Mrzuté dítě 2

A tak jsme se v prosinci 1961 ocitli s Jožkou jako dva ztracenci, vytržení ze zaběhnutého velimského života, v Kolíně. To už bylo opravdové město. Ne sice zrovna honosné jako Praha, ale už tím, že již byla její blízkost všude cítit. Hlavně z čerstvých zpráv, které k nám tam odtud proudily. A možností skočit do vlaku a za hodinku do ní dojet. V lednu mi mělo být celých devět let. Dost málo na to, vědět něco podstatného o dospělosti. Ale už příliš, myslet si, že mi stále všechno projde.

V bytě, jenž byl v nejvyšším, třetím patře domu v ulici Na magistrále. Byl jednou z posledních bytovek z cihel. Domy stavěné v tomhle stylu měly ještě sedlové střechy z červených tašek. Všechny podobné s béžovou fasádou a třemi vchody. Proti pozdějším panelákům se mi líbily. Nepůsobily rušivě a docela se k okolní zástavbě hodily. To se o bílých panelácích říct nedalo. Staré zděné bytovky a nové paneláky se navzájem odpuzovaly. Svými stavebními slohy působily kontrastně coby dvě různé epochy. Dvě navzájem si odporující období.
Nejstarší bytovky na sídlišti byly vedle každého vchodu ozdobeny tabulkami s nápisy: „Tento dům převzali nájemníci do socialistické péče.“
My už tabulky neměli. Takže jsme ho převzali do pouhé péče. Zato jsme měli jinou originální ozdobu. Veliký cihlový komín vedoucí z kotelny. Táhl se nenápadně vzhůru podél zdi jak špion, mezi okny našeho dětského pokojíku a ložnicí, až nad střechu. Kotelnu obsluhovali tátové jednotlivých rodin, a proto na nich záleželo, zda budeme mít v zimně teplo. Tomu našemu to dost vadilo, jelikož při své vrozené odpovědnosti uklízel nepořádek i po ostatních, méně odpovědných, aby to nevypadalo, že sám úklid opomenul. Nám to taky vadilo, neboť když měl službu, pomáhali jsme mu vybírat popel a čistit rošt.
Máma si zase stěžovala na to, že bydlíme až ve třetím patře a bez výtahu. Bolely ji nohy.
Mně se líbil pěkný výhled z obýváku. Dalo se odtud dohlédnout na kutnohorský Kaňk. Ke svazarmovskému letišti, odkud se pravidelně vznášela letadla, která ze svých útrob často vypouštěla tiše se snášející parašutisty. A dál ke Křečhoři, kde se odehrávala jedna z největších bitev u Kolína, a ke Kamhájku, kde se narodil slovutný Gustav Frištenský.

Adaptace na nové prostředí byla u nás rychlá, ale tvrdá. Nám vlastní.
Jedna z prvních akcí, které jsme s Jožkou podnikli, byla obhlídka nejbližšího okolí. Vydali jsme se k ulici Míru a po ní, až na hlavní křižovatku s Bachmačskou. Tam vedla státní silnice, které se říkalo dálnice a která se táhla přes celý Kolín, a kopírovala tak vzdálené Labe.
Křižovatce nikdo neřekl jinak než u Modrého bodu. Bývala vedle ní totiž filiálka německého Blaupunktu. Slavnou značku smutně připomínala už jenom malá náhražka, provozovna pro praktickou výuku učňů kolínské Tesly, a autobusová zastávka rovněž zvaná Modrý bod. 
Do té doby nebyl náš polo-vesnický původ znát.
Křižovatky jsme se nebáli. Dopravní značky jsme ovládali z velimských čokoládových obalů. Pečlivě jsme se rozhlédli, a když momentálně nic nejelo, namířili si to přímo napříč jejím nejnebezpečnějším místem. Vůbec nám nevadil příslušník VB. Brali jsme ho spíš jako doplněk k těm značkám.
My jemu ovšem vadili.
Snad na nás čekal. Ostře hvízdl na píšťalku jak Anglický Bobby a ukazováčkem si přivolal k sobě, aby v nás ten ždibec vesnického buranství odhalil. Zapsal si naše jména, bydliště a školu, do které jsme měli nastoupit.
Jenže tím to neskončilo. Za pár dní přišel do školy balíček s různými dopravními poučkami a letáky, které se pak v jednotlivých třídách rozdávaly. A v přiloženém dopise jsme byli označeni za odstrašující případ chování žáků na silnici.
První den ve škole jsme se zkrátka proslavili jakožto dvě černé ovce. Toho, že jsme tím dali podnět ke správné výuce si nikdo nevšiml.
 
Západní škola.
Moc rád jsem tu budovu neměl, protože jsem se tam musel učit. Většinou to, co mě nebavilo. Připadal jsem si tam jak svázaný v poutech. Před školou byl volný plac obehnaný nízkou zdí, jež ústila ve dvojité schodiště. 
Kdykoliv jdu dnes kolem ní, vždycky se u ní zastavím a obdivuji jaká je to krásná historická budova. Pár set metrů níž směrem k okresnímu soudu, proti kinu Oko, bývala družina, kam jsem ze začátku nějaký čas docházel, aby mě máma po práci vyzvedla. Hrát si na písečku a na malé rezaté prolejzačce byla totální otrava. Zdálo se mi to dobré tak pro malé děti, mezi které jsem se rozhodně nepočítal, a tak jsem se brzy osamostatnil a domů chodil sám.
Dvakrát do týdne jsme mívali jednu nebo i dvě volné hodiny. V ten čas jsme se většinou věnovali rošťárnám. Mezi kinem a školou bylo místo zvané „Špek“. Takový pahorek se zbytky staré opukové hradby, zarostlý houštinami černého bezu a kopřivami. Byli jsme tam v těch sutinách doma. Tam jsme mezi sebou bojovali, skryti před očima učitelů jak divoká zvěř. Ani se nedivím, že se na posekaném trávníku žádní živočichové nedrží. Jednoduše se nemají kam schovat.
Později si celé místo „Špek“ koupil jeden z nejbohatších a nejmocnějších obyvatel Kolína, vedoucí Jitřenky, a nechal si tam postavit vilu s terasami a zahradami, která tam je dodnes. Je možné, že kdyby tomu tak nebylo, bylo by to místo i s hradbou dnes opravenou chráněnou památkou.
Půl kilometru pod školou, po obou stranách „dálnice“, byl starý, houštinami zarostlý lesopark. To byla další místa našich klukovských bitev. Ozbrojili jsme se klacky, rozdělili na dvě poloviny a válčili proti sobě.

V Oku jsem zažíval zcela odlišnou romantiku.
Původně legendární Francův biograf, který domorodci nazývali po původním majiteli Francák, byl pro ni jako stvořený. Pro mě téměř jeden z divů světa. Prostřednictvím filmu se tam daly vizuálně plnit sny, které jsme sami nemohli nikdy uskutečnit. V Oku hráli ve tři hodiny odpoledne starší hrané i kreslené filmy pro děti. Večer pak pro starší děti a pro dospělé. Zprvu jsme tam docházeli na kreslené pohádky a později na dobrodružné filmy. Dřevěné sedačky byly odřené a vrzaly. Řady byly příliš blízko u sebe. Z prvních aby si jeden ukroutil krk, jak bylo plátno blízko a vysoko. Já tam stejně sedal nejradši, abych byl co nejblíž ději, a pokud možno něco prožil. A taky proto, aby mi nikdo větší nezakrýval výhled.
Děti v mém věku se tam dost předváděly. Křičely a smály se i tomu, co k smíchu nebylo, a to mě dost štvalo. Oko mělo svou nezaměnitelnou atmosféru prvotních biografů. Vstupné bylo pro děti 1 Kčs a pro dospělé 2 Kčs.
Když jsem byl starší, měl jsem raději kino Jas na Zálabí, které se nacházelo hned za kolínským mostem. Byla to honosnější budova s podstatně větším sálem a s pohodlnějšími vypolstrovanými sedačkami. Sál měl už slavnostní atmosféru, skoro jako v divadle. Stačilo si sednout a pozorovat, jak se zalidňuje dalšími dychtivými lidmi, jež spojovala touha po dobrém filmu. Byly v tom už ty správné vibrace a napětí, které mi připomínalo otvírání nové knihy. Nikdo pořádně nevěděl, co ho čeká, a přitom už byl plný očekávání.
Sál byl jeden den v týdnu vyhrazen členům filmového klubu. V plnoletosti jsem se stal členem i já. Promítaly se tam náročné, méně hrané filmy, které nebyly v běžné distribuci. Před každým z nich vystoupil filmový odborník, aby řekl k filmu i tvůrcům pár slov. Tam jsem se naučil vstřebávat a rozeznávat hodnotná a náročná díla světových režisérů. Pro mě to bylo zlaté období filmu a pro český film rovněž. Mnohým jsem nerozuměl a porozuměl jim až za dlouhá léta, neboť brzy po uvedení zcela zmizela ze scény kamsi do trezoru.

