys měl sladká a velká jablka, tak jsem na mluvení neměla čas. Ve stáří a nemoci jsem zase na mluvení neměla sílu. Vhodná doba na to, abych si s tebou popovídala, nastala až teď.“
„Už to chápu, jabloňko. Tak povídej, co máš na srdci?“
„Hlavně jsem ti chtěla za všechno poděkovat, staral se o mě opravdu dobře,“ řekla lavička. V jejím hlase byla patrná úleva.
„To jsem rád, tvoje jablíčka byla opravdu moc dobrá, všem nám chutnala.“
Slyšel, jak lavička spokojeně vydechla. Zdálo se, že označení oslovovací lavička ji nesmírně potěšilo.
Ani si nevšiml, že ho pozoruje jakýsi puberťák, který stál na protějším rohu a poslouchal. Karel ho zpozoroval až za hodnou chvíli. Kluk viděl, že je prozrazen, proto přišel ke Karlovi.
„Vy jste sem dal nějaký repráky a nahrál jste rozhovory, že? To je suprový!“
„Ale ne,“ usmál se Karel. “Představ si, ta lavička mluví sama.“
„To teda kecáte!“ nevěřil kluk.
„Tak schválně, zeptej se jí něco,“ pobídl ho Karel.
Kluk se zamyslel. “Tak jo teda. Kdy ses narodila?“ Tvářil se potutelně. Zvolil šalamounský dotaz. Na to ten starý pán nemůže být připraven a nemůže to mít nachystané na žádném nahrávacím nařízení.
K jeho překvapení se ozval známý ženský hlas: “Jak se to vezme. Jako jabloň jsem se narodila v roce 1950, jako lavička před třemi týdny.“
Kluk zkoprněl.
„To je pravda,“ potvrdil Karel.
Mezitím už tento rozhovor zaslechlo víc lidí a přicházeli pod lípu.
„Ta lavička opravdu mluví?“ ptali se nevěřícně.
Karel se jen tajemně usmíval.
„Jestli chcete, budu vám vyprávět svůj životní příběh,“ řekla bývalá jabloň. A začala. „Byla jsem zasazena jednoho krásného jara uprostřed zahrady a hned se mi tam zalíbilo. Pomalu jsem rostla, moje větve sílily, posedávali na nich kosi a vrabčáci. No, musím říct, že to dost šimralo... Jednou za deště, to už jsem měla korunu pěkně rozvětvenou, se dokonce pod mými listy schovával zajíc z blízkého pole. Ale spřátelila jsem se postupně i s dalšími živočichy v okolí, třeba s krtkem, žížalami. Když jsem kvetla, bzučelo kolem mě spousta včel, byl to úplný koncert. Z květů potom vyrostla jablíčka, na která si dělaly nárok housenky. Ale můj pán a hospodář je vždycky odehnal a úrodu sklidil dřív, než byla jablka pro mě těžká a začala by padat na zem. Postupně jsem ale ztrácela sílu a nemohla jsem už další jablka rodit. Ne, neumřela jsem. Žiju dál jako lavička a mohu si s vámi povídat.“
Několik lidí její vyprávění tiše poslouchalo. Když skončila, museli uznat, že to bylo moc krásné. Řekli to dalším lidem a ti si také přišli příběh lavičky poslechnout. Postupně se kolem ní začala scházet celá čtvrť.
Lavička vyprávěla i další příhody ze svého života. Třeba jak jeden neodbytný špaček kloval do jejích jablíček nebo jak přiběhla z pole myška a masírovala jí kmen svými tlapkami. Ale pak si všimla, že lidé na ni usedají a sdělují si svoje vlastní příběhy. A sama začala naslouchat.
Možná takovou lavičku někde v okolí máte i vy. Běžte si k ní s někým popovídat. Nebojte, ona vše vyslechne a nic neprozradí.