Obr

Bylo, nebylo, na okraji lesa stálo jedno velké království. Obyvatelé tam žili spokojeně ve svých domovech, a protože si vzájemně pomáhali, měli vždycky dost jídla a všeho potřebného k životu. Král a královna měli početnou armádu vojáků. I když byl dlouhá léta mír, občas se nějaký ten nepřítel snažil proniknout hranicí a uloupit, co náleželo lidu a královské rodině.

Jednoho dne se zachvěla zem, a stráže v dálce spatřily obra. Bylo to sice dle pohybů a menší postavy ještě mládě, ale místní stařešinové hned věděli, že je zle. Staří obři většinou jejich město a hrad míjeli bez povšimnutí. Ne, že by nebyli nebezpeční jako jejich děti, ale většinou byli líní a nesoustředění. Útok na jejich království tudíž brali jako zbytečné odbočení od jejich cesty. Průzkumníci se ihned vydali na cestu k mladému obrovi, aby ho bedlivě sledovali a včas dali signál kolegům v hradní stráži, pokud by se nebezpečně přiblížil.

To se bohužel za pár chvil stalo. Mládě se zastavilo těsně před jejich městem a zvědavě sklonilo hlavu k zemi. Pak se na jeho tváři objevil zlomyslný škleb. Zvedlo velikou nohu a rozmetalo první hradby. Král poslal své děti a královnu do podzemí a nařídil, aby je vojáci chránili do posledního muže. Pak zavelel do útoku. Byl to však předem prohraný boj. Obr byl nemilosrdný. Nohou drtil i třicet bojovníků najednou, jejich obranu vůbec nevnímal. Obyvatelé zděšeně naříkali a pobíhali sem a tam. Nemohli uvěřit, že někdo může být tak krutý, vždyť nikomu neubližovali. Král šokovaně pozoroval rozdrcená těla svých druhů a všech mírumilovných občanů. Nakonec se rozhodl ještě s párem nejlepších bojovníků k zoufalému činu. Přiblížili se zezadu co nejblíže k obrově stojící noze a začali po ní šplhat co nejvýš, snažíc se najít co nejzranitelnější místo. Zachytili se dlouhých chlupů a pak začali zběsile útočit, jejich zbraně pronikly kůží obra jako máslem. Ten se zastavil, zamáchal rukama a začal křičet.

„Mamí, mamí, to bolí. Ti pitomí mravenci mě štípou!“ chlapec se rozbrečel a rozeběhl se k opodál stojící a telefonující ženě.

„Jiříku, co jsem ti o tomhle říkala?! To se nedělá, jak by se líbilo tobě, kdyby někdo rozšlapal náš dům?“ rukou smetla několik mravenců z jeho nohy a odtáhla ho od mraveniště.

„Pojď, půjdeme domů a maminka ti natře ty ošklivé pupence.“

Ještě mnoho času trvalo, než se dalo království do pořádku a život zapadl do obvyklých kolejí. Ovšem v paměti mravenčího národa tenhle zlý zážitek zůstal hodně dlouho a vždy, když se přiblížil obr, celé obyvatelstvo bylo v pohotovosti.