Brzy poté, co jsme se nastěhovali, se přímo před oknem obýváku začala budovat panelárna. Měla zajistit výrobu všech možných panelů pro výstavbu nového kolínského sídliště. Na protilehlé straně pozemku panelárny vyrostla dlouhá výrobní hala s malou provozní kanceláří. V hale se panely vyráběly. Vedle ní přibyly vysoké zásobníky na beton a cement a uprostřed toho všeho obrovitý jeřáb pohybující se po kolejích, který panely přenášel sem a tam. Celý areál byl obehnaný zdí z rovněž zde vyrobených panelů.
Hlavní kancelář měla panelárna přímo v přízemí našeho domu, takže tam bylo v pracovní době neustále živo a špinavo.
V panelárně i kolem ní byl pořád rámus. Nám to nevadilo, byli jsme zvyklí z Velimi. Často jsem s oblibou pozoroval jeřáb s železnými pohyblivými rameny.

S prvními paneláky se pomalu začal měnit ráz krajiny. Na poli, kde se ještě nedávno proháněla hejna koroptví, postupně začaly přibývat hranaté domy, které milé koroptve i s rolemi půdy prvotřídní bonity vytlačovaly, až zcela zmizely.

Kolem baráku jsme neměli žádné místo na hraní, natož na sport. Tam, kde by jinak hřiště mohlo být, byla právě ta panelárna, a tak nám nezbývala jiná možnost, než že se naším hřištěm zákonitě stala ulice. Stali jsme se, chtě nechtě, v pravém slova smyslu uličníci.
V létě se hrál fotbal, v zimě hokej. Brány tvořily cihly. Jednou přijeli redaktoři z okresních novin Kupředu. Vyfotili nás a s popisem, že si děti nemají kde hrát, jsme se dostali až na titulní stránku. Nám to stejně moc nepomohlo. Jiné hřiště jsme nedostali. Nakonec nás přibývající auta postupně vytěsňovala ze silnice ven, jako ty nebohé koroptve, až jsme skončili na malé ploše před garážemi. Nic lepšího jsme neměli. Ostatní domy mívaly mezi bloky alespoň prostory s trávou. My ne.

Naši dobří rodiče nám to naštěstí vynahrazovali tím, že nás posílali každé prázdniny na pionýrské tábory, a navíc jsme s nimi jezdili na podnikové rekreace. Taky k příbuzným do Příboh a do Svoru.
Do Svoru jsme jezdívali vlakem brzy sami. Táta se nejspíš inspiroval Honzíkovou cestou. Posadil nás v Kolíně do „Rumburáku,“ poprosil pana průvodčího, aby na nás dohlédl, a ve Svoru si nás vyzvedl strejda. Cesta do Příboh byla komplikovanější, ale romantičtější. Vlakem do Mšena a dál většinou po svých.

Tátovi, členu svazu zahrádkářů, byla přidělena zahrádka. Osada, která v těch místech vznikla se jmenovala Školka, neboť v těch místech bývala okrasná školka. A tak jsme chodili znovu do školky. Dřív, než jsme mohli pěstovat cokoliv vlastního, museli jsme se zbavit zbytků přerostlých stromků a keřů a až příští rok jsme sázeli vlastní stromky. Byly to pouhé slabé proutky a já nevěřil, že by z nich mohly někdy vyrůst skutečné stromy s ovocem. Kupodivu vyrostly za pár let a byla to naše chlouba.  Než jsem se řemesla chopil sám, chodil nám je prořezávat pan Špinka, od přírody moudrý člověk. Byl to můj první a také nejlepší učitel řezu. Od té doby jsem stromů vysadil nekonečné množství, ale jak je nyní vidět, pořád je to málo.
Na zahradě nechal táta postavit i dřevěnou chatku s půdou a výborným sklepem, kde jablka vydržela svěží do konce května.

V nejvyšším bodě nad zahrádkami se do nebe tyčila ohromná vodárna. Historický objekt. Když byla ještě funkční, byli jsme tam se školou na exkurzi. Prošli jsme ji celou až na její vršek, kde byl krásný výhled a celý Kolín i s okolím jsme měli před sebou jako na talířku. Vždy jsem si říkal, jaká by z toho místa byla rozhledna. Později, již nefunkční vodárna, dlouhá léta chátrala. Teď, když se Kolíňáci probudili, je z ní opravdová rozhledna.
Opravdový monument a skutečná dominanta Kolína je ale Chrám svatého Bartoloměje, dílo proslulého stavitele Petra Parléře. To je spolu s okolním Starým městem a židovskou čtvrtí nejkrásnější místo města.
Jednoho dne přijeli provazochodci, aby večer při umělém osvětlení předvedli svoji šou. Nejdelší lano bylo upevněné na nejvyšší špici chrámu a končilo na vysokém stožáru na náměstí. Na vlastní oči jsem viděl nejodvážnějšího z nich, jak to celé lano s velkou tyčí přešel. Když byl někde uprostřed, zhasla světla a provazochodec málem spadnul. Nejsem si ale jist, jestli to celé neměli připravené pro zvýšení atraktivity u diváků.

Abychom se naučili co nejdřív plavat, přihlásili nás naši dvakrát za sebou do kursu plavání. Probíhal ve starých parních lázních. Mě se tam ze začátku moc chodit nechtělo. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Brzy jsem si zvykl a ve vodě byl jako doma. Čím jsme byli pokročilejší, tím víc nám plavčík nechával ke konci lekce volna, ve kterém jsme se mohli věnovat libovolným vodním hrátkám. Bývala to i celá druhá hodina. Hodně jsme se ve vodě i prali. Proti Jožkovi jsem byl ale vždycky slabší. Jednou, nevím, co to do mě vjelo, možná jsem chtěl sám sobě dokázat, že jsem dost silný, jsem mu dal „kravatu“ a trochu déle ho přidržel pod vodou. Vůbec jsem si neuvědomil, že už se skoro topí. Hodně se napil a vdechl vodu. Když jsem ho pustil, kašlal jako já ve Velimi při černým kašli a chrlil ze sebe vodu. Přiběhl plavčík a podrážděně křičel. Na mě samozřejmě. Kdyby mi jednu vlepil, zasloužil bych si ji. Nemusel to dělat, stačil mi pohled na bledého kašlajícího brášku.
Stupeň výkonnosti v kursu byl značen barevnou výšivkou na plavky s vlnkami. Od jedné do tří, podle výkonnosti. Oba jsme si nakonec pyšně odnášeli výšivku se všemi třemi, jako nejzdatnější plavci.
V lázních byla i místnost s párou a s horkým vzduchem. Při straně hlavního bazénu byly i dva docela malé bazénky na horkou a ledovou vodu. Z horké páry nebo vzduchu se skákalo do ledové vody a osvěžovalo se. Sauna to sice nebyla, prostředek pro rehabilitaci a odpočinek ano. Cenově velmi výhodný. Platívalo se tam pět korun na dvě hodiny. Proto jsme se tam rádi vraceli.

