Nedělní odpoledne 3/3

Potom už se blýskalo napořád. Voda chvějivě světélkovala a hřmění splývalo s jejím kypěním.

Bylo mi lhostejné, co je a co bude s mými údy, s mým tělem. Nelitoval jsem již toho, že jsem ji vzal s sebou, nelitoval jsem ani ji samotnou. Pro nic podobného ve mně nebylo místo. Jenom jsem cítil, jak její přítomnost, její bezbranná odevzdanost, mi dodávají sílu.

V úmorné monotónnosti předklonů a vzpřimů, předklonů a vzpřimů, bylo mi náhle šest, sedm. Kolik mi vlastně bylo roků? Jarní povodeň. Na Svitavě se hnuly ledy. Mezi ostatními kluky jsme byli my dva s Jožou nejmladší. Plavili jsme se na ledových krách nad maloměřickým splavem.

„Čeho se, posero, bojíš, tak už skoč!“ slyším výsměšný hlas Dlouhého bidla, vidím rozevírající se propast mezi dvěma krami, ale nažloutlá voda snad nebude tak zlá, je to jen krůček a ten hlas mě ponižuje, proto se k tomu odhodlám. Kra se pode mnou trochu zhoupla a skok se nepovedl. Štěstí, že na druhou kru jsem dosáhl aspoň rukama. Zůstal jsem viset za lokty v ledové vodě. Trochu se mi úží dech, ale kupodivu nezpanikařím. Jako bych dopředu věděl, že už se nic horšího nestane. Velcí kluci se polekali víc než já. Pomohli mi nahoru a přenesli po houpajících se krách na břeh. Nechtěl jsem domů, bál jsem se výprasku, brečel jsem a říkal, že napřed musím oschnout. Nevěděli si se mnou rady. Trochu mě vyždímali, ale za čtvrt hodiny na mně oblečení zmrzlo na krunýř. Potom už jsem se nezadržitelně třásl a dal se přemluvit. Joža šel se mnou až domů a statečně za mě orodoval, takže místo výprasku a horkého čaje byl jenom ten horký čaj. S citrónem. Musel jsem hned do postele. Bylo tam krásně.

Horký čaj. Suchá postel. Má ubohá zmoklá vílo!

Miluju tě.

Všiml jsem si, že očima utkvěla na mých prstech. Mezi nimi prolínala krev, již liják okamžitě smýval.

„Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak,“ propustila ztuhlými ústy. Zalykala se deštěm a větrem, úplně mokrá, vyčerpaná.

Znova jsem ucítil své dlaně. Přivřel jsem oči a zavrtěl hlavou. „Nic neříkej, prosím tě, neříkej nic.“

Ta bolest je ve skutečnosti strašná.

Asi mi nerozuměla.

„Nemám vylívat vodu?“ volala do větru a hřmění, polykajíc déšť. Zuby jí drkotaly.

„Ne, nic nedělej.“ Po chvilce: „Pomáháš mi, že jsi se mnou. Fakt.“ Snažil jsem se usmát.

Také se o to pokusila. Potom znovu zvadla.

Do zad a do temene mi bušil déšť, cítil jsem, jak mi voda teče po těle, po holé kůži, jak všude stékají proudy vody.

Nutil jsem se nemyslet na přítomnost a neznepokojovat se budoucností.

Ráz – d­va! Ráz – d­va!

Myslet na něco vzdáleného. Na to, co bylo, když už ten pomatený strojek nemůžu vypnout.

Loňské prázdniny, ty jsou dostatečně daleko. Část jsme jich strávili tam u nich. Ta místa jsem dávno znal z jejího vyprávění a tehdy jsem konečně pochopil její vztah k tomu malému okruhu domova pod Javořicí. Rybníky Velký a Malý Pařezitý, Řídelov, Řásná, Mrákotín, Volfířov, Dolní Němčice, všechna tři Vydří: Kostelní, Zadní a Prostřední, ta jména mi už dávno předtím učarovala. Prošmejdili jsme celý kraj. Dojímala mě každá maličkost, každá připomínka jejího dětství, rodná myslivna v rodných lesích, které již stěží poznávala, všechny ty ploty a plůtky, kamenné tarasy, mezičky, hlavaté vrby v útulných zákoutích potoků v lukách, rybníky lemované rákosím, užovky a skokani v nich, obyčejné husí loužičky za humny a na návsích, kohouti vypínající se pánovitě na svých dvorcích, pejsci podvraťáci, ňafající na nás jako na cizí, zelená země, zelená až po nejvyšší horizont, a nízké borovice na kamenných návrších, a modré dálky. A lesíky. A potom opravdové hluboké lesy. Chůze po trati z Telče do Dačic. Stoupali jsme po pražcích, jako se stoupá po žebříku. A nekonečný žebřík jako by vedl ke štěstí. Ke štěstí bez hranic. Zblízka jsme na něm byli takoví, jací jsme, a zdálky jsme byli strašně maličcí. Jako mušky. Jako broučci zarputile šplhající po kolejích a nic nechápající. A koleje uplývaly v perspektivě a zvedaly se před námi až do nedohledna. Jak jsme po nich celý den stoupali, štěstí šlo s námi, smálo se na nás a my jsme s ním laškovali, jenže to obrovské, to toužené, štěstí bez hranic, to zůstávalo v nedohlednu.

