Symbióza

Hlas klinické psycholožky, která toto sezení pacientů vedla, mě vytrhl z hlubokého rozjímání nad posledními čtyřmi lety mého života.

„Tak paní Alenko, nyní poprosíme Vás, abyste nám řekla svůj příběh a něco málo o sobě.“

Desítky párů očí se do mě zavrtalo. Některé s nedočkavou naléhavostí, jiné s nadějí. Najednou jsem si nebyla jista, zda jednám správně. Zda mě vůbec někdo pochopí. Odkašlala jsem si, postavila se čelem k zúčastněným a začala mluvit.

„Jmenuji se Alena, je mi čtyřicet let. Rakovina mě zasáhla asi jako všechny zcela nepřipravenou, na vrcholu života a kariéry. Drobné signály a bolesti těla jsem nevnímala a jela nadoraz. Když jsem se dostala na onkologii, nádor z dělohy už metastázoval přes lymfatické cesty do celého těla, hlavně do obou prsů. Nemám děti, rodiče jsou už po smrti, partner ode mě odešel krátce po určení mé diagnózy. Po zapírání, vzteku na to proč právě já, a nakonec po zralé úvaze jsem se rozhodla odmítnout veškerou moderní léčbu. Přátelé i kolegové mi to rozmlouvali, ale já chtěla zemřít přirozeně, ne jako troska po zbytečně prodlužovaném utrpení.“

Místností zašuměl mírný nesouhlas několika návštěvníků. Jiní ale souhlasně pobrukovali. Psycholožka a nějaká starší žena v přední řadě se mě mračila. Tohle asi slyšet nechtěly.

„Já vím, co si někteří myslíte. Zbytečný hazard, zahození šance na život. Ale na jaký život? Čekala mě intenzivní chemoterapie, ozařování, operace a bůhví co ještě. Jen se třicetiprocentní nadějí na uzdravení. Se sedmdesátiprocentní šancí, že se rakovina do dvou let vrátí a bude mě to čekat nanovo.“

Omluvně jsem se zahleděla psycholožce do očí.

„Dobře, Aleno, ale pozvali jsme vás, protože jste se přihlásila dobrovolně na tuto debatu s tím, že jste se z rakoviny vyléčila. Takže i když jste zřejmě našla jiný, byť alternativní způsob, tak to nevadí, povězte nám o tom.“

„Děkuji. Takže jsem se pomalu smiřovala se smrtí a u spořádala si všechny své záležitosti. Jednoho dne v létě, vybavena léky proti stoupající bolesti jsem se vydala do Tater a pronajala si na dva měsíce menší srub v chatové osadě u lesa. První dny jsem jen ležela, brečela, litovala se. Z postele mě dostal až hlad a přinutil mě došourat se do vesnice pro nákup. Procházka mi udělala dobře, tak jsem si řekla, že se vykopu z postele a začnu konečně dělat to, co se na horách dělá. Příroda je tam úchvatná a mě při jedné túře učarovala horská říčka, hlavně její namodralá, čistá voda.“

Rozhlédla jsem se po posluchačích. To jak mě se zájmem sledovali a trpělivě čekali, až budu pokračovat ve vyprávění, mě dojalo a dodalo novou energii.

„Prostě jsem dostala úplně živelnou chuť se do té vody ponořit, splynout s ní. Nevím, zda to někdo z vás už zažil, nebo aspoň tuší, co mám na mysli. Rychle jsem se svlékla do spodního prádla a nejdřív sem si do ní sedla. Nikde nikdo nebyl, i když mě to tehdy bylo úplně jedno. Voda byla ledová, ale po chvíli začala jakoby hřát. Pak jsem si do ní proti proudu lehla. Oblé kameny mě příjemně tlačily do zad a ledová voda mi narážela do hlavy, burácela v uších, přetékala přes zavřené oči. Ztratila jsem pojem o čase, prostě jsem se na krátkou chvíli stala součástí toho divokého, nezdolného živlu. Myslela jsem při tom jen na ni. Ano, na rakovinu. Je to divné, co? Proč je v každém z nás, proč nás hubí, když nás vlastně potřebuje? Co to má za smysl, přece když nebudu žít já, nebude ani ona. Z rozjímání mě vytrhly až dvě silné ruce. Náhodný turista, co šel kolem, málem dostal infarkt. Myslel si, že jsem utopenec. Utopenec s úsměvem na tváři.“

Místností zašuměl tlumený smích.

„Asi teď čekáte, že vám řeknu, že mě voda zázračně vyléčila. Nevyléčila, nádory mám v sobě dál. Ale už čtyři roky a pořád žiju. Nemoc se nešíří, ale ani neustupuje. Možná to zní šíleně či neuvěřitelně, ale já s ní uzavřela jakési příměří. Prostě spolu existujeme, ona mně neubližuje a já s ní nebojuji. Žijeme v jakési symbióze. Zajímavé a záhadné je, že se nešíří a hlavně to, že nejsem jinak vůbec nemocná a vůbec nic mě nebolí. Možná je to zlom, možná mám nějakou tu novou genetickou mutaci nebo jsem si přenastavila tím silným duchovním zážitkem ve vodě program v mozku. Vyslechla jsem si od odborníků ledacos. Já sama nevím. Vím jen to, že teď žiju každým okamžikem, vážím si každé vteřiny, kdy se mohu nadechnout i toho, že tu mohu být s vámi a říct vám o tom. Bojovat se s touhle nemocí nedá, ona je v nás od prvního okamžiku našeho zrození. Zvítězí, kdykoliv ona bude chtít nebo to, co ji řídí, či co ji stvořilo.“

Ozval se potlesk a pak vzrušená debata. Psycholožka převzala slovo. Jakýsi sympatický muž v první řadě na mě mrknul.

