Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDětská křížová výprava 21. století aneb Jsou dospělí a děti jiný živočišný druh?
Autor
Stargazer
Žák sedmé třídy v Kraslicích na Sokolovsku při hodině matematiky tak dlouho nereagoval na opakované výzvy ke zklidnění, až to vyvrcholilo tím, že učiteli uštědřil ránu pěstí. Ten musel být následně hospitalizován v nemocnici.
Zapadlo by to jen jako běžná denní zpráva ze školského prostředí, kdyby si člověk nemusel zase přečíst některá vyjádření samozvaných rytířů naší moderní pedagogiky: „Je to důsledek všeobecné nedůvěry k žákovi. Učitelé by měli s dětmi více komunikovat, nabídnout jim podporu a vzájemně respektující přístup a nesnažit se do nich jen nacpat co největší množství informací. Dítě samo od sebe na dospělého nezaútočí!“ Tak to, aby se nakonec šel napadený učitel ještě žákovi omluvit za to, že nerespektoval tento jedinečný autentický projev jeho kreativní osobnosti.
Nedebatujeme o tom, kam až se dnes posunula drzost žáků, kteří už jsou bez skrupulí schopni udeřit učitele. Neřešíme absurditu stavu, kdy současná legislativa základním školám neumožňuje se agresorů v krátkodobém horizontu zbavit, protože bude trvat měsíce, než příslušné orgány začnou konat. Pokud tedy vůbec začnou. Do toho vystoupí ombudsmanka Šabatová s prohlášením, že by Česká republika měla zvážit výslovný zákaz fyzického trestání dětí. Jako je tomu v Norsku, kde se musíte bát plácnout na ulici své dítě po zadku, aby vám je neodebrali a neoznačili vás za tyrana a násilníka.
Byl jsem svědkem scény, kdy během soutěžního klání mezi chlapci z pasťáku vlepil chovanec facku vychovateli. Ten mu ji spontánně vrátil. Okamžitě naklusali etoped s psycholožkou, kteří navedli kluka, aby na dotyčného pedagoga podal trestní oznámení. Jindy zase ve výchovném ústavu v Králíkách na Orlickoústecku bodl v noci čtrnáctiletý chovanec vychovatele šroubovákem do krku a vzápětí s o rok starším kamarádem skopal ze schodů jeho kolegyni, která mu běžela na pomoc. Do roka a do dne byl výchovný ústav ministerstvem uzavřen s odůvodněním, že se v zařízení s dětmi špatně zacházelo.
Takže dítě může a dospělý nikoliv? Ale copak jsou dospělí a děti jiný živočišný druh? Žijeme v podivné době. Za tisíc let až se budou kronikáři snažit postihnout naše století, nazvou ho nejspíš věkem „kultu dítěte“.
Historie už má zkušenost s případem, kdy se dospělá civilizace sklonila před svými dětmi, když se domnívala, že za ni vyřeší její problémy. Počátkem 13. století se po neúspěchu několika křížových výprav zrodila odvážná myšlenka, že když se Jeruzalém nepovedlo dobýt dospělým templářům, mohlo by se to povést nevinným dětem. Desetiletému německému pastýři měl anděl zvěstovat, že Bůh vydá svaté město neposkvrněným. Byly zorganizovány tzv. dětské křížové výpravy, do nichž se zapojily desetitisíce dětí mezi sedmi a patnácti lety. To bylo poprvé v dějinách, co otcové kapitulovali před svými syny. Během přechodu přes Alpy však spousta naivních, bosých a spoře oděných dětí umrzla nebo se zřítila z útesů. Když dorazily do janovského přístavu, podle proroctví očekávaly, že se před jejich nevinností Středozemní moře rozestoupí. Nestalo se. Při snaze přepravit se do Svaté země loďmi, byl zbytek dětí překupníky prodán do afrického otroctví.
