Les

Vlastně si nedokázala vybavit, kdy přesně zaregistrovala tu změnu. Celá léta, co tu s manželem a s dvanáctiletým synem žili, se cítila ve staré hájovně docela příjemně. Poslední rok se něco změnilo, les k ní promlouval jinak. Ač byli vlastně na samotě, měla dojem, že je tu ve větším bezpečí než na nějakém sídlišti. Milovala dlouhé procházky ve stínu stromů, vůni přírody, ticho i sluneční paprsky, které prosvítaly vzrostlými korunami.

Bylo odpoledne a ona pracovala na zahradě u hájovny. Byla to vlastně travnatá mýtina obklopená starými duby a smrky. Hrabala listí z několika málo jabloní, které se tu v polostínu ujaly. Náhle v lese praskla větévka a Ela sebou mimoděk trhla. Sakra, od kdy se leká každého lupnutí, pomyslela si. Zase měla pocit, že ji někdo sleduje, tak se pátravě rozhlédla. Nikoho tam samozřejmě neviděla, asi tudy proběhla srnka či jiné lesní zvíře. Možná jí ta samota už leze na mozek a bude muset po dlouhé době vyrazit do civilizace za přáteli. Odložila hrábě a vydala se do chalupy.

 Za hodinu měl Jiří přivézt jejich syna Radima z kroužku, tak musí připravit něco k večeři. To byla jediná nevýhoda, škola byla daleko. Ale i s tím počítali, když tehdy před léty manžel přijal místo hajného v tomto odlehlém koutě. Splnil se tím jejich sen, starý dům dali za ta léta celkem do pořádku. Časem přistavěli i menší chlév, kde měli dvě kozy a jednoho desetiletého valacha. Jirka s ním pravidelně vyrážel do lesa a tahal některé polámané kmeny až k hájence. Kdyby neměli ještě starší traktor, tak by se v zimě nedostali přes závěje sněhu ani na tři kilometry vzdálenou zastávku autobusu, ze které jezdili do města a Radim do školy.

Večer, když si šel syn lehnout a Jirka přiložil do krbu, sedla si vedle něj na sedačku.

„Já ti nevím, co to se mnou je. Poslední dobou se tu cítím tak nějak stísněně a někdy se bojím.“

„Co blázníš Eli, zrovna ty, která jsi vždycky měla pro strach uděláno. Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“ Vzal ji okolo ramen a chlácholivě hladil po paži.

„Ale ne, jen občas mám takový divný pocit, že nejsem v lese sama, nebo že mě někdo pozoruje. A pořád se něčeho lekám, každého šustnutí nebo stínu.“

„No dobře, nebudu to brát na lehkou váhu. Zítra se zastavím u skály a zeptám se Josefa, jestli tu neviděl někoho se potulovat. To víš, teď máme dost práce na severní straně lesa po kůrovci a také se blíží hony, takže nemůžu vědět o všem, co se tu mihne.“

Josef byl neškodný podivín neurčitého věku, vlastně takový poustevník. Zabydlel se v jeskyni v nedalekých skalách ještě dlouho před jejich přistěhováním. Ela mu občas nosila něco k snědku a nějaký ten starší kousek oblečení před zimou. Někdy zašel k hájence zas on, to když měl hlad, nebo si chtěl prostě jen popovídat. Jirka ho v lese toleroval, nic neničil a příležitostně mu i vypomáhal hlavně s polomy nebo zraněnou zvěří.

Ráno, když manžel odvezl Radima k zastávce a pak se vydal do lesa s jejich koněm, Ela se pustila do úklidu. Asi po dvou hodinách někdo zaťukal u vchodu. Opět sebou škubla a zachvátila ji panika. Až po chvilce se zklidnila a sama si v duchu vynadala, pak trhnutím otevřela dveře. Byl to jenom Josef. Začínám už vážně šílet, pomyslela si.

„Zdravím, Josefe. To jsem ráda, že jdete. Mám tu pro vás od včera schované makové buchty.“ Pátravě se na něj zadívala. Vypadal dnes nějak zaraženě, v ruce žmoulal starou čepici a koukal do země.

„Děkuju, mladá paní. Vlastně jsem pro jídlo dneska nepřišel. Chtěl jsem s vámi hlavně mluvit. Poslední dobou jsem měl moc zlé sny.“ Nervózně přešlápl, nevěděl, jak dál.

