Ředitel 1/3

LÉTA ZAČÁTKŮ

Ředitel 

Lesním závodům vládli dělničtí ředitelé. Také můj první ředitel, bývalý závozník od náklaďáku, byl typický výplod doby. Záhy jsem poznal, že ten rychlokurs, který musel svého času absolvovat, nebyl víc než formalita. Pro úspěšné ředitelování byly podstatné jiné hodnoty, zejména věrnost straně a tvrdost k podřízeným špatného třídního původu. Náš ředitel byl ten pravý. Takovým se říkalo kádry.

Jednou, brzy po tom, co mi vynadal tak, až jsem z toho měl mindrák, jsme se potkali na schodišti. Ředitel, ovanutý ještě kadidly podkuřovačů, stoupal v posvátném oblaku z jakési porady v přízemí do svých výšin.

„Co bys tomu řekl, hochu,“ oslovil mě s nezvyklou blahosklonností, „kdyby se s tebou počítalo na vyšší funkce.“ Téměř přátelsky se usmíval.

To není možné, pomyslel jsem si, musel jsem se přeslechnout. Dal jsem si to zopakovat.

Ředitel zvedl obočí. „Že se s tebou počítá na vyšší funkce,“ řekl netrpělivě.

Co mi to tady povídá? Buď se zbláznil on, nebo já.

„No to nevím, co bych na to měl říct,“ zmateně jsem odpověděl. Tak nemístný vtip jsem po tom, co se mezi námi stalo, nechápal. Beze slova jsem dál scházel po schodech.

„No co co? Nelíbí se ti něco?“ zvolal ještě o něco netrpělivěji. Ohlédl jsem se a viděl, že sice dál stoupá v oblaku, ale taky je trochu uražený. Zastavil se na horní chodbě a zavolal dolů: „Ale to bys mě musel víc informovat. Vůbec mě, hochu, neinformuješ.“ Matně jsem se dovtípil. Na to jsem už vůbec odpověď nehledal. Asi jsem nevypadal moc inteligentně. Také z něho vedle té čerstvé, jistě nesmírně omamující vůně kadidla, stoupala podivná bezradnost. Bez dalších slov za sebou zabouchl dveře své svatyně.

Někdy před Vánocemi u nás otevřel dokořán a už ze dveří halekal: „Ty, seber se a běž něco střelit.“ Zřejmě byl v mizerné náladě. „Slíbil jsem na poslední leč srnu na guláš a nemůžu zakopnout vo kus.“

„Dyť ten hon bude už zítra.“

„No právě.“

„A já teď mám něco zachraňovat?“

„Nedělej zásluhu z toho, že na tebe srnčí jde jak pominutý, nic nezachraňuj, jenom střel kus a dotáhni ho hned k Mašterovi.“

„Ale já si potřebuju něco dodělat.“

„Uděláš to zejtra. Přivstaneš si a stihneš to ještě před honem.“

„Měl jsem to vědět dřív, za dvě hodiny se stmívá.“

„Tak se nezdržuj a jeď.“ Hlučně odcházel.

Olin Loucký na mě zpytavě pohlédl.

„Ten starej ti nějak věří.“

„Nechceš jít místo mě? Já bych fakt potřeboval tak hodinu, abych tady s tím byl hotov.“

„Co blbneš, ty papíry snad počkají.“

„Letos mám srnčího až po krk. Sedmnáct kusů. Není to dost? To ještě nestřelil ani on a má na to nejvíc času.“ Sáhl jsem do skříně a podával mu kulovnici. „Tak chceš jet?“

„Jen si jeď, poslal přece tebe, ne?“

Zase jsem nepoznal, jak to myslí. Nevyznám se v něm. Špatně si rozumíme hned od doby mého nástupu. Zato s ředitelem si Olinek náramně rozumí.

Složil jsem papíry, oblékl hubertus a šel dolů nastartovat motocykl. Jsou tři hodiny. Chvilka soumraku je krátká, musím si vybrat správné místo.

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Vím o staré srně, která večer co večer vychází z mlaziny za Vysokým kamenem, projde úzkým pruhem volné kmenoviny, přejde silnici a ztratí se v pasece na druhé straně. Už od léta chodí sama. Právě v té kmenovině ji musím dostat, jinak je ztracená. Víc možností není, brzy bude tma. Smůla je ovšem v tom, že má ochozy po celé šířce mlaziny, a ty nepravidelně střídá. Bude to náhoda, jestli si k čekání vyberu ten, kterým půjde dnes.