Tato historická paralela nápadně připomíná naši současnou realitu. Šestnáctiletá aktivistka čistí žaludky světovým lídrům na summitu OSN. Studenti si sami diktují, co by se mělo na školách učit a jací by měli být jejich učitelé. Ani čerta už nepouštíme do bytu, protože strašit děti peklem je neetické. Dítě se stalo centrem všeho dění a je nekriticky zbožšťováno jako ideál absolutního dobra. Ale kde se v člověku (úderem osmnáctého roku) bere tolik zla, pakliže v něm nikdy předtím nebylo? Poznal jsem děti, které zvířatům zaživa nůžkami stříhaly tlapky a pálily jim oči cigaretami. Kvůli banalitě dokázaly člověku rozkopat obličej a ubít ho do bezvědomí. Tyranizovaly a okrádaly vlastní matky. Znásilňovaly své sestry. A my se sisyfovským zaujetím převychováváme dětské vrahy. Skutečně nejsme ochotni připustit, že by v dětech mohla být byť jen trocha špatnosti?
Chraňme naše děti raději tak, že jim vtiskneme řád a zodpovědnost za jejich vlastní životy. Tím, že jim pod tlakem zvrácené ideologie věrozvěstů volné výchovy odstraňujeme z cesty překážky, ženeme naše potomky i sebe samotné do záhuby. Nepodléhejme kultu dítěte.
Nebo se opravdu domníváme, že se moře tentokrát rozestoupí?
20 názorů
Arwen Leinas
09. 04. 2020Podle mého názoru hezky napsaná úvaha, která má hlavu a patu. A dobře se to čte.
Ohledně názorů na to, jestli jsou fyzické tresty přínosné nebo nikoli, jestli za incident ve škole může žák, učitel či oba by se dalo dlouho diskutovat, ale předpokládám, že to není účelem "kritik" pod textem.
je to zaujímavá úvaha
kladie mnohé otázky a je na nás, aby sme odpovede tak automaticky od nikoho neprebrali, ale aby sme vynaložili námahu a odpovedali na ne sami
moje odpovede tiež nesplývajú s módnou vlnou
áno, vychovávať sa má s láskou
ale aj hranice musia byť stanovené a zlobe a nezriadenej svojvôli na úkor iných sa treba postaviť, možné obete musia byť chránené - na oboch stranách
Na druhou stranu je taky spousta dětí, které jsou "nezvladatelné". Na to, jak je zvládnout, není pro pedagogy opora v legislativě. Takže jsme se rozdělili na dva tábory - jen je snazší a módní plivat na učitele a vychovatele, kteří si ti podle mého mnohdy nezaslouží.
Souhlasím s Tebou, že tento věk by se dal s klidem označit jako kult dítěte a je fakt, že někdy se to opravdu přehání. Jedeme ode zdi ke zdi, neschopni najít nějakou zlatou střední cestu. Neznám konkrétní příklad, který tady popisuješ, ale je prostě fakt, že ve školách učí spousta lidí, kteří děti prostě nezvládají.
Pořád jsme u dětí a dospělých. Mnoho z těch, kteří navštěvují tyto odborníky, je navštěvují jen proto, že měli otřesné dětství s despotickými rodičemi. Jak mají hledat vlastní cesty, když znají jen ty, které je naučili rodiče a tehdejší společnost? Kde nic není, nedá se nic hledat. Bez pomoci jen opakují stejné chyby.
Myslím si, že by v ideálním případě měli hledat spíš sami v sobě, než se nechat někým někam (když to řeknu přísně) manipulovat. Raději hledat vlastní cesty.
Ale neboj, já respektuju a vnímám, že mezi těmito profesemi jsou schopní a potřební odborníci. Jen v mediích narážím výhradně na lidi, jejichž slova jsou v naprostém rozporu s realitou, kterou kolem sebe vidím a zažívám. Tito mediálně exponovaní pseudodborníci nedělají lidem ve své profesi příliš dobré jméno...