Míst na koupání v Kolíně moc nebylo. O plaveckém bazénu se nám ani nesnilo. Pořád se o něm sice mluvilo, ovšem skutečně budovat se začal až v sedmdesátém čtvrtém roce a budoval se i na tu dobu neuvěřitelně dlouho. Když nepočítám lázně, bylo nejblíž Peklo. Údolí s rybníkem a s velikou svorovou skálou na jedné straně. Rybník býval plný žabince, který jsme kolikrát museli před sebou odhrnovat. Ke koupání nikdy moc nebyl. Koupaliště bylo také u Drožďárny. Nebylo špatné, až na ten všudypřítomný zápach kvasnic, před nímž nebylo úniku. Při cestě odtud jme používali zajímavou zkratku. „Tajnou“ chodbu, jež vedla spolu s horkovzdušným potrubím pod celým velkým kolejištěm před hlavním nádražím. Byla dlouhá a uprostřed se stáčela vpravo. V těch místech byla absolutní tma, která vzbouzela strach a tísnivý, nepříjemný pocit z uzavřeného prostoru. Tahle chodba ústila uprostřed lihovaru na Šťáralce. Natož se muselo jít kolem vrátnice, ve které byl hlídač. Patrně vždycky spal, protože nám nikdy nic neřekl. Chodbu jsem prošel i se svými všemi dětmi, aby si ten pocit rovněž užily.
Kolíňáci ze všeho nejraději jezdili do Tří Dvorů, vesnice vzdálené pět kilometrů na východ od Kolína. Bývalý písník vedle Labe byl přizpůsobený k rekreaci. S atraktivní písečnou pláží, barevnými dřevěnými šatnami a kioskem. To bylo jediné místo, o kterém se mohlo říct, že je opravdové koupaliště. Přes léto tam jezdil v sobotu a v neděli i městský linkový autobus.

Peklo dokázali využít pouze rybáři, kteří měli vedle rybníka sádky s malými rybami, které potom v rybníku dopěstovali až k slavnostnímu výlovu. To byla pro nás událost. Vidět různé druhy ryb. Od starších kluků jsem odkoukal, jak se dostat k malým kapříkům, které rybáři nechávali ve vodě. Pokud jsme si sem tam nějakého odnesli, nikdo nic neříkal. Jednou jsem jich přinesl kupu. V nohavicích i v bundě tepláků. Vzal jsem je na zahradu do sudu s vodou. Pár jsme jich snědli, ale hodně jich vinou mé chvilkové hamižnosti leklo. Víckrát jsem je nenosil.

Po dvou letech byla v Kolíně na sídlišti dostavěna nová škola. Část dětí ze Západní se musela přesunout tam. Nás žáky nešetrně roztrhali podle místa bydliště.
My jsme spadli do nové.
V Západní jsem kamarádil spíš s holkami. Byl jsem pořád ve středu jejich pozornosti a byl jsem oblíbený, sám nevím proč. Když jsme se přestěhovali do nové, tak jako když utne. Náhle se ze mě stal navenek takový nesmělý a neprůbojný chlapeček. Styděl jsem se před nimi. Uvnitř mě to však pořád vřelo.
Nová škola se nám líbila jenom, že byla nová. Brzy se nám okoukala a proti staré, krásné Západní, nám připadala jak špatný vtip.
Za pár let nám ve školním areálu přibyla tělocvična. Nejdřív jsme k ní chodili blátem. Abychom k ní mohli dojít v suchu, začali zedníci stavět spojovací zastřešenou chodbu. Zprvu postavili jednu celou dlouhou cihlovou zeď, která do rána spadla. Zedníci tedy postavili novou, a tentokrát už ji důkladně zapřeli, aby se to neopakovalo.
Když byla celá chodba hotová a slavnostně zprovozněná, udělal nám pan ředitel velkou radost tím, že do ní nechal nainstalovat několik pingpongových stolů. Při každé přestávce jsme závodili o místo, abychom mohli hrát. I slepého muselo trknout, že pohyb bylo přesně to, co jsme potřebovali, abychom nezlobili. Hraní ping pongu trvalo přesně do té doby, než někoho moudrého napadlo, že tím zanedbáváme přípravu na učení a nechal stoly zase odstranit.
Houby jsme se připravovali líp. O to víc jsme zlobili.

I v nové škole jsme mívali volné hodiny, kdy jsme se mohli oddávat bohulibé zábavě. Obvykle jsme při nich chodívali až do Pekla k rybníku, jenž vznikl údajně z bývalého sadu a lomu poblíž. Někde z vody trčely černé pařezy a na severní straně byly veliké skály, po kterých jsme v létě často lezli. Krom toho jsme pozorovali ryby, čolky, pulce a žáby. Někteří kluci je brčky nafukovali a házeli je zpátky do vody. Měli radost z toho, že se trápí a nemohou se potopit. Toho jsem se nezúčastnil. Nelíbilo se mi to.
V zimě jsme tam chodili po ledě a pokračovali v tom až do pozdního jara, když už byl led křehký a mokrý. Jestliže už byla u břehu voda, přeskočili jsme ji. To už bylo nebezpečné. Někteří kluci skákali i později po jednotlivých krách. Přeskakovali je z jedné na druhou po celém rybníce. Já jsem se už bál a jen je pozoroval.

Ve třetím vchodě naší bytovky bydlel jeden rozmazlený kluk. Karel Okoun se jmenoval. Byl jedináček a bylo to znát. Každému nadával, žaloval a vytahoval se na mladší děti. Nikdo ho neměl rád. Taky tam bydlel Láďa Říha. Byl o něco mladší a slabší. Kdykoliv šel Karel kolem Ládi, jednu mu vlepil a Láďa brečel.
Já, odmalička ochránce všech utlačovaných, jsem šel zase za Karlem a za Láďu jsem mu to vracel, dokud nešel s brekem i on.
Jednou, při cestě domů, jsem ho viděl přicházet z vedlejší ulice Mikoláše Alše. Nesl tátovi džbán piva.
Když mě uviděl, začal mi nadávat.
„Karel, do pekla zajel...“
Pořád do kola a vůbec mu nevadilo, že sám byl také Karel.
Byl zbabělý. Nadával jedině z bezpečné vzdálenosti. Nic jsem mu neodpovídal, protože to bylo stejně zbytečné. Když nepřestával, došla mi trpělivost. Sehnul jsem se pro malý oblázek a mrštil ho po něm. Nestrefil jsem se. Přestal nadávat a zrychlil.
Potom večer zrovna jsme seděli u jídla, někdo zazvonil. Máma šla otevřít. Byla to paní Okounová. Chvíli si spolu povídali a pak se máma vrátila s jejich obyčejným skleněným džbánem. Všiml jsem si, že jsem ho svým kouzlem proměnil na neobyčejný, neboť měl těsně nad dnem malý otvor po mém oblázku. Mlčky ho přede mě postavila. Místo něj odnesla paní Okounové jako revanš náš, zdobený zlatými větvičkami dubu a tmavými žaludy. Máma ho měla ráda, byla to památka po jejích rodičích, ale nikdy mi ho nevyčetla, jelikož Karla moc dobře znala.

Když se restaurace, ze které Karel pivo přinesl, stavěla, všichni říkali, že to bude hotel. Přibývalo jedno patro za druhým, až jich bylo pět. Pamatuji si, že jsme ho celý, ještě nedostavěný, prolezli skrz na skrz. Vedle něj byl veliký plac. Nikdo nevěděl, co tam bude. Na velikou plochu dělníci postupně položili světlé mramorové desky. Uprostřed nich se na vysokém piedestalu jednoho dne objevila socha Lenina v nadživotní velikosti. Vypadal bledě. I on byl totiž vytesaný ze světlého kamene. Jednu paži měl nataženou a mířil s ní přímo proti cukrárně. Měl na sobě kamenný kožich a na kamenné hlavě měl kamennou beranici zpod níž na svět vzhlížela bledá kamenná tvář. Celé to působilo dojmem takového malého kolínského mauzolea. Z hotelu se nakonec vyklubala putyka čtvrté cenové skupiny s obyčejnými byty nad sebou.
K mauzoleu jsme nesměli chodit, abychom místo nepošpinili. Nakonec si jej nejvíc oblíbilo hejno holubů, kteří brzy tu špinavou práci udělali za nás. Nikdo se moc nezlobil. Po osmdesátém devátém sochu strhli a odvezli někam na pohřebiště starých soch k osadě Bezpráví. Mně se to nelíbilo. Proč po sobě zametat stopy, které připomínají naši, byť špatnou, minulost? Vždyť chybami se člověk učí. Já ji tam stejně pořád vidím. Mohla tam zůstat jako upomínka doby, na kterou by se nemělo zapomínat, aby se neopakovala.