„Co se děje? Tak povídejte, začínáte mi nahánět strach. Mám teď také takové podivné pocity.“

Když zvedl hlavu a zabodl se do ní tmavýma očima, jakoby se jí v tu chvíli podíval až do nitra. Otřásla se. Najednou si pomyslela, že kdyby to byl nějaký šílenec, je tu vlastně sama a skoro bezbranná. Snadno by ji mohl třeba ubodat nebo něco podobného.

„Jste všichni v nebezpečí. Zlo se probudilo!“ vyhrkl.

„Co-cože? Co to povídáte?!“

Začal couvat, najednou vypadal ustrašeně. „Jděte k lékaři, rozumíte? Musím už jít, zlo je tady. Nezapomeňte, jeďte hned k doktorovi.“

Otočil se a na svůj věk docela zdatně pelášil zpátky do lesa. Zabouchla dveře a na chvíli se o ně opřela. Udělalo se jí nevolno. Je to blázen! Že by to byl on, kdo ji pořád sleduje? Vytočila Jirkovo číslo na mobil a vše mu řekla. Slíbil, že si s ním promluví. Celý den pak byla jak na jehlách, pátravě si při vaření z okna prohlížela hradbu stromů a poslouchala každý šelest.

Když se manžel vrátil, byl naštvaný. „Promluvil jsem s ním, blábolil nějaké nesmysly, tak jsem mu zakázal sem chodit. A ty tam ke skalám také nechoď, když budeš něco pro něj mít, donesu mu to sám. Jasné?“

„Ano, samozřejmě, díky moc,“ obejmula ho. „Zítra ráno se s vámi svezu na zastávku, vážně jsem se nakonec radši objednala k doktorce. Fakt se poslední dobou necítím moc dobře. Tak ať mám jistotu.“

Druhý den po poledni se vracela z města. Vystoupila na zastávce a pěšky se vydala lesní cestou domů. Ani Jirkovi nevolala, aby pro ni přijel, potřebovala si vše srovnat v hlavě a trochu se vzpamatovat. Panebože, bylo jí jednačtyřicet a byla těhotná! Celých deset let po narození Radima se pokoušeli o dalšího potomka a nic. Až nyní a tak nečekaně. Josef to tedy poznal dřív jak ona sama, ale jaképak zlo? Prostoupila jí radostná euforie ale zároveň i strach z toho, jak to tady v tomhle věku všechno zvládnou s miminkem. Přeci jen už nejsou nejmladší. Tak proto se poslední dobou cítila tak divně, hormony holt ovládají každou ženu.

Najednou se zatáhlo a zvedl se vítr. Les začal hrozivě hučet. Zvedla hlavu, nebe podezřele ztmavlo, asi bude pršet. Přidala do kroku, aby nezmokla. Teď na sebe přece musí dávat větší pozor. Když uslyšela šepot, přeběhl jí mráz po zádech.

„Zabije tě, zabije a ty zemřeš.“

Prudce se zastavila a otočila, rychle sáhla do kabelky pro pepřový sprej. „Kdo je tam? Tak sakra, nech už toho, vylez ven, ty zatracený šílenče!“

Divoce se rozhlédla kolem, nikdo tam nebyl. Slyšela už jen hučení větru a šum větví. Rozeběhla se a zastavila až před hájovnou. Vběhla celá udýchaná dovnitř a poprvé v životě za sebou zamkla vchodové dveře.

Večer u stolu oznámila rodině radostnou novinku. O zážitku z cesty ale raději pomlčela. Nechtěla manželovi přidělávat starosti a strašit syna. Jirka byl mile překvapen, sevřel Elu ve svém medvědím objetí a lehce políbil.

Radim se jen usmál a přitom pronesl: „Poslední dobou jsem se o tebe bál, víš, jak občas stojíš a se strachem zíráš do lesa. Tak jsem rád mami, že to jsou jen ty těhotenské hormony.“

Ela údivem otevřela ústa. Neušila, že je syn tak vnímavý.

„No ty jsi nějak zkušený, synátore,“ pronesl k němu Jirka.

„No, ségra jedné mojí kamarádky je taky těhotná a rodina s ní zažívá peklo. Ale já se na sourozence docela těším, a když nebudu ve škole nebo na tréninku, budu s ním mámě pomáhat. Stejně je tu nuda.“

Oba se tomu s Jirkou usmáli a do večera pak mluvili o tom, co všechno se nyní změní a bude muset nakoupit.

