PAMĚŤ KOSTELA

Kdyby evangelický kostel v Merklíně mohl vyprávět....
Zažil toho hodně.
Krom běžných kostelních záležitostí,
už více jak dvacet vánočních koncertů pro Diakonii.
Letos jsem zde po dvacáté druhé.

Poslouchám vánočni koledy v podání klientů stacionáře Plamínek. Dívám se na lidi kolem sebe. Dívají se dopředu k oltáři, sledují vystoupení. Rodiče, jejich děti malé i velké, zaměstnanci a přátelé. Všechny lavice obsazené, lidé stojí i všude okolo.

Jedna koleda střídá druhou. Některé koledy jsou známé, jiné slyším poprvé. Mohu obdivovat krásu hlasů některých vystupujících z řad zaměstnaců Diakonie. Klienti se také snaží zpívat. Ti, kteří si nebyli schopni zapamatovat celý text, snaží se aspoň velmi nahlas zopakovat poslední slabiky každých veršů. To, že je to o pár vteřin zpožděné, to nevadí. Hlavně, že se zpívá s chutí.

Náš stacionář Korálek přišel také na řadu. A my s ním. Pilně jsme se nácviku dvou koled a nové Korálkovské hymny věnovaly s našimi klienty dva měsíce. Někdo zvenčí by se možná mohl zeptat, co že jsme nacvičovali. Pro cizí uši by asi dva měsíce usilovného tréninku nebyly poznat. Ale naštěstí pro nás je kostel v tento slavnostní den plný lidí, kteří všichni do jednoho vědí, kolik úsilí a práce je za všemi vystoupeními.

Luboš, který v ideálních podmínkách umí krásně zpívat, i přestože na první ani druhý pohled by to do něj nikdo neřekl, zrovna nezpívá. Místo toho nervózně třepe prsty jedné ruky před očima, kýve se ze strany na stranu a vedle stojícího Jindru bere za ruku a naznačuje, že ho kousne do ruky. Beru ho za paži a nenápadně ho přitáhnu trošku blíž k sobě. Málokdo tuší, jak velký úspěch v tomto momentě prožívám. Luboš se nechá mírně odklonit a nekřičí. Ještě před rokem by začal pisklavým krátkým výkřikem sdělovat : ,,nešahéj na mě!!!" Pro jistotu několikrát za sebou. A právě kvůli tomu už několik let s námi nevystupoval. Letos jsme to zkusili. A vyšlo to. Jára zpíval jako o život a o závod. Silně, rychle. Ale snad jsme byli slyšet i my ostatní. Potlesk byl veliký, tak snad ano.

Na závěr ještě vystoupí žáci z hudební školy, rozloučí se s námi paní ředitelka speciální školy, popřeje krásné a klidné Vánoce všem, kteří jsme se zde sešli a rozcházíme se do svých domovů.

Po cestě domů se mi vrací vzpomínky na ten můj první koncert. Synovi bylo 6 let, byl žákem speciální školy v nové autitřídě. Byli jsme tam i s manželem, syna jsme si předávali podle toho, kde chtěl zrovna být. Byl jak klubko háďat, těžko zvladatelný, nakonec rušil už natolik, že jsme s ním střídavě odcházeli ven na kratičké procházky.

Byla jsem tehdy dojata a vděčná za to, že jsem mohla být součástí té atmosféry, která se evangelickym kostelem nesla. Nikoho vlastně chování našeho syna nerušilo. To jen my rodiče jsme měli takový ten omluvný výraz ve tváři. Podobný jsem dnes viděla u maminky, jejíž syn právě rozsypal chipsy, kterými se snažila udržet ho v klidné náladě. Byl našemu synovi nápadně podobný.

A vše se opakuje......