Vztah mámy s tátou byl dost složitý. Táta byl samá schůze a domů chodil pozdě, podrážděný z politiky.  Doma neměl na nic čas a býval náladový. Nechtělo se mu ani na vycházky, na které by máma tak ráda chodila. V sobotu a v neděli byl nejradši na zahradě. Vycházel brzy ráno a když ostatní přicházeli, měl již hotovo. Potom přinášel domů koš zeleniny a ovoce a máma to zpracovávala. Ráda by chodila na zahradu spolu s ním. To táta moc nechtěl. Radši si všechno udělal sám a odpoledne odpočíval. Když máma chtěla, aby s ní šel do divadla nebo do biografu, tak zase nechtěl a byl nevrlý. Na kulturu zkrátka nebyl. Jejich vztah ústil ve zbytečné hádky a to se přenášelo i na nás. Stačilo by přitom tak málo. Aby jeden druhému trochu v něčem vyhověl. Podřídil se radosti toho druhého. Trochu méně myslel na sebe ve prospěch obou.
Jednou táta přišel s tím, že máma podala žádost o rozvod. Z jeho hlasu bylo poznat, že ho to hodně mrzí a že neví, jak dál.
To mi bylo asi deset let. Kdyby do mě někdo vrazil nůž, nebyla by to větší bolest. Byly to nejhorší dny v mém životě. Neuměl jsem si představit, že by k něčemu takovému došlo. Byl by to konec. Všeho.
Nejdřív přišel jeden.
„Ty půjdeš ke mně, vid?“
Za chvíli přišel druhý.
„Ty půjdeš ke mně, viď?“
A já řval, že nepůjdu k nikomu. Věděl jsem, že se mají pořád rádi. Vůbec nevím, co bych si počal. Pro mě naprosto neřešitelná situace. Byl jsem v koncích. Copak to jde, jít s jedním a druhého nechat jen tak být? S tím bych se nesmířil. Byla by to zrada všech členů rodiny. Tak to mám v sobě zakódované. Utekl bych pryč, někam hodně daleko, ale kam? A co bych si tam počal? Sám. Opuštěný. Zamotaný do svého smutku. Nedivím se, že někdo v takovém případě dokáže udělat něco strašného. Nikdo si nedokáže představit, jak hrozně jsem se trápil. Pro mě to byl týden temna. Naprostá tma. Nepromluvil jsem jediné slovo.
Když máma viděla, jak moc to na mě působí, žádost stáhla. Myslím, že to udělala kvůli mně a já jí to do smrti nezapomenu. Obětovala se. Kdyby to dotáhla do konce, byla by možná šťastnější, těžko říct. Avšak o to nešťastnější bychom byly my, děti.
Do dneška nemám potuchy, jestli to tak hrozně působilo i na Jožku. Bylo to tak nepříjemné, že jsme se neodvážili o tom spolu mluvit. Určitě to u něho muselo být podobné.
Před nikým jsem se o tomhle nezmínil, až teď, a došel jsem k závěru, že každý zbytečný rozvod je zločin na dítěti. Nechá v něm strašnou jizvu, která se nikdy nedokáže zahojit. Dospěl jsem k závěru, že než nechat trpět děti, mají si to odtrpět dospělí.

V té době jsem napsal svoje první výtvory. Básničky. Pro mámu. Do jejího památníčku, který jsem jí sám koupil a který měl jinak všechny stránky prázdné. Básničky byly neumělé, dětské, ale od srdce, a to ona hned poznala. První pokusy o povídky vznikly až v mých patnácti letech. Dostal jsem psací stroj. Byl pro mě poklad, o kterém jsem dlouho snil a na kterém jsem se sám naučit psát. Povídky byly taky nedotažené, naivně psané, s mnoha chybami, ale strojopisy už přeci líp vypadaly a lépe se četly. Když je máma objevila, měla velikou radost a já se vztekal, protože jsem se za ně styděl.
Nikdo jiný nevěřil, že bych byl schopný něco kloudného napsat, pouze ona. Ona by mě v tom určitě podporovala a jistě by byla moje první a nejvěrnější čtenářka.
To štěstí nám bohužel nebylo dopřáno.

Když už to nešlo hrát si na silnici, prošmejdili jsme s klukama všechny ostatní baráky a jejich dvory v okolí. Věděli jsme i o kdejakém protileteckém krytu. Často jsme procházeli sklepními chodbami i v cizích domech jako Foglarovi chlapci. Některé propojovaly celé bloky, takže se dalo mnohdy přejít z jedné bytovky do druhé a to bylo něco pro nás. Tehdy jsme u nás ve sklepě cítili plyn. Pátrali jsme po místě, odkud vycházel, až jsme ho našli. Nikdo nám samozřejmě nevěřil. Já jsem to místo na potrubí zapálil sirkami. Nebál jsem se. Věděl jsem, že pokud je tam dostatečný přívod vzduchu, nemůže to bouchnout. Vyskočil plamínek podobný tomu, který nám hořel doma v karmě. Až když jsme ten ukázali dospělým, zhrozili se a uvěřili. Teprve potom ho nechali opravit.

Občas jsme prohledávali i popelnice. Někdy se tam daly najít hotové poklady. Mezi nejvzácnější nález patřily ostré patrony ze samopalu. Bylo jich tam plno. Objevili jsme je v jedné popelnici protějších domů. Máma byla zaměstnaná u Veřejné bezpečnosti; vypisovala občanské průkazy a kancelář měla v budově okresního soudu. Mě nenapadlo nic jiného, než se těmi patronami napakovat a přinést je ukázat právě tam. Nacpal jsem si jich plné kapsy a za tričko. Šli jsme skoro dva kilometry městem. Když jsme se dostali do budovy soudu a šli po širokých schodech nahoru, vypadly mi patrony z trička a začaly se po nich kutálet. Zrovna šli dolů příslušníci VB v uniformách.
„Proboha, kluci, kde jste to sebrali?“ vykřikli zděšeně.
Pak už to šlo rychle. Naložili nás do auta a zajeli s námi přímo k těm popelnicím. Patron tam bylo stále plno. Přišlo se na to, že jedna vdova dělala pořádek po zesnulém manželovi a patrony, které měl schované, hodila do popelnice.

I my jsme měli doma pár ostrých patron.
Táta si ponechal z války pouzdro od revolveru s plným zásobníkem ostrých nábojů. Občas jsme je s bráchou prohlíželi. Jednou jsem je ukázal spolužákovi Honzovi. Ten mi druhý den řekl, že jestli mu ten zásobník nedám, řekne to ve škole. Docela mě tím zahnal do kouta. Zneužil toho, že jsem mu to prozradil. Nechtěl jsem, aby měl táta nějaké nepříjemnosti. Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem to vyřešil jednoduše. Šli jsme s Honzou ven, že mu zásobník dám. Na Zálabí u řeky jsem zastavil.
„Tak tady to máš,“ řekl jsem mu a zásobník i s patronami jsem hodil do Labe.