Zvolil jsem ochoz, co vedl kolem rozsochatého borového obrostlíku, odkud byl poměrně dobrý výhled po okraji mlaziny a také na pět metrů dovnitř, mezi smrčky. Vítr vál příznivý.

Na to jsem mu dobrý. Když něco hoří, přijde za mnou: Ty, zařiď to, ale hned. Jinak než ty mi neřekne, jméno pro mě nemá, primitiv. Musím ho ovšem poslechnout, je to primitiv, ale taky ředitel.

V houstnoucím soumraku zašelestila suchá snítka. Pod smrčkem právě těch pět metrů od mého úkrytu, kam ještě bylo vidět, se objevil přední běh. Srdce se mi divoce rozbušilo. Teď nic nepokazit!

Znovu jsem lovec, znovu přestávám vnímat všechno kromě zvěře. Hlavu nevidím, nemůžu tedy vědět, jestli mě srna zpozorovala. Řekl bych, že ano.

Jenom nic nepokazit, když mi náhoda tak nahrála! Lehounké, sotva postřehnutelné cvaknutí napínáčku, teď stačí prstem se dotknout spouště. Puškohledem namířím na běh a táhnu po něm vzhůru. Každý chlup vidím jako pod drobnohledem. Nitkový kříž ustálím na krku, jehož část je vidět mezi jehličím. Je to jistá rána a nadělá na zvěřině nejmíň škody. Ukazováček položím klidně na spoušť.

Výstřel mě oslepil a ve zvonivém ohlušení se mi zdálo, že jsem zaslechl něco jako výdech.

Srna zmizela. Ve chvilce jsem ucítil těžký pach barvy.

Spatřil jsem ji. Ležela na místě. Když jsem ji chtěl zvednout, v rukou se mi málem rozpadla na dva kusy. Páni, to jsem tomu dal! Rovnou do páteře! A podélně! Nu ovšem, výškový rozdíl mezi záměrnou a prodloužením osy hlavně. Musel jsem podstřelit, samozřejmě, na tak malou vzdálenost. Proč jsem, já blb, nemířil přes hledí a mušku? Ze spěchu. Nestačil jsem si to rozmyslet z obavy, aby mi neodskočila, vždyť to byla jediná možnost! Nečekal jsem ji tak blízko, to je to celé.

Střepiny poloplášťové střely a úlomky kostí vyrvaly z nejcennějšího kusu zvěřiny všechno maso a vynesly je do prostoru mlaziny, jako když je vysaje silná vývěva. Uvnitř temné rány to ještě cukalo.

S obtížemi jsem srnu vyvrhl. Trup držel pohromadě jen díky prsní kosti a kůži mezi lopatkami. Potom jsem ty trosky opatrně naložil na nádrž motocyklu a dopravil na Rozchůdky. V tu dobu si už Hugo Maštera musel přinést baterku.

„Ukaž?!“ Nevěřícně si prohlížel to nadělení. „Tož tak střelený srnčí jsem v životě neviděl.“

„Bylo to buď, anebo. Asi už o mně věděla.“

„Když byla tak blízko, měl ses na to vykašlat.“

„Ale já jsem se nemohl na nic vykašlat! Z čeho by byl guláš?“

„Neměls střílet. Já jsem ráno dostal srnče, pěkný.“ Hugo si prohlížel úlovek a vrtěl hlavou. „Tolik masa v hajzlu! Tady to příde všecko až pocaď vodříznout. Todleto taky. Celej zbytek cemru se uvaří psům. Eštěže sem se na starýho sliby vykašlal a to srnče střelil. Dáme to dohromady a guláš bude. Bude ho dost. Direktorovi neříkej nic, ten by skákal metr padesát.“

Ovšemže jsem mu to řekl. A ještě jsem připomněl, že k tomu nemuselo dojít, kdybych to byl věděl aspoň o týden dřív. Ředitel jen pokyvoval hlavou a kdoví na co myslel. Pak mávl rukou. „Von už si s tím Hugo poradí,“ řekl. A odškrtl si jednu položku ze svých závazků.

Jeho blahosklonnost mě nijak nenadchla. Odpor k absolutismu mě poznamenal. Často, a musím říct, že nesmyslně, jsem před ním demonstroval svou vnitřní svobodu. Aspoň jeden výsledek to mělo. Už nikdy se neopakovaly návrhy podobné tomu ze schodiště.