Nedělní odpoledne 2/3

Počkal jsem, až se na zadní sedačce usadí a spustil jsem pramici po vlně. Skočil jsem.

Než jsem stačil zasednout k veslům, ošklivě jsme se zakymáceli. Měl jsem co dělat, abych lodičku otočil přídí proti vlnám. Překvapilo mě, jak snadno jsem ji tím prostým manévrem uklidnil. Nevíš nic, vůbec nic o tom, do čeho se pouštíš. Je to hazard. Uvědomuješ si, čím hazarduješ?

Mlč, prosím tě, mlč.

Víš, co vás teď čeká? Můžeš pro příští chvíle vyslovit jedinou jistotu?

Ne, to neříkej! Vesla držím pevně.

První vlna, jež se roztříštila o nastavenou příď, skropila mi záda až na kůži. Loďka se jen ztlumeně zhoupla. Ano, bylo správné, co jsem udělal, byl to úplně přesný manévr. Teď se musím soustředit, abych ten směr udržel. Naštěstí je to týž směr, kterým potřebujeme plout.

Ale co kdyby bylo nutné plout jiným směrem? Kde by potom bylo moje „naštěstí“? Nevím. Snad bych se odvážil, za chvíli, až si zvyknu na vlny. Odvážil? Srdce mi buší až ve spáncích jenom z toho, co se s tou loďkou děje, když jedno veslo ponořím či vynořím o málo dřív než druhé.

Pozor!!

Lenka jen křečovitě zaryla prsty do dřeva a ještě víc se schoulila. Neodvážila se ani po očku na mě pohlédnout. Tuší, jak mi je? Nesmí nic poznat.

Vtom přišla sprška bohatší než všechny předešlé. Na samém začátku cesty jsem úplně mokrý.

Vadí mi, že si ani nemůžu otřít obličej.

Aspoň ti nebude horko.

Nečekaně jsem se zasmál. Udiveně ke mně vzhlédla.

Na ni to také stříká, i když o trochu méně. Bude jí zima. Jestli promokne jako já, bude jí čím dál větší zima.

„Vybal pláštěnku, obleč se.“

Zavrtěla hlavou. Nechce se jí ani otvírat ústa.

Zvolna jsme vyplouvali na širou hladinu. Veslování šlo stále tíž. Zpozoroval jsem, jak nás veliká vlna přes mé pravidelné úsilí vrátila dozadu. Vzepřel jsem se tomu.

Moc brzy tě to zmohlo. Ještě není doba na odpočívání. Zaber pořádně. Musíš. Třeba po pídích, ale přestat nesmíš.

Krátké, rychle za sebou jdoucí vlny bijí do přídě a vytrvale mě smáčejí. Uvnitř loďky už se přelévá hluboká kaluž. Nabíráme. Zatím to nic neznamená.

Musím přidat.

Víc!

Neměl jsem se nechat přemluvit. Jsem nezodpovědný hazardér. Co když…

NE!!!

Polilo mě horko. Jak můžeš…

Zaber! Nefilozofuj! No tak, opři se do těch vesel! Víc! Ksakru víc!

V rozstřikující se, neustále ve vzduchu přítomné vodní tříšti se přede mnou zjevil poklidný obraz dnešního rána. Na lesklé, přívětivé hladině jsme se nemohli nabažit vzrušujícího pohoupání rozvlněnou brázdou za motorovou lodí. Lenka zprvu vyjekla, ale brzy svým překrásným smíchem nakazila i cestující na lodi. Schválně jsem najížděl na nejvyšší kopce, kde se nám trochu svírala hrdla a naskakovala husí kůže. Sotva se loď vzdálila a vlny ulehly, už jsme se rozhlíželi po dalším dobrodružství. To bylo ráno. Potom, na břehu, když si vzpomenu, jak něžné má Lenka ruce, paže, boky… Vzdálená, nenávratná vidina.

Ach ruce, moje ruce! Ta vesla pálí jako rozžhavená.