Jednou, když jsme hráli fotbal, někdo přiběhl s tím, že na protilehlé straně panelárny od pole parta cizích kluků rozbíjí okna, a vyzval nás, abychom se přidali. Neváhali jsme a šli tam. Byla tam v provozní budově při zemi řada špinavých okýnek. Většina již byla rozbitá z dřívější doby, takže jsme si řekli žádná škoda. S naší pomocí se brzy sypala další. Vtom z panelárny vyběhl jeden jejich zaměstnanec v holínkách a začal nás honit po poli. Moc mu to v nich nešlo, tak jsem se provokativně zastavil a vykřikl: „Toho se nebojte, ten vás nechytí.“
Jak naschvál to slyšel a dopálilo ho to tak, že se zaměřil právě na mě.
„Tebe chytnu, i kdybych měl vypustit duši,“ uslyšel jsem.
To už jsem věděl, že jde do tuhého. Kličkoval jsem po poli jako zajíc a dost dlouho jsem si držel pár desítek metrů náskok. Nakonec mě přece dohonil a podrazil mi nohu.
„Jdeme!“ rozkázal mi rozčíleně do ucha a už mě táhl za ruku zpátky k panelárně.
Všechno pro mě v tu chvíli skončilo, vnímal jsem jen jeho a sebe. Zavlekl mě dovnitř objektu, zamkl a tlačil před sebou dál panelárnou k budově, div mi ruku neukroutil. Věděl jsem, co mě čeká. Často nás ve škole i doma varovali a občas toho byla plná televize. Skončili jsme v kanceláři. Nařídil mi, abych si sedl na židli a všechno bylo jinak.
„Co s tebou, kluku zatrolená? Měl bych z tebe vymlátit duši!“
Sedl si proti mně.
„Ale děti se bít nemají,“ pokračoval. „Mám jít za tvým tátou, aby to udělal za mě? Nebo si jít stěžovat do školy? Ne,“ zakroutil hlavou, „to se mi nelíbí, žalovat. Rozumíš?“
Vyjeveně jsem na něj koukal a čekal, co udělá.
„Zbývá poslední možnost. Ukážu ti, jak to tu všechno chodí, a pak tě pustím. Snad z toho v tobě něco zůstane.“
A začal mi vykládat o panelárně. Nejdřív o místnosti, kde jsme se nacházeli. Tam se rozdělovala a plánovala práce. Potom postupoval od jednoho místa k druhém a seznamoval mě s celou výrobou panelů. S hladkými kovovými formami, ve kterých byly připraveny různě silné železné pruty s oky nebo mříže, do kterých se vléval beton a které se daly šrouby a maticemi postupně stlačit. Se zásobníky na cement, který se míchal s pískem a štěrkem. S kovovými vozíky na ten štěrk. A s jeřábem na kolejích. Ten poté již vyschlé a ztvrdlé panely přenášel do skladovacího prostoru, odkud se převážely k různým stavbám. Trvalo to celou hodinu. Pak mě pustil ven na ulici.
Tam se mezitím shromáždil celý zástup dětí různého věku a v jejich čele dospělý, možná tatínek některého z nich. Moc nechybělo a vzali panelárnu útokem. Mysleli si, že se mi stalo to, co jsem si já zprvu myslel, že se stane. Pravděpodobně byli trochu zklamaní, když jsem se vrátil s úsměvem.
To je moje škola života.
Alespoň pro mě nezapomenutelná lekce, hodná následování. Celé to ve mně zůstalo.

Při odchodu z domu jsem byl zvyklý poslední dva schody přeskočit naráz. Jednou jsem si usmyslil, že si na každém schodišti při cestě dolů jeden schod přidám. Bydleli jsme ve třetím patře, a tak jsem si po jednom přidával a tak postupoval do přízemí. Na posledním schodišti mi chyběl pouze jeden jediný schod, abych ho celé přeskočil.
Skočil jsem a dopadl přímo na jeho hranu.
Nohou mi projela ostrá bolest. Nemohl jsem se ani pohnout. Ležel jsem tam ve špíně natahané z panelárny, jak chodili zaměstnanci do kanceláře. Jako ptáče vypadlé z hnízda. Většinou se tam dveře netrhly a poslední schodiště bývalo samý písek a cement. Tentokrát naschvál nikdo nešel. Pokoušel jsem se vstát, ovšem bolest mi to nedovolila. Nakonec se po dlouhé době přece jenom někdo objevil.
„Ale, ale, starý známý,“ pozdravil mě. „Copak se nám stalo…?“
Byl to můj průvodce panelárnou.
Řekl jsem mu, co se mi stalo. On se zasmál, zakroutil hlavou a zeptal se, kde bydlím. Natož mě popadl do náruče a bez jediného slova mě vynesl až nahoru do třetího patra. Zazvonil a předal mě rodičům.
Protože jsem hodně lezl a šlapal, kam jsem neměl, trpěl jsem těmito zvrtnutými kotníky dost často. Tohle bylo nejhorší. Naštěstí poslední.
Když jsem začal aktivně běhat, s oblibou jsem si vybíral přespolní závody právě v nejhorším terénu, a přesto se mi víckrát něco podobného už nestalo. Naopak, přivykl jsem a kotníky se mi mimořádně zpevnily.
 
S jedním spolužákem jsme se často hecovali, kdo je čeho schopen. A tak jsme si navzájem dávali úkoly. Např. spustit naráz všechny zvonky ve vchodě některého paneláku. To byl jeden z těch lehčích úkolů. Nejpitomější úkol, který jsem sám „vymyslel“, bylo rozbít okno. To už byla tma. Nechtěl jsem to doslova. Řekl jsem to z legrace, abych ho vyprovokoval k činnosti. Nevěděli jsme roupama coby.
„Rozbij okno,“ řekl jsem.
„Jsi blázen?“
„Proč, bojíš se?“
„Ne, ale...“
„Jaké ale? Takže bojíš.“
„Co bych se bál, mám někomu jen tak rozbít okno?“
„Stačí, když řekneš, že se bojíš a nemusíš to dělat. No tak?“
Nejhorší bylo, že jsem se bál já, a tak jsem chtěl, aby se mi přiznal on.
„Nebojím se.“
Bez rozmyšlení jsem sebral kámen a naslepo ho hodil proti paneláku, abych mu ukázal jak.
Běželi jsme tmou a slyšeli sypat se sklo…
Je to neomluvitelné, chtěl jsem jen být odvážnější než on. A ta tma, jako kdyby říkala: „Neboj se, schovám tě.“
Honza Kejík, se kterým jsme si ty úkoly dávali, byl tak trošku potměšilý a takové byly i úkoly, co mi dával. Nevyzpytatelné.
„Prvnímu, koho potkáme, plivneš do obličeje.“
To byl nejhorší úkol, který mi dal on a kterým to naštěstí všechno skončilo.
„Blázníš!“ nadskočil jsem, jako by mě bodl špendlíkem. „To nemyslíš vážně!“
A pro změnu začal popichovat on mě.
„Bojíš se, samozřejmě.“
Nebál jsem se. Nezdálo se mi to zas tak strašné. Věděl jsem, že bych v tom případě utekl, ale bylo to hnusné. Kde to vzal? Takovou blbost. Hlavně aby to nebyl nějaký chlap.
Byly to dvě tělnaté slečny a já si fakt oddechl.
Šly po chodníku přímo proti nám a nic netušily. Odevzdaně jsem se pousmál a přidal do kroku, abych to měl za sebou. Když nás míjely, na té, co byla blíž ke mně, jsem ten ošklivý čin vykonal. Nečekaně z bezprostřední blízkosti. A místo, abych vzal do zaječích, mě ten čin doslova přikoval k zemi. Na okamžik jsem zkoprněl, jako bych tomu sám nevěřil a pozoroval ji. Strnula jako sloup a překvapeně civěla i ona na mě. Druhá se začala jako smyslů zbavená stupidně řehtat.
Postižená pustila na zem kabelku. Totéž jsem udělal já se školní aktovkou. Naráz jsem všechnu odvahu ztratil a dal se na útěk. Začala vztekle ječet a vydala se mě pronásledovat. Přidal jsem, abych jí utekl, ale byla o hodně starší a větší, s delšíma nohama. Brzy mě dostihla. Rozlíceně po mě skočila a strhla k zemi. Pak začala hotová kalvárie.
„Já ti dám, ty hajzle, po mně plivat,“ zasupěla a dala mi facku přes celou tvář. Druhá rána mě moc bolela, protože se dlaní strefila přímo na moje ucho. Další facku jsem dostal do temene. Bylo to také velmi bolestivé, přesto jsem neprosil. Tiše a odevzdaně jsem trpěl za svoji troufalost. Za odvahu.
Zuřivě do mě mlátila.
„Sprosťáku!“ řvala přitom. „Nevychovanče! Kriple!“
Nešlo brečet.
„Už ho nech,“ ozvala se ta druhá, „to mu stačilo, vždyť je malej.“
„Malej? Právě že je malej, potřebuje výchovnej!“ procedila mezi zuby a tloukla mě dál. „Kdyby už byl starej, tak už by bylo pozdě!“
To už jsem začal bulet.
„Víš, jak by si dovoloval, až by vyrostl?“ řekla ještě a až potom se trochu uklidnila. Naposledy se na mě s úkosem podívala, načež s kamarádkou odcházely.
Mezitím jsem se totálně sesypal a teprve, když mi Honza podal aktovku, se mi začalo zvolna vracet sebevědomí.
„Nebreč. Už odešly,“ poplácal mě po rameni. „Kdybych věděl že to uděláš, nechtěl bych to po tobě. Jsi fakticky odvážnější než já.“
Ucítil jsem ždibeček štěstí a konečně jsem se usmál i já.