Celou zimu, pokud Ela nemusela, sama do lesa nevycházela. Divného, ohrožujícího pocitu se ale nezbavila. Dokonce začala mít i noční můry. Po Vánocích se raději svěřila svému gynekologovi, ten ji ujistil, že je vše zdravotně v pořádku a výkyvy nálad po porodu určitě vymizí. Pokud ne, nasadí ji vhodnou léčbu. Teď jí ale kvůli dítěti nic na uklidnění dát nemůže.

Přišlo jaro. Byla unavená a podrážděná, poslední týden toho moc nenaspala. Ne, že by ji trápily nějaké těhotenské problémy, ale zdály se jí samé ošklivé sny, plné krve a násilí. Několikrát za noc se budila a s ní i Jirka. Vždy ji chlácholivě obejmul a zase zabral. Raději pak ležela s otevřenýma očima a snažila se neusnout, aby ho nebudila. Nakonec se přestěhovala do volného pokoje pro miminko, začalo ji lézt na nervy i to, jak si tam v klidu chrápal a ona spát nemůže.

Ten den příjemně hřálo sluníčko, donutila se i přes rostoucí břicho připravit pár záhonů na zahradě. Radim si v kůlně připravoval horské kolo, které dostal k Vánocům. Vzala si tam motyčku a zašla ještě do chlívku hodit kozám slámu. Sáhla do seníku, koutkem oka zahlédla pohyb, jenom takové mihnutí kolem otevřených dveří. Zas uslyšela praskání větévek a tichý, hrozivý hlas.

„Chce tě zabít, zemřeš, zemřeš.“

Vykřikla, popadla motyku a vyběhla z chléva do kůlny za Radimem. Ten leknutím upustil pumpičku.

„Co se děje, mami, stalo se něco?“

„Slyšel jsi to, Radime?? Někdo tu byl a vyhrožoval mi smrtí!“

„Já jsem ale nic neslyšel, jen tebe vykřiknout,“ odpověděl a vystrašeně se rozhlédl kolem sebe.

„Pojď, půjdeme se podívat spolu.“ Odhodlaně popadl starou hokejku v rohu kůlny připraven bránit mámu i sebe.

Venku nikdo nebyl. Obešli celou hájovnu a zahradu, po vetřelci nebyla ani stopa.

„Radime, to není možné, abys nikoho neslyšel,“ otočila se na něj Ela zoufale. Pak si ho podezíravě změřila.

„Hele, jestli je to nějaký tvůj opravdu hloupý žert, tak mi to řekni!“

„No, mami! Za co mě máš? To si myslíš, že jsem tak pitomý, nebo co?!“ Uraženě odhodil hokejku a zaběhl do domu.

Ele se udělalo najednou zle, odšourala se domů a spala až do večera, než přišel manžel z práce. Tentokrát mu vše říct musela a nakonec se i omluvila Radimovi. Jirka zavolal na policii. Přijeli ještě ten večer, trpělivě ji vyslechli a vše si zapsali. Slíbili, že sem dvakrát za den pošlou hlídku. Prý ať nikam nevychází sama a pokud bude doma, nechť se zamyká.

To také druhý den udělala, když manžel i se synem odjeli. Jiří jí slíbil, že bude teď pracovat v lese raději poblíž domova. Stejně měla strach a připadala si navíc jako ve vězení. Pomalu to tu začínala nenávidět a uvažovala, že jak se to malé narodí, půjde bydlet k manželovým rodičům, než se vše vyšetří. Den utíkal pomalu, jak nemohla ven, začala se strašně nudit a v hlavě jí vířily samé temné myšlenky. Nakonec jí to nedalo a vyšla aspoň na zápraží, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Za chvíli stejně Radim přijede ze školy, tak tu nebude tak sama. Došla na konec dřevěné verandičky a chtěla si sednout na křeslo, když o to zakopla. Na zemi ležel mrtvý havran s rozpáraným břichem. Ze střev, která mu vyhřezla na zem, se zvedlo hejno much. Kdo to tu nechal, kocour nebo nějaká lasice? Kocoura neměli, panebože! Zvedl se jí žaludek a ostře ji bodlo v podbřišku, rozběhla se do domu.