Ohlédl jsem se. Spatřil jsem mrtvolně šedou, vyzývavou dálku. Voda a mraky nebyly téměř k rozeznání. Jediná cizí, nepřátelská dálka. Mokrá, zamžená, splývající, jen uprostřed rozťatá zeleným pásem vzdáleného břehu. A ta vše zachvacující cizota vyháněla odkudsi přímo proti nám zástupy a zástupy pěnících, stříkajících a sápajících se vln.

Známou přehradu jsem nepoznával. Obyčejný kačení rybník jako někde na návsi, taková se mi zdávala. Nikdy mi nepřipadala tak obrovská. Není to jenom sen? Kde se na ní vzalo takové peklo? A já tu rozbrázděnou hrůzu, to vařící se peklo mám těmato rukama překonat?! Do čeho jsem se to pustil?!

Byla to pouhá vteřina, ale zaryla se do mého vědomí, zahryzla do útrob. Cítil jsem bolestivé trnutí vevnitř. Dech se mi krátil. Pohlédl jsem na schoulenou Lenku, na ten nešťastný uzlíček, a v náhlé sklíčenosti jsem pomyslel na to, jestli se nemám vrátit.

Nevěděl jsem, co se kolem nás dělo. Nemohl jsem vědět, že v to nedělní odpoledne padly vichřici za oběť desítky hektarů vzrostlého lesa severně a západně od Brna. Že na železniční trati mezi Brnem a Blanskem vznikly zátarasy z polomů, na několika místech došlo k sesuvům půdy a na jednom k porušení tělesa železničního náspu. Obvykle krotká hladina brněnské přehrady se pod náporem vichřice dorážející z otevřeného jihu nečekaně a opravdově rozbouřila, toho jsem se právě teď zúčastnil, ale o tom, že byl vyhlášen přísný zákaz vyjížděk všech plavidel, jsem nevěděl. Byla to situace, která se zopakuje snad až za sto let. Netušil jsem, že jsme se stali účastníky čehosi výjimečného. Věděl jsem jen to, že jsem Lenku a sebe dostal do pořádného průšvihu.

Výstavky borovic na čáře obzoru se ve vichru ohýbaly až k zemi. Jejich větve se podobaly vlajícím praporům. Vyletovaly z nich náruče chvojí, jež vítr nesl daleko nad mlazinou.

Vesloval jsem s nelidskou námahou, nesmírně pomalu jsme se vzdalovali od naší ztracené zátoky, o všem jsem rozhodoval sám a všechno záleželo na mně. O žádném zákazu jsem nevěděl. A kdybych věděl, nic by se nezměnilo. Na širé hladině jsme byli pouze my dva, maličká tečka uprostřed vod. Úplně sám jsem bojoval proti náporu živlů a nemohl jsem ustoupit. Mé ruce byly jako v ohni. Na zadní sedačce jsem vezl nejdražší bytost a nebylo na ní víc než promodralá kolena a vytřeštěné oči.

Kéž tě zas vidím, jak tím svým krokem královny kráčíš proti mně, jak lehounce se houpáš v bocích a já se už nemůžu dočkat, až tě na přivítanou políbím! Kéž to někdy prožiju znovu až do konce!

Jedna borovice, štíhlá a poddajná jako prut, se náhle v hlubokém předklonu podivně napřímila a v tom okamžiku padla. Druhá pozbyla zničehonic horní polovinu. K šedému nebi od země jako kopí vyletěla a mrtvě ustrnula pouze dlouhá nazlátlá tříska.

Za strašné bolesti v dlaních jsem vesloval a vesloval.

Vzdalujeme se od našeho břehu tak pomalu!

Ale copak je možné zrychlit?

Neměl jsem se tam dopředu dívat. Klidně jsem si to mohl odpustit.

Ona se tam dívá pořád. Jak jí asi je? Musí mi věřit víc než já.