Do nové školy se mnou chodil i Milan Půlpán. Byl o hlavu větší než já. Nechal si ostříhat vlasy na ježka. Hlavu měl už tak dost kulatou, a s tím ježkem? Nevím, kdo to vymyslel, možná dokonce já, začalo se mu říkat Kolečko. On se tomu smál taky, ale jen aby se neřeklo. Ve skutečnosti ho to žralo. Nejvíc jsem ho asi žral já, aniž bych si to uvědomoval. Jednou jsem ho se smíchem zase tak oslovil. Aniž bych to čekal, vymrštil pravačku a zasáhl moji hlavu. Nestrefil se nejspíš jak by chtěl, protože mě to vůbec nebolelo. Když přišel druhý den, měl v sádře malíček. Tomu jsme se už zasmáli oba dva.
A já pochopil, že nechtěná přezdívka se stává nadávkou a že pokud si ji ten druhý nepřeje, neměla by se používat. A že ten, komu se nadává se má bránit, aby to skončilo. Kolikrát jsem si to na sobě sám vyzkoušel a platilo to přesně tak.

O dva ročníky k nám propadl jeden starší kluk. Nikdo s ním moc nekamarádil, jelikož jeho „klukoviny,“ už přesahovaly hranu soudnosti, kdy se z klukoviny stává něco mnohem horšího.
Já s ním šel párkrát ze školy, neboť jsem to měl stejným směrem. To si usmyslil, že mě naučí krást eskyma. Chodili jsme kolem nedávno otevřeného lahůdkářství. Chytil mě za rukáv a pošeptal, ať jdu s ním dovnitř. O něco prodavačku požádal, a když odešla do skladu, šlohnul eskymo. Ukázal mi, abych si vzal taky. Tak jsem si jedno odnesl i já. Měl jsem z toho zvláštní pocit. Připadalo mi to neobyčejně snadné a lákavé. Jednoduše jsem si ho vzal, jakoby nic, a překvapilo mě, že je moje. Přímo to svádělo k tomu, vzít si jich příště mnohem víc.
Když jsem s ním po dlouhé době šel zase kolem, řekl abych počkal.
„Hned se vrátím,“ řekl mi a vešel dovnitř.
Nelhal. Za necelé dvě minuty vyběhl ven. Jako by mu narostlo břicho, co jich měl za tričkem. Vzápětí vyběhla prodavačka a začala běžet za ním. Nedohonila ho, jenže křičela na celou ulici a všichni lidi co byli venku se dívali. Tričko mu brzy povolilo z kalhot a eskyma se mu vysypala na chodník. Aniž by se zastavil, pádil k domovu.
Pouhé pomyšlení, že by se mi něco podobného stalo a že by mě někdo načapal při sebemenší krádeži, mi stačilo, abych to neopakoval. Propadl bych se hanbou.

Jednou jsem viděl něco, co mě hodně poznamenalo. Bylo to o kus dál od toho lahůdkářství v místech proti cukrárně. Minula mě motorka. Hned potom bylo slyšet náraz a nepřirozené ticho. Tak nepřirozené, že jsem se bál otočit. Pak jsem se přemohl a viděl, co se stalo. Motorka ležela na silnici, ještě se jí točilo kolo, a jezdec ležel na trávě. Měl na sobě koženou kombinézu a měl dočista rozbitý obličej. Nebyl vůbec k poznání. Nohy měl nepřirozeně zohýbané, jak kdyby neměl klouby. Nehýbal se. Ihned se začali shromažďovat lidi, a v tom se pohnul a začal se pomalu plazit. Posouval se tak, kousek po kousku, několik metrů. Náhle mu klesla hlava a byl konec. Nevěděl jsem, co mám dělat. Neuměl jsem mu pomoct. Spoléhal jsem se na dospělé, avšak ani nikdo z nich nedělal nic. Byli stejně bezradní. Nemohl jsem se pohnout. Koukal jsem zhypnotizovaně na to místo, než přijela sanita. Ani doktor mu nepomohl.
Dál už přijelo jen černé auto smrti.
Tentokrát byla skutečná. První opravdová smrt, kterou jsem viděl na vlastní oči takhle zblízka.

Sám jsem jezdil bláznivě na kole. Jednou jsem vyrazil z baráku naší ulicí vedle stromořadí vysokých topolů ke křižovatce. Z dálky jsem slyšel zase jet motorku. Zdálo se mi, že je stále dost daleko. Těsně před křižovatkou zařval motorista: „Stůj!“
Tak jsem dupnul na brzdu a zastavil.
Zadním kolem přímo v silnici.
Býval bych stihl přejet. Jenomže jemu nebrzdily brzdy, proto zakřičel. Něco mě vymrštilo a pak jsem ležel na tý silnici uprostřed křižovatky já. Obličejem v prachu. Viděl jsem kolem sebe plno nohou. Někdo mě zvedl a naložil do auta. Nemohl jsem pohybovat pravou rukou a bolela mě hlava. Odvezli mě do nemocnice. Jeden z kluků mezitím doběhl k nám domů a pověděl to mámě. Byla doma sama. Vyběhla ven a celá vyděšená běžela k tomu místu. To už mě odváželi. Pokaždé, když mi to pak vyprávěla, rozbrečela se a já jsem se zařekl, že už to víckrát neudělám, abych se nemusel dívat, jak brečí. Naštěstí jsem měl pouze slabý otřes mozku a zlomenou klíční kost. V nemocnici mě pak zabandážovali od pasu až k rameni celého do škrobáku. Týden jsem strávil v nemocnici a dva týdny doma. Potom jsem chodil s celým obvazem ještě několik týdnů do školy a nemohl jsem psát. V hudební výchově jsme zrovna probírali noty. Hrozně rád bych se je naučil, ale zmeškanou látku jsem sám nedohonil. Určitě bych byl složil nějakou hudbu, ačkoliv mi pan učitel říkal, že nemám hudební sluch. To ale nevěděl, že já ji vnímám tak intenzivně, že mi někdy při jejím poslechu naskočí husí kůže. A to se stává málokomu.

