Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSetkání v mlze
Autor
bixley
Tematický den: den mlhy
Té listopadové soboty se Petrovi ven vůbec nechtělo. Jen pohled z okna vyzýval k ulehnutí zpět do teplých peřin. Okolní paneláky halila krajková záclona husté mlhy, jejímž nepravidelným vzorkem prosvítala tu a tam okna nebo zasklené lodžie.
Vzdychl a obul si uzavřené boty, hodil na sebe prošívanou bundu. Venku pocítil nepříjemně lezavo. Na ulici nikdo nebyl. Bodejť, všichni sedí doma, mají nacpaný ledničky a mrazáky, jenom já mám prázdnej žaludek. Jsem pěknej blbec, přemýšlel během chůze, vzít si dvě půjčky za sebou. Napřed počítač, pak kolo. Tak teď to mám. Splácím dluhy, občas přijde penále.
Z platu skladníka mu zbývalo tak akorát na nájem, elektriku a skromné živobytí. Ze začátku jedl jen to nejlevnější, pečivo, párky, těstoviny a podobné věci, za nějaký čas ale z této stravy zkolaboval a skončil v nemocnici. Tam mu jedna sestřička poradila, aby chodil pro jídlo do charitního centra, kam vozili neprodané jídlo ze supermarketů. A tam teď směřoval. Dnes si vybere nějaké sýry a zeleninu. Navíc ho trochu zábly nohy. Na zimu by potřeboval pořádné boty. Pár stovek si už odložil stranou, ale bude muset počkat až na povánoční slevy.
Při těchto úvahách příliš nevnímal okolí. Najednou se před ním z husté mlhy kousek od něj vynořilo tmavé auto a přibrzdilo. Zřejmě se řidič chce zeptat na cestu, přemýšlel. Nebylo to nic výjimečného. Na sídlišti byla řada jednosměrek. Auto skutečně zastavilo a vystoupil z něj muž středního věku v obleku a lakýrkách, bílou košili měl u krku rozepnutou, zřejmě už si sundal kravatu. Otevřel zadní dveře a vyndal velkou plastovou tašku, která musela být hodně těžká.
„Dobrý den,“ oslovil ho náhle neznámý. „Víte, včera jsem byl na svatbě a dali mně obrovskou výslužku, nevím, co s tím, tohle nemůžu nikdy sníst,“ vysvětloval trochu překotně. Pak se zarazil. „No, prostě, nechtěl byste si ji vzít vy?“
Petr na něj překvapeně hleděl a nevěděl, co říct.
Neznámý to vyřešil za něj. Postavil tašku na chodník a znovu nastoupil do auta. Teprve když už se auto rozjíždělo, se Petr vzpamatoval: „Děkuju!“
Ještě několik minut stál bez pohnutí na chodníku a zíral na velikou tašku. Teprve potom do ní opatrně nahlédl. Byla v ní spousta balíčků v alobalu.
Vzal tašku a vracel se domů.
Nezdálo se mu to? Určitě ne, vždyť taška byla hmatatelným důkazem. Proč toho člověka vlastně potkal? Právě teď, když má takové problémy? Ten neznámý mohl přece tašku dát komukoli jinému.
Možná to byl převlečený Bůh, blesklo mu vzápětí hlavou, a chtěl mu říct jediné: mám tě rád a myslím na tebe.
Po celém těle se mu náhle rozlila úleva. Zase bude dobře.
25 názorů
tip
aj keď zástancom pôžičiek tiež nie som - avšak ľudia robia chyby - a čo potom, chybujúci si už súcit nezalúžia?
Já myslím, Karle, že problém je někde jinde: lidé neumějí žít skromně.
Kdyby lidé na severní polokouli žili skromně, možná bychom nemuseli řešit ani globální oteplování.
Věřím že takoví lidi jsou a nemusí to být jejich vina. Ale nechápu toho, kdo si kupuje drahé kolo, když na něj nemá. Někdy mi přijde, že lidi začínají žít nějakou setrvačností a nechápou, že to skončí. Opravdovou chudobu vidíme denně ve zprávách z rozvojových zemí. To je přece něco jiného.
Karle, vycházela jsem z jednoho elevizního pořadu, kde mluvili se zadluženými lidmi, byl tam jeden pán, co měl splácet velkou částku měsíčně, už nevím, kvůli čemu se zadlužil. Jedl jenom rohlíky a zhroutil se. Možná splácel půjčku na auto nebo na byt.
Bůh samozřejmě skladníkovi nic neseslal. To si ten skladník jen vymyslel, aby měl lepší náladu. Prostě se mu stala hezká náhoda, která ho povzbudila a možná pak přestal být depresivní a začal si třeba aktivněji přivydělávat.
Mně se to nezdá. Ta chudoba o které se všude píše mi ani moc jako skutečná chudoba nepřipadá. Sám jsem měl celý život podprůměrný plat a nikdy jsem si nestěžoval. Nestalo se mi, že bych neměl co jíst. Nikdy jsem si ale taky nekoupil to, na co nemám. Na všechno jsem si z toho mála dokázal ušetřit. Nechápu, že se může někdo zadlužit třeba na kole. Proto si nemyslím, že by plat skladníka nestačil na živobytí. Každý by měl mít takové nároky na které má.
Obsahově se mi nezdá celá povídka. Bůch seslal skladníkovi balík s jídlem. Tomu zkrátka nevěřím. Co mají říkat dlouhodobě nezaměstnaní, postižení, bezdomovci. Tam by se možná dalo mluvit o skutečné chudobě. Už vůbec se mi nelíbí poslední dvě věty, jsou až neuvěitelně přehnané. Kdyby to byla pohádka Jak si chudák skladník ke štěstí přišel, věřil bych tomu víc. Neber to Renato ve zlém, ale tak to na mě zapůsobilo.
Johanakrupa
17. 11. 2019Jednoduchý ale hezký, malý příběh s dobrým koncem. Ne nadarmo se říká, že štěstí přichází k těm, kteří jsou smířeni, mají otevřené srdce a trpělivě čekají.
Hezký příběh, Renato. Taky jsem se obávala o Petrův osud - skončit pod koly vozu by bylo zlé.
Na Petrovi muselo být poznat, jak mizerně na tom je...
Mám ráda dobré konce, protože v životě tomu tak často nebývá.
Tak jsem si oddychl, že nedošlo k setkání s nárazníkem, jak jsem se při onom počasí původně trochu obával. ;-)
Za vhodně zvolené považuji zaměstnání obdarovaného. Evokuje totiž filmovou postavu pana Plhy, dle profesora Hrbolka Mlhy.
Taková už náhoda bývá. Občas se projeví jako zázrak, na který jsme čekali.