„Děkujeme vám, Aleno, můžete se posadit. Co jste nám vyprávěla, je vskutku velice zajímavé a myslím, že pro mnohé nemocné zde velmi inspirativní a dává nám to naději, že vyléčit se dá. Přesto musím důrazně podotknout, aby všichni zvážili vážné důsledky toho, když odmítnou klasickou onkologickou léčbu a rozhodně se cestou paní Aleny nevydávali bez předchozího zvážení všech okolností. Teď bych nakonec ještě poprosila pana Jakuba, aby nám popsal svůj příběh zdárného boje s rakovinou.“

Zklamaně jsem se posadila, psycholožka mě očividně moc nepochopila, nebo spíš nechtěla. Snad jsem alespoň některým těm nemocným zde dala opět trochu naděje, že nemusí za každou cenu projít moderní decimující léčbou.

Zvedl se sympaťák z první řady. Vyhledal mě očima a usmál se.

„Jsem Jakub, je mi čtyřicet pět let. Nemám sice takový duchovní příběh jako tady paní Alena, ale vyléčil jsem se též velice netradičně. Před pěti lety před Vánocemi mi našli rakovinu močového měchýře. Zkrátím to. Také jsem si prošel fázemi vzteku, sebelítosti a popírání. Nakonec jsem s klasickou léčbou souhlasil. Týden před svátky jsem měl nastoupit na kliniku, ale nakonec nenastoupil. Nakazil jsem se zřejmě od kolegy pravou chřipkou. Dostal jsem vysoké horečky, myslel jsem, že je to můj konec. Skončil jsem na kapačkách v nemocnici. Onkologická léčba se přesunula na konec února. Nicméně když jsem se tam dostavil na kontrolní odběr krve, ultrazvuk a nakonec i na magnetickou rezonanci, nádor a veškeré doprovodné příznaky byly pryč. Vyléčily mě viry, naši odvěcí nepřátelé.“

Ozval se potlesk, v místnosti to opět zašumělo. Sezení bylo u konce. Popadla jsem kabát a rychlou chůzí se vydala k východu z budovy. Nechtěla jsem s nikým mluvit osobně. Vždy jsem se snažila vyhnout dojemnému děkování nebo poslouchání osobních dramatických příběhů nemocných. Vysávalo mě to.

Zamířila jsem ještě na toaletu v přízemí. Když jsem vycházela z kabinky, stála tam žena z přední řady. Byla to ta, která se na mě mračila. Bez varování po mně skočila a začala mě tlouct pěstmi. Než jsem si stihla dát před obličej ruce s kabelkou, stačila mi pěstí roztrhnout ret. Ani jsem se překvapením a šokem nezmohla na obranu. Byla jak šílená, křičela.

„Ty mrcho jedna, ty nezodpovědná hnusná svině! Kvůli tobě moje dcera zemřela! Kvůli tvým nesmyslným blábolům o zázračném vyléčení. Sleduju tě už dva roky!“

Přestala mě bít a prudce do mě strčila, až jsem zády narazila do umyvadel. Pak ta bláznivá ženská šáhla do kabely a vytáhla z ní dlouhý nůž.

„Ale teď už tomu učiním přítrž. Už nikomu neublížíš a dostaneš, co zasloužíš!“

Vrhla se ke mně. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. To přece nemůže být pravda, přece teď nezemřu na záchodě rukou nějaké šílené ženské. Instinktivně jsem uhnula a začal křičet. Pustila jsem kabelku a oběma rukama zachytila napřaženou ruku s nožem. Na starší ženu měla dost velkou sílu. Volnou rukou mě drapla za vlasy, až mi vytryskly slzy. Vší silou jsem vykopla a zasáhla ji do nohy. Jen ji to rozzuřilo. Upadly jsme na zem. Pustila moje vlasy a volnou rukou mě začala opět bít do obličeje. Náhle někdo vrazil na toalety a sundal ji ze mě. Byl to Jakub z naší přednášky. Po krátkém zápase ji zkušeným chvatem vykroutil nůž z ruky a zasedl ji na zemi.

„Zavolejte někdo policii a sanitku!“ křikl na čumily hromadící se u vchodu do toalet.

Seděla jsem na zemi, moje slzy se mísily s krví, co mi tekla z úst a společně tvořily stružku, která končila někde ve výstřihu mojí sváteční blůzy.

„Jste v pořádku?“

„Ano, děkuji. Je to jen roztržený ret a pár modřin.“

Jakub se na mě pátravě zahleděl a podal mi hrst papírových kapesníků. Pomohl mi vstát. Útočnice ležela zvadle na zemi a kvílela. Musela se úplně pomást. Mé temné já mělo chuť do ní pořádně kopnout, to světlé pocítilo bodnutí soucitu a viny. Třeba jsem to opravdu neměla nikomu říkat a ona má pravdu.

Jakub mě po výslechu policie a ošetření odvezl domů. Byla jsem mu za vše vděčná a také jsem mu to řekla. Vyměnili jsme si vizitky. Možná mu zavolám, poslední dobou jsem byla tak sama.

Třetí den jsem se probudila se šílenými bolestmi. Vzala jsem si hrst léků. Nikam s tím nepůjdu. Vím, co se stalo. Ona se probudila a teď se zlobí.