Odjakživa jsem byl náruživý čtenář. Pokud jsem nebyl venku, nebo pršelo, ležel jsem v knížkách. Spoustu jsme jich měli doma, další jsme dostávali, a navíc jsem chodil do knihovny a půjčoval si jich po pěti svazcích.
Jednou jsme dostali třísvazkový komplet Vinnetoua. Táta nám ho objednal v Praze k Vánocům. Jožka je čirou náhodou objevil ve skříni dlouho před nimi. Byli jsme tak nedočkaví, že jsme je stačili přečíst ještě dřív, než zazvonil vánoční zvonek. Nic lepšího jsme už nemohli mít.
My jsme však přece jen přišli na něco, co nás lákalo jak všechny ty dobrodružné knížky. Byla to vzduchovka a to přání jsme vyslovili před příštími vánocemi. Táta nás vyslyšel, jelikož ji sám v našich letech také dostal. Mít vlastní vzduchovku byl sen každého kluka. To už je přeci opravdová puška. Sice ta nejlevnější za sto deset korun, ale opravdově střílela. Dát ji však do ruky nezodpovědnému klukovi a nechat ho bez dohledu může být riziko s nedozírnými následky. Samozřejmě jsme ji museli hned vyzkoušet. Měli jsme zbytek starých terčů z Velimi. Brzy jsme je všechny rozstříleli. Ani to nebylo ještě ono. Nic skutečného. Dráždilo nás pokušení vyzkoušet to pravé sami na sobě. Dlouho jsme se nemohli odhodlat, až jednoho dne v létě k tomu došlo. Chodili jsme v trenýrkách a tričku.
„Nejdřív střelíš ty mě a pak já tebe,“ řekl Jožka.
Souhlasil jsem, protože jsem byl jako vždy pro každou špatnost.
Na ulici nikdo nebyl. Vykasal si triko a já po něm z dvaceti metrů vystřelil a trefil ho do zad. Viděl jsem, jak mu tam naskočil rudý flek. Potom jsem se vystavil já a dostal jsem ji do lýtka. Cítil jsem to jako švihnutí ocelovým drátem nebo ránu kladivem. Nic příjemného. Zůstala veliká modročervená skvrna a trvalo hodně dní, než zmizela.
Chtěl jsem taky vyzkoušet, zda diabolka odražená od země hvízdne jak ve filmu. Nikdy bych po někom nevystřelil, potřeboval jsem si však ověřit, zda to funguje. Na dálku někoho polekat. Po chodníku šly dvě starší holky. Když byly dostatečně vzdálené, namířil jsem pár metrů před ně a stiskl spoušť. Vyděšeně se zastavily, koukly po sobě a začaly se kolem sebe panicky rozhlížet. Vzrušeně přitom rozhazovaly rukama. Hledaly strůjce výstřelu, ale mě nemohli vidět. Koukalo mi jenom jedno oko mezi petúniemi, zasazenými v truhlíku za oknem. To mi stačilo. Víc by mě něco podobného nenapadlo.
Vzduchovku jsme vzali na zahradu a já tam ve střelbách pokračoval.
Na živé cíle.
Vždycky jsem se potácel na rozhraní, zda živého tvora lovit nebo chránit. Chránit bylo jistě ušlechtilé, jenže lovit puškou bylo tak vzrušující, že jsem nemohl odolat. Odneslo to několik vrabčáků, pár kosů a jeden drozd. Havran to přežil a odletěl. Abych taky slyšel skutečné hvízdnutí, několikrát jsem vystřelil na náš betonový chodník. Slyšel jsem ho. Bylo to přesně jak ve filmu. Výstřel jsem opakoval a vyběhl na mě soused. Moc jsem ho neznal. Byl tam nový, zatím se neprojevoval a nejvíc ze všeho se věnoval kytičkám. Tehdy se výjimečně projevil. Seřval mě jako spratka.
Byla to lekce, kterou mi měl dát asi táta. Ale to nešlo, byl jsem v tom po něm a on věděl, že bych ho stejně neposlechl. Proto bylo lepší, že mi ji dal tenhle soused, se kterým jsme se předtím sotva pozdravili a před kterým jsem měl dostatečný respekt. Posunul mě ze slepé uličky na správnou stranu a já mu jsem za to dodnes vděčný.
Od té doby jsem na živého tvora nevystřelil. A proč taky? Byl jsem rád, že je mohu pozorovat živé a krásné. Se sousedem jsme se nakonec mezi sebou rozmluvili. Já mu radil se stromy a on mě zase s kvítím. Tak to má být.

V osmé třídě nám pan ředitel přidělil skvělou učitelku.
Byli jsme její první třída a tak jako my byla ještě plná ideálů. To nás s ní spojovalo. Věděla, co opravdu potřebujeme. Chovala se k nám kamarádsky, jak rovný s rovným, nenadřazovala se a to jsme si cenili. Její povolání pro ni bylo vždy na prvním místě a bylo to znát. Brala ho nesmírně vážně. Dokázala vzbudit náš zájem o probíranou látku. Při zkoušení byla přísná, ovšem spravedlivá. Naopak v době mimoškolních aktivit nám dovolovala téměř všechno. Měli jsme ji rok a půl a poznali jsme i jejího manžela. Nakonec nám spolu zařídili týdenní stanování v Železných horách. U rybníka pár kilometrů za Lichnicí jsme postavili stany. Moc se nám tam líbilo. Její manžel měl vousy jak zálesák a po večerech hrál na kytaru. Celé to táboření bylo ve skautském duchu. Lepší než všechny pionýrské tábory dohromady.
Když učitelka ze školy odcházela a loučila se s námi, plakala jako bychom byli její vlastní děti.

V té době jsem se ale setkal i s jinými lidmi, na které nezapomenu. Měli jedno společné. Divný, nevyzpytatelný úsměv. Poprvé to bylo na Náměstí míru. Odněkud jsem se vracel a z ničeho nic mi zastoupil cestu jakýsi cizí muž. Divně se smál, jak žolík nebo šašek z cirkusu, kýval na mě hlavou a rozhazoval při tom rukama. Obešel jsem ho a zrychlil. Na druhé straně náměstí se překvapivě vynořil opět proti mně. Stejně nečekaně. Uprostřed davu lidí. Znovu mi vstoupil do cesty a zíral na mě s tím úsměvem a paže měl doširoka roztažené, jako by mě chtěl obejmout. Rozhodilo mě to. Znejistil jsem a dostal strach. Otočil jsem se a ještě zrychlil. Najednou jsem se necítil bezpečně, přestože bylo náměstí plné lidí. Zvláštní nepříjemný pocit. Když už jsem si myslel, že jsem se mu ztratil, zastoupil mi znenadání cestu potřetí. Náhle jako před tím se beze slova vynořil z davu proti mně a znovu mi zastoupil cestu. Musel mě obloukem předběhnout. Zachvátila mě panika. Z něčeho, co jsem cítil jenom já. Rozeběhl jsem se bezhlavě pryč a zastavil se teprve asi po pěti minutách. Nikdy víc jsem ho nespatřil. Nevím ani, kdo to byl a proč to dělal.

Jeden den jsem se rozhodl, že doma přesadím květiny. K některým byla nejvhodnější listovka. Nejlepší je z rozloženého bukového listí. Vypravil jsem se s kolem na druhou stranu Kolína na Vinici a dál do velikého lesa hledat buky. A málem se mi stalo to, z čeho jsem měl strach v panelárně. Jako naschvál jsem nemohl žádné buky najít. Vím, že jich tam je spousta, ale kde přesně, jsem si nepamatoval. Projížděj jsem lesem a spatřil chlápka, co sbíral klestí. Zeptal jsem se ho, zda neví, kde tu rostou buky.
Začal mi něco povídat o místech, kde rostou, a divně se usmíval. To bylo pro mě varováním. Jeho úsměv byl stejný jak u toho chlápka na náměstí. Pojednou stočil řeč jinam. Vytáhl z náprsní kapsy štos fotografií a začal mi je ukazovat. Byly na nich nazí lidé v nepatřičných polohách. Pak se mě začal úlisně vyptávat, jestli jsem měl někdy holku a zda jsme spolu taky dělali ty věci. V tu chvíli se ke mně přiblížil a chtěl mě osahávat. Mezi ním a mnou bylo naštěstí moje kolo a to mě zachránilo. Odrazil jsem jím ho, naskočil na něj a co nejrychleji jel pryč. Zastavil jsem až na konci lesa. Nikomu jsem o tom neřekl, ale měl jsem. Dnes už vím, že právě o tom se mluvit musí.