U vchodu se prudce zastavila, když z lesa uslyšela hlas: „Takhle dopadneš i ty!“

Pološílená strachy vběhla do domu a začala hledat manželovu zbraň, tohle už nevydrží. Kdo ji chce zabít, kdo ji tak trápí?! Bože, jak už ten les nenávidí!

Jirka odpřáhl koně, nasvačil se a sedl si k blízkému dubu. Opřel se a na chvíli zavřel oči. Občas si takhle v lese zdříml, zvlášť poslední dobou toho moc v noci nenaspal. Ela sice spala vedle, ale v noci ji slýchával chodit po místnosti. Už aby to malé bylo na světě, snad se to pak spraví. Taky kdyby mu přišel do ruky ten hajzl, co ji straší, moc by se s ním nepáral. Zajímalo ho, kdo to je. Josef se poslední dobou od skal skoro nehnul a lesní dělníky u domu také nikdy neviděl. S těmito myšlenkami usnul. Postavy, která se k němu plížila, si už nevšiml a nůž, který se mu bolestivě zabořil do hrudníku, zaregistroval jen na vteřinu, než upadl do milostivého nevědomí.

Lesem se ozval táhlý a bolestný, ženský výkřik. Nad koruny stromu se vyděšeně vzneslo hejno ptáků. Josef se zamračil a rychle vykročil od hromady nasbíraného dřeva směrem, odkud ho slyšel.

Jirka se pomalu probíral. Jak po chvíli zmateného mžourání pochopil, ležel v nemocnici. Hrudník ho bolel, jak když mu po něm přeběhl jejich valach. Vedle sebe napravo někoho vycítil, tak pomalu otočil hlavu. Seděl tam cizí, vážně tvářící muž v kožené bundě. Jak mu po chvíli vysvětlil, byl od kriminálky.

„Co se stalo, proč sem tady? A kde je moje rodina, co je s nimi?“ pronesl Jiří sice unaveně, ale o to s větší naléhavostí.

Kriminalista chvíli mlčel. Pak usoudil, že to co mu chce sdělit, zřejmě dokáže už plně vnímat.

„Váš syn je v pořádku. Teď je v péči našeho psychologa a poté se o něj postarají vaši rodiče, než se dáte do pořádku.“

„Proč rodiče?! Co je s jeho mámou, co je s Elou?“

„Je mi to líto, pane Coufale. Dle rekonstrukce a veškerých důkazů se vás vaše paní pokusila zavraždit, bodla vás do hrudníku. Pak se chtěla vrátit zřejmě domů, ale cestou ji přepadly porodní bolesti. 

"Panebože, a co je s miminkem? Ne, neříkejte mi, že mu ublížila, tomu nevěřím. Tak se na dítě těšila!"

"To díkybohu ne. Porodila a pak z nějakého důvodu bez dítěte odešla hlouběji do lesa, kde zemřela na poporodní komplikace, bohužel vykrvácela. Novorozence, holčičku naštěstí včas našel místní bezdomovec Josef Havránek a zabalenou ve svém kabátě ji odnesl k vám do hájovny, odkud zavolal záchranku. Nyní je v kojeneckém ústavu, tam si ji budete moct vyzvednout, až opustíte nemocnici. Vašemu synovi ten den ujel autobus, zřejmě si tím zachránil život.“

„Já tomu stejně nemohu uvěřit, panebože, ona je mrtvá. A proč by to Ela dělala, naopak, poslední dobou někdo neustále vyhrožoval jí! Jste si s tím úplně jisti?!“

„Ano, jsme, bohužel. Vaše žena měla asi vážné psychické problémy, které se zřejmě rozjely těhotenstvím. Její matka je s těžkou duševní poruchou dodnes zavřena v ústavu. Vy jste to nevěděl?“

Jirka zavřel oči, slzy se mu valily přes tváře a pak mu unaveným odpověděl.

„Ne, nevěděl. Tvrdila, že už nikoho nemá. Otec jí zemřel před deseti lety na infarkt a matka prý při nehodě, když byla na střední škole. Nikdy se o ní nechtěla moc bavit, když se občas Radim ptal na druhou babičku. A já na ni netlačil, chápal jsem, že každý se se smrtí blízkého vyrovnává jinak. Prosím, teď mě nechte o samotě.“

Za kriminalistou se zaklaply dveře. Přišla sestra, píchla mu injekci proti bolesti a něco na uklidnění. Usnul a zdálo se mu o lese.