Není proč litovat něčeho, co nezměním. Vzal jsem ji, je tady a já ji musím dopravit do bezpečí. Musím. Jako mravenec. Jako robot. Všechno záleží na mně, na tom, zdali se teď stanu nemyslícím mravencem.

Moje ruce!

Nelituj se. Sebe ne. Jí musí být stokrát hůř. Dívá se tam pořád. Ničím tomu nezabrání. Mohla by zavřít oči? Nebuď směšný, zkus je sám zavřít. A je jí zima.

„Obleč si tu pláštěnku.“

Ráda by, ale zmůže se jenom na chabý úsměv. Její prsty, zaťaté do dřeva, byly bílé, teď modrají. Bojí se pohnout.

A já musím jen veslovat. Nic jiného nemůžu.

Nikdo nevíme, jak dlouho to může trvat. Bude jí pořád větší zima.

„Zkus to, nechceš?“

„Ne, prosím tě.“

„Neboj, pusť se a vybaluj.“

„Radši ne,“ řekla prosebně. „Neměj o mě starost, mně zima skoro vůbec není.“

„Jsi mokrá, musí ti být zima.“

„Není. Vážně, není to tak zlý,“ lhala.

Co jí na to mám říct. Nic tady nebude znít dost přesvědčivě. Ani zahřát ji nemůžu. Ani pohladit, ani to nemůžu. Kdyby šla pěšky… Nikdy si to neodpustím.

Něco bych přece mohl. Nejsou k tomu zapotřebí ani ruce. Pokusil jsem se na ni usmát. Vyšlo to. Téměř mě to nestálo žádné přemáhání. Naopak, i mně bylo lehčeji.

Jako by roztála.

„Tu chvíli to vydržím,“ řekla statečně a oplatila mi pohledem, jak nejlíp uměla. Škublo jí v obličeji. To kvůli tomu konejšivému slovíčku, kvůli té vylhané chvíli.

Spustil se déšť. Bil jí do obličeje. Mohla proti němu jen přivřít oči.

Miluju tě, nemáš zdání, jak tě miluju, má sladká, zkřehlá vodní vílo.

Veslovat. Hlavní, co pro tebe můžu udělat je, že ta chvíle bude pokud možno krátká.

Puchýře praskly a dlaně se rozdírají. Po veslech stéká krev. Na to však není lék. Na to se dá pouze nemyslet. Bolest není nesnesitelná. Vůbec ne.

Nová zkušenost: když to krutě trvá a nelze tomu uniknout, je možné si zvyknout na všechno.

Na černé mračno se promítl mnohoramenný svícen. Byla ho plná obloha. Současně s oblohou zaplála a zachvěla se také přehrada. Hrom udeřil o hladinu, bičovanou větrem. Ozvěna zanikla v třeskutém lijáku, který začal hladinu vzápětí rozrývat. Mraky ulehly až na jezero a veslování šlo stále tíž. Bolest jsem nevnímal. Zakoušel jsem pouze sžíravou úzkost. Paže si vynucovaly úlevu, kterou jsem jim nemohl poskytnout. S vypětím vůle jsem musel konat ony stereotypní pohyby. Až do konce jsem k nim byl odsouzen. Nešlo to, přestat. Byl jsem v takové situaci, v níž vydržím cokoliv a vytrvat prostě musím. Situace měla jediné řešení. Jediné! Konat nevyhnutelné. Musel bych se chtě nechtě zasmát, kdyby mi někdo řekl, že to, co dělám, je nějaké hrdinství. Vůbec ne. Je to činnost nekonečně svízelná. Není v ní ani za mák statečnosti. Jsem otrokem nutnosti.

Hned v prvních vteřinách deště jsme do poslední nitky promokli. V lodi se převalovalo vody nad kotníky.

Když liják ochaboval, přeskočil mezi mraky a zemí nový blesk. Dřív než se hrom rozburácel, v atmosféře to zasyčelo. Déšť se z mraků počal vylévat neuvěřitelnými proudy.