Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSýr
Autor
papouch
pro Navraha, aby pochopil, "co to tady smrdí"... :-)
Koupil jsem si sýr. Reblochon de Savoie. Ačkoliv byl v akci, levný nebyl. V akci byl, protože mu zakrátko končí expirace. Nicméně - tento sýr patří do kategorie poživatin, u kterých bych nápis "best before [datum]" bez obav nahradil výrazem "best after". Zabalil jsem ho proto do tří mikrotenových sáčků a strčil do vzduchotěsné plechové krabičky, kterou jsem obalil vrstvou potravinářské folie a uložil jej do ledničky.
To bylo v pondělí.
V úterý jsem zjistil, že se z bytu odstěhovali všichni pavouci.
Ve středu zmizely i ty tři mouchy, které si u mne hledaly úkryt na zimu, uschla sazenička rajčete, přestal fungovat kotel na teplou vodu a cigareta ubalená z tabáku uloženého v hermeticky těsné krabičce chutná po sýru.
Ve čtvrtek, ačkoliv tyto sýry zbožňuji, jsem měl nutkání odstěhovat se také. Proto jsem zabalený sýr zabalil do tlustého igelitového pytle, strčil do hrnce a onen opět obalil potravinářskou folií a dal to celé na balkon.
Když jsem se v pátek vracel z práce, soused, který mi jindy vesele odpoví na pozdrav, si přede mnou odplivl. Strom na dvoře, běžně obsypaný vrabci, sýkorkami a další havětí, zel prázdnotou. Bezdomovec, přebývající pod keřem mezi domy se přestěhoval k popelnicím. Prý je tam dýchatelnější vzduch. Na chodníku ležel mrtvý holub. Nevěnoval jsem těmto drobnostem pozornost, a jsa ze zaměstnání notně otupělý, unaven a žízniv, odkráčel jsem spěšně do mně milého restauračního zařízení pozřít oběd/večeři a několikero pivů.
Vraceje se osvěžen, s myslí povznesenou a smysly zbystřenými, pocítil jsem dík západnímu větru již asi 350 metrů před domem důvod, proč hasiči a policisté v plynových maskách evakuují okolí a ve spolupráci se zdravotníky pomocí kyslíkových přístrojů resuscituují zasažené nešťastníky.
Mám v plánu sýr načít a pozřít až v neděli. Očekávám přinejmenším zásah modrých přileb OSN, či útok speciálních protiteroristických jednotek NATO; ale počítám i s návštěvou mimozemšťanů přivolaných vůní tohoto sýra, šířícího se nadsvětelnou rychlostí všemi vesmíry.
?
28 názorů
Rozumím, několik dalších týdnů nemuseli nic dělat, protože ten puch skály lámal! :)
A třeba tak zvaná "kunda". To jsou tvarůžky, rozetřené s nakrájenou cibulí a kořením, zalité pivem a uložené ve vzduchotěsné nádobě někam k uzrání. Nejlépe do stoupačky, za komín a podobně. Za 14 dní je to smrtonosná pochutina vyžadující znalecky labužnickou připravenost, nebo plynovou masku. Ale - co chci říci: Ve Skalici nad Svitavou bývával kamenolom. V tom lomu bagr. A každý rok na Silvestra se všichni chlapi kamenolomníci podíleli na výrobě nové "kundy". Až ji přichystali, tak vytáhli a otevřeli ten pancéřový barel z loňského Silvestra a strčili tam ten nový - dávali to totiž za motor toho bagru.
Prý ten odér byl cítit až v Boskovicích.:-)
Nerad vyhazuju potraviny. Jednou jsem takhle naložil hermelíny, bylo jich dost, tak deset. Pak jsem byl celé léto vpodstatě mimo domov a nějak na ně pozapomněl. V prosinci jich tam bylo ještě 8. Měli jsme jet kalit ve víc lidech na chatu, tak si řikám, že je vezmu, že se to tam večer dojí. A taky že jo. Večer po deseti pivech jsme si na tom všichni pochutnávali, a pochavlovali si, jak ten sýr krásně protéká vidličkou, ale ráno bylo krušný. Po chatě se ozývalo zlověstné kručení. Záchod byl permanentně obsazený. Když člověk otevřel dveře na verandu, naskytl se mu bizardní pohled. Vypadalo to jako nějaká úchylná hra. V různých koutech zahrady v podřepu rozmístění lidé s kalhotami u kolen a vystrčeným zadkem, mávali na sebe cáry toaletního papíru. Pak jsme si dali nějakou čokoládu a zapili jí rumem a šli na výlet. Semtam sice ještě někdo sporadicky odskočil, ale vlastně to docela rychle přešlo. Od té doby hermelíny radši nenakládám. Stejně by ty moje už nikdo nejedl.
:-) A já mám jednu podobnou. Jeli jsme na hory lyžovat. Z Brna do Jeseníků. Kdysi za bolševika, takovým tím kulatým autobusem. A ten autobus měl na čele takovou obdelníkovou... okýnko, do kterého se umisťovala cedule odkud a kam ten bus jede. A řidič si do toho prostoru umístil tvarúžky, že si je po šichtě vychutná. .. .. .. No přišlo se na to až v Šumperku, odkud ten retych vane :-)
Můj děda neměl řidičák. Jezdili proto s babičkou na chatu vlakem a tahali všechny věci v taškách. Když jsem s nimi jezdil, byl jsem ještě prcek, takže na to moc vzpomínky nemám, ale jednu cestu si pamatuju dobře. V nacpaném kupé pro 8 nás jede snad deset. Chlap naproti kouří cigáro a něco tu smrdí tak hrozně, že to ani pach tabáku nepřebije. Děda sedí u okna, já jemu na klíně a oba koukáme nerušeně z okna. Dveře do uličky jsou dokořán a lidi lapaj po vzduchu, ale svého teplého místečka se nikdo nevzdá. Babička sedí vedle a potichu frfňá, co je to za lidi, že si s sebou do vlaku berou něco tak hrozně smradlavýho, nebo že by se tady někdo tak dlouho nemyl? No to je puch, ty lidi jsou prasata. Kouká, jestli někdo neni vyzutý z bot. V klidu jsme dojeli na chatu, tam děta vytáhnul z tašky balíček syrečků, uložil je do skleněné dózy a nechal ještě do neděle uzrát. Babička s ním celý víkend nepromluvila, což dědovi vlastně docela vyhovovalo.
Díky papouchu, pěkné dílo, náležitě oceněné redakcí prózy.
Konečně máme jasno, co že to...
dva překlípečky / v anotaci a poslední větě/ jsou asi úmyslné:-)