Láskou před nenávistí

Chtěl svou dívku překvapit, a tak si předtím, než odešel na schůzku, natřel tvář a vlasy bambuckým máslem. Prahu v tu dobu už sevřela zima, navíc bylo k večeru, hmota ztuhla, takže vypadal ještě podivněji. Než došel k místu schůzky, byl terčem posměchu i objektivů fotoaparátů, zejména mladí cizinci si s ním, aniž by se ptali, pořizovali selfie.

Chvíli čekal, než dorazila. V ruce karafiát, teprve si začínali, ve tváři nehybný výraz, podobně jako kníže z bronzu nad ním. Konečně vystoupila z metra.

Zprvu se polekala. Vypadal jako divoch z doby kamenné připravený k posmrtnému rituálu, oblek a flaušový kabát, do nichž byl oblečen, paradoxně prohlubovaly děsivý dojem. Předal jí kytku a chystal se ji políbit. Uhnula, ale aby neurazila, lehce se k němu namísto polibku naklonila.

Šli dolů náměstím, zahnuli k Příkopu, kolem Obecního domu vešli do Celetné a pak stanuli pod obecním stromečkem. Celou dobu mluvil spíše on, ona nanejvýše odpovídala, hlavou jí šla jediná otázka: proč? Odvahu položit ji ale nesebrala.

U stromečku ji chytil za ruce a stanul k ní čelem. Dělalo jí potíž podívat se na něj. Uvědomila si, že by ji v takovou chvíli mohl chtít líbat, a tak raději nakonec pohled k němu namířila. Styděla se, skupina Japonců se po delším váhání osmělila a začala je fotit. V záři blesků byla jeho tvář ještě bledší, máselný povlak navíc blesky odrážel, takže si jich brzy všimli další lidé. Italové začali cosi křičet a na rozdíl od plachých Japonců se pokoušeli o kontakt: brali ho za ruku a za ramena, přikládali mu k ústům kelímek se svařeným vínem, takže mu polili flaušový kabát, tlačili ho ke stromku, aby jim pózoval pro lepší fotografii, snažili se ho nacpat do jedné ze stříbrných krabic pod stromkem, a celou dobu křičeli na něj i na sebe navzájem. To se nelíbilo Japoncům, kteří se pokoušeli o umělecké fotky, a netrvalo dlouho a vznikla šarvátka. Japonci jen chtěli trochu více místa pro focení, ale když na Italy gestikulovali jako postavičky v divadle Nó, Italové se obořili a vrhli proti nim kelímky se svařeným vínem. Několik mladých Japonců vyběhlo a s vínem v očích na nejagresivnější z Italů zaútočilo pěstmi. To už se ale z nedaleké pivnice vyřítili opilí Angličané svlečení do půl pasu, neboť jejich sluch velice citlivě reaguje na vábničku pleskanice, a pustili se do obou skupin hlava nehlava. Japonci používali ohromné teleobjektivy svých fotoaparátů namísto kladiv, takže zanedlouho náměstím tekla krev jako při Staroměstské exekuci léta páně 1621.

A pak někdo zavolal policii, přijeli muži na koních a kdo ještě neměl hlavu od krve, tomu ji za pomoci pendreků nabarvili jako velikonoční vajíčko. Nakonec velkoryse nechali utéct anebo odbelhat všechny podezřelé. Na místě zůstal jen on, muž s tváří potřenou bambuckým máslem, a ona, žena s karafiátem. Když ho uviděli koně, splašili se a několik strážníků letělo vzduchem. Nebylo nač čekat. Sebrala ho za ruku a pod Týnem a Kozí uličkou běželi pryč.

Chtěli do klubu Tretters, ale chlapci před dveřmi jen pokrčili velikými rameny a jemu vstup odmítli. Urazila se. A v tu chvíli konečně pohlédla do jeho tváře zmazané máslem s neskrývanou sympatií: byla to solidarita, která obrátila její celý večer zamlčovanou otázku „proč“ v odpověď: protože láska. Hned u synagogy ho líbala, snad právě tam na znamení historické paměti, máslo pomalu měklo pod jejími horkými rty, takže jeho obličej zas nabíral na výrazu, už byla i ona celá od bambuckého másla, připomínali sousoší milenců od výstředního umělce, takříkajíc šli do sebe. To už je ale zmerčila skupina dánských výrostků potulujících se městem, a tak zas běželi ruku v ruce k řece, máslem chráněni před ostrými větry, láskou před nenávistí.