Uvedu příklad: V jedné televizní debatě komentovali renomovaný psycholog p. Mertin společně s pí Laurenčíkovou, předsedkyní vládního výboru pro práva dítěte, situaci, kdy po příchodu učitele do třídy 25 žáků jako jeden vstalo a mrštilo po učiteli papírové koule. Tito 2 odborníci tuto věc vyhodnotili tak, že se jednalo o špatného učitele, který situaci nezvládl a mohl si za to prakticky sám. A mohl bych pokračovat...
Pormiň, ale kde jsme se to ocitli?
Víš co by mě zajímalo? Co si pak tedy myslíš o lidech, kteří k těmto profesím docházejí na terapii nebo prostě konzultaci?
Já jsem různým názorům naopak myslím docela otevřený. Jen při zhlížení takovýchto rozhovorů s kouči, lektory, metodiky, dětskými psychology a ochránci práv dětí mi postupem času začíná být nevolno, takže je zpravidla nedokážu dokoukat. Viděl jsem jich opravdu mraky, ale raději diskutuji s lidmi, co žijí v realitě...
Stargazere, ale to bys měl, protože jestliže je vývod z tvých získaných životních zkušeností ten, že bysme měli vychovávat děti v autoritativním režimu a nejlépe za pomoci tělesných trestů (jak jsem se dozvěděl v minulé úvaze), stala se nejspíš někde chyba.
O tom, že máš problém naslouchat názorům ostatních samozřejmě vím.
Něco jiného je výchovný pohlavek, a něco jiného rána. Obojí se dá vyložit jako totéž, ale není to tak. Tak jsem to myslel.
Z uvedených komentářů lze vyčíst názor, či vztah k problému, který řeší autor ve své úvaze. Nehodnotí práci autora (K3), jen rozšiřují diskuzi o vzjemném chování dětí a dospělých. Doporučení a rady paní Lucie jsou sice mnohoslovné, ale především posunuté nesprávným názvem jejího díla. I gramotný rodič se může chovat surově a bezohledně.
Zboro, odpovědi na své otázky hledám ve světě kolem sebe raději sám. Nepotřebuji si nechat radit od přehrávající "koučky".
Úvahu vnímám jako tendenční a povrchní. Rozepisovat se nebudu. Z minulé zkušenosti vím, že to nemá smysl. Odpověď na svou otázku nalezneš v naprosto plnohodnotné míře třeba zde: https://video.aktualne.cz/dvtv/konigova-deti-jsou-jen-odraz-negramotnych-rodicu-zodpovedne/r~fe247a840f6011ea84260cc47ab5f122/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_content=default&utm_term=position-2&utm_campaign=Aktualne
K3, nebudeme přesto zpětně žalovat naše rodiče, za to že nás v mládí fackovali. Že ne?
Ne v dětech, Mandragoro, ale v lidech obecně. Proto se zamýšlím nad tím, jaký je rozdíl mezi dítětem a dospělým.
To není na krátkou odpověď.
Jisté zlo mají děti už v sobě, geneticky, tak jako dobro. Ale jak s obojím zacházet, poznat meze, se učí teprve životem. To, že dá žák facku učiteli, není samo sebou. Myslím si, že za sebou cítí sílu a moc v podobě rodičů, a to jim dodává odvahu a zbavuje strachu. Chyba je samozřejmě i v zákonech. Učitel ztratil moc, která spočívala v možnosti uplatnit právo na trest. Ten nemusí být vůbec fyzický. Jde například o možnost okamžitého vyloučení ze školy, nebo alespoň přeřazení. Pořád je ale většina dětí v pohodě.
Proto jsem proti fyzickým trestům, jelikož nejsou ani dostatečně účinné. Měly by být jiné možnosti. Jsem na straně ombudsmanky, protože pod drobným fyzickým trestem může být vícero představ a lze jej zneužít. Ochrana dětí je v pořádku.