A po celou následující bezesnou noc šlehaly daleko za obzorem ohně blýskavic.

Zítra jdu k Abrahámovi prubnout hospodářskou úpravu lesa!

A, co! Zítra! Kde je zítřek!

Vyhodí mě. Jestli se odvážím k němu jít.

Nebo to udělám za jedna, po tělesném zhuntování mívám v hlavě jasno. Ten sen prve – a­ch, jak je to dávno! –, t­o byl jenom sen.

Ne, jistě mě vyhodí.

Nepůjdu tam. Jak vůbec chci mezi lidi, s těmato rukama?

Ta bolest! Nepřinutí mě nakonec, že ta vesla jednoduše pustím?

NE!!

Ráz – d­va.

Ráz – d­va.

Ráz – d­va.

Vesloval jsem krvácejícíma rukama, jako stroj jsem pracoval necitlivými pažemi, na tváři mi tkvěl strnulý úsměv a z hloubky se nořila teplá červencová noc. Velký vůz jasně zářil nízko nad městem. Stál jsem vedle ní, chvěl se vzrušením, na paži cítil něžné dotýkání malých ňader. Říkal jsem si, co kdybych ji teď objal? Už jsem se tomu poddával, už jsem to chtěl udělat – k­dyž mě zezadu objala. Na několik omračujících okamžiků. Ach, ty můj princi! Neznáš doposud tajemství ženského těla, neumíš se ho dotýkat, strnul jsi jenom v omámení. A já, přesto, že jsem po tvé náruči tolik zatoužila, pustila jsem tě z objetí a nechala jsem jen ruku na tvém rameni. Pohlížela jsem k hvězdnému nebi, ptala se na jména souhvězdí, a tys odpovídal sevřeným hrdlem a bál ses pohnout, abys nesetřásl ještě mou ruku. Ty hloupý! Já už jsem víc dělat nemohla, dál už bylo třeba, aby ses učil sám.

To jsem pochopil později.

Ach později!

V záři blesku spatřím jakýsi sad. Tak známý, Bože tak známý! A ucítím to jaro, které bylo potom, kdy jsem poprvé odhaloval tajemství jejího těla, kdy jasná žluť statisíců smetanek jako vzedmuté moře vrůstala s obzorem až do rozkvetlých korun jabloní a svět za těmi kučeravými oblaky vůně se zatočil. Jako teď, právě jako teď. Stůj!

Co to bylo?! Co to se mnou je? Neříká se tomu halucinace? Ta bolest je k nevydržení, a přece musím veslovat. A hlava je najednou podivně lehká. Jenom neomdlít! To prý se někdy z bolesti stává. Mně se to stát nesmí!

Ne!

Pod nátlakem neodvolatelné nutnosti jsem se od té bolesti oddělil, vznesl se nad zmučené tělo, prázdné a slabé, a tomu tělu, které bylo zvlášť, jsem sliboval: já se hned vrátím, jsi má hmota, z níž jsem povstal, jsem tvoje vědomí, k tobě se musím vrátit, ale teď se chci lehounce vznášet. A moje ubité tělo veslovalo dál a náhle jsme vpluli do závětří. A pocítil jsem opět své ruce a paže a záda a bolest mě vlekla nejkratším obloukem k přístavu, který jsem plavbou proti vlnám o stovky metrů minul.

Jak ošetřili v půjčovně moje ruce už nevím. Lenka na pevné zemi znovu ožila. Chopila se iniciativy. Proto tu teď ležím na gauči v prosklené verandě se zářícími hvězdami nad hlavou, nahý, zabalený do deky, s ovázanýma rukama jako dvěma neohrabanými bílými kyji a opilý rumem, který do nás nalačno vlili už v půjčovně, a který mi ještě ona nalila do čaje. Teď uvařila rychlou večeři, přisedla ke mně, krmí mě jako kojence a já ji vyzývám, aby si lehla sem, pod deku, že ji zahřeju, že už mám tepla dost pro dva. Ani jsme nedojedli. Chromé ruce mi trochu překážejí, ale teď nejde o život, jde mi jen o tebe, milá, sladká, tebe chci, moc tě chci, jsi má…

Byl to ten nejkrásnější přístav, kam jsem vplul. A byl večer a bylo po bouřce, a v zenitu vítězně svítil do modré červnové noci všemi světly Velký vůz.