S kamarádem Jardou Jirákem jsme se v osmé třídě přihlásili do vodáckého oddílu. Loděnice byla asi dva kilometry od elektrárny. Chodili jsme tam dvakrát týdně. Při jedné cestě domů se dal Jarda do řeči s cizím mužem. Všiml jsem si u něho zase toho úsměvu, tak jsem byl ve střehu. Dlouho spolu mluvili. Já popošel, aby to nevypadalo že jsem zvědavý, a čekal jsem. Už jsem si myslil, že je to Jardův příbuzný nebo známý. Trvalo to snad půl hodiny, než jsem ztratil trpělivost. Pak jsem se k nim vrátil a řekl Jardovi, že jdu napřed. Dobře jsem udělal, neboť Jarda se mnou hned šel. Tím jsem ho pravděpodobně zachránil. Po cestě mi vyprávěl, jak ho chlápek přemlouval, aby šel s ním k němu domů.
„Kdybys nepřišel,“ vykládal mi, „odvedl by mě. Chtěl, abych se šel na něco podívat. Už jsem byl rozhodnutý s ním jít.“
A já jsem si uložil do paměti to, co mě už dávno učila máma: „Nevěř lidem s nevyzpytatelným úsměvem.“

V trafice jsem jednou objevil nový časopis „Sedmička“. Zjistil jsem, že je v něm přesně to, co jsem potřeboval. Před tím jsem kupoval Mladý svět, z něhož jsem přečetl vždy jen několik stránek, protože všechno ostatní byla ideologie. Sedmičku jsem přelouskl celou. Na titulní stránce byla malá fotografie sympatického zpěváka Boba Dylana, kterého jsem do té doby neznal. Vedle ní byl český text písničky Blowin‘ In The Wind, /Jen vítr to ví/. Doslova mě uhranula. Odrážel se v ní přesně můj pohled na svět. Zpěvák se pro mě rázem stal symbolem, nejenom protestu, avšak i přístupu k celé tvorbě. V příštím vydání Sedmičky byl další jeho text The Times They Are A-Changin‘, která mě uhranula stejně tak. Časy se mění, zpívalo se v ní, a já tomu věřil. Opravdu se doba měnila k dobrému. Jako když svěží vítr přinese po studené zimě jarní počasí. Líp se dýchalo a já jsem si to prostřednictvím těch písniček uvědomil.
Potom Sedmička přestala vycházet.
Netrvalo dlouho a celé to jarní počasí vzalo za své. Svěží vítr odvál a proud té doby mě smetl s sebou jako jednoho z mnoha smutných svědků doby. Pouze Bob Dylan se mnou zůstal. Jeho písničky mě doprovázejí dodnes.

V devítce se každý začal rozhlížet po tom, co by kdo chtěl dělat, na kterou školu jít a tak podobně. Já chtěl na lesníka, nebo na něco jiného od přírody, do zoo a podobně. Jenže nic takového poblíž nebylo. Nakonec jsem skončil jako zahradník. Není to zase tak obyčejné, jak se na první pohled zdá. Jsou to čtyři naprosto odlišná odvětví v jednom.
Já měl vždycky nejblíž k ovocnářství.
Hodně spolužáků se automaticky hlásilo na SVVŠ, střední všeobecně vzdělávací školu, jak se říkalo gymnáziu. Aby z ní mohli letmo přeskočit na vysokou. Kdo se tam nehlásil, byl, alespoň se mi tak zdálo, jaksi mimo hru, něco jako druhá kategorie. Nikdy jsem se nikam netlačil, byl jsem neprůbojný, a hlavně učení jsem moc nedal, a z toho důvodu si nevěřil. Měl jsem ve zvyku otálet a naivně čekat, že ono se to samo nějak zařídí. Když jsem domů přinesl špatnou známku, místo povzbudivých vět jsem slyšel spíš opačné. Především od táty, který svým řízným hlasem vždy každého přehlušil a druhého nepustil ke slovu. Od něho jsem si občas vyslechl i nepříjemná slova, což mi na sebedůvěře nepřidalo. Říkal to samozřejmě v rozčílení, ale sráželo mě to.
Našim na nás mnoho času nezbývalo. Máma po večerech zašívala a žehlila. Táta byl zase samá schůze, a když se vrátil domů, byl rád, že se najedl a sedl k televizi.
Takže mi třeba nestačili dát všechno, co jsem potřeboval. Popohnat, nasměrovat, probudit sebedůvěru a chuť se odvážně do něčeho jiného pustit.
To, co mi ale nestačili dát oni, jsem se v pozdějším věku snažil já dát svým dětem. Jejichž výchova se pro mě stala prioritou, ne-li posláním.

Hodně jsem se snažil odkoukat od Jožky. Na jeho rady jsem vždycky dal. Zvlášť na tu nejcennější, na kterou si vzpomínám.
„Snaž se kamarádit s těmi chytřejšími a rozumnějšími, kteří opravdu něco znají a dovedou, abys od nich něco pochytil.“
Takhle a podobně mi radil a já jsem na to dbal a vždycky se mi to vyplatilo.

Automaticky jsem tedy zapadl spíš do té druhé kategorie.
Když se paní učitelka zeptala, čím chci být, a já řekl zahradníkem, zaslechl jsem takové tiché povzbudivé pochechtávání, div jsem se nepropadl hanbou.
Přežil jsem to, a naopak mě to posílilo.
Možná na rozdíl od některých jsem si o to víc všímal lidí kolem sebe a poznal, že vzdělání znamená především lepší pozice na startovní čáře, a samotný diplom že neznamená mít patent na rozum. A že nevzdělaný neznamená hloupý, jelikož může být rozumnější a moudřejší než ten vzdělaný, neboť používá svůj zdravý rozum. Nicméně považuji vzdělání za velmi důležité a lidí, kteří svého vzdělání nezneužívají, si velmi vážím.
Nakonec jsem dospěl k názoru, že dělit lidi podle vzdělání je stejná hloupost, jako je dělit na barevné a bílé.

V té době mi bylo patnáct. Užíval jsem si svoje poslední prázdniny a týden před jejich koncem se událo něco, co mi je o měsíc prodloužilo.
Jednoho dne nás táta všechny probudil už v noci ve dvě hodiny.
„Volali mi telefonem,“ vykládal rozrušeně, „že k nám vtrhla cizí vojska.“
Nikdo jsme tomu nevěřili, ale rozhlas všechno potvrdil. Byli jsme u přijímače přilepení celý zbytek noci a hltali zprávy. Táta, v té době vedoucí okresní kontroly a statistiky, šel té noci na sekretariát, kde se již ustrašeně krčili někteří ostatní funkcionáři. Když přijížděly tanky k mostu, vyběhl ven a pokoušel se jim vysvětlit, že je most ještě z války poškozený a přetížení že nevydrží. Nakonec se mu podařilo s velitelem domluvit, aby vjížděly po jednom.

Všechno se změnilo.
Jako by nás někdo zavřel do obřího začarovaného zámku. Jejich zámku. Ačkoliv mi bylo již patnáct, spoustu věcí jsem v ten moment nechápal. Proč nás přepadla rudá armáda, naše vždy opěvovaná osvoboditelka, o které jsem od malička slýchal jen samé hezké věci? A proč vojska Varšavské smlouvy? Zemí, které na tom byly podobně jak my? Nikdo mi nedokázal odpovědět, ani táta ne. Sám tomu nerozuměl.
A tak jsem si hledal odpovědi sám. Nejlepší je, když si odpovědi hledá každý sám.
O dobrodružství bylo postaráno. Vyjel jsem se na kole podívat k dálnici, co se tam děje. Tam se na mě vrhla parta starších kluků. Srazili mě z kola dolů a chtěli mi ho rozšlapat, protože bylo ruské. Nebýt spolužáka Honzy Kejíka, toho, co mě navedl k tomu plivnutí, kolo by mi zničili. Byl mezi nimi. On asi ještě nějaké dobrodružství vyhledával.
Na náměstí za výlohami se začala objevovat jména a fotografie převážně mladých lidí, kteří ty dny zahynuli. Někteří byli i z Kolína. Kolínský rozhlas byl plný výzev. Zadržte černé auto té a té poznávací značky! Bylo slyšet i výzvy k zastavení obrněného vlaku, který se nesmí dostat do Prahy. Podobné zprávy vyřvávaly městské ampliony i domácí rozhlas po drátě. Mluvilo se o kontrarevoluci, kterou nikdo neviděl. Lidi záměrně přehazovali směrovky dopravních značek, aby vojska dezorientovala. Roztrhané ruské kolony potom bezhlavě křižovaly celou zem. V Kouřimi, kam jsem měl začátkem září nastoupit do učení, stál tank. Namířený přímo na můj budoucí internát.
Táta se s okupací nemohl smířit, a nakonec ke vstupu cizích vojsk vyslovil zásadní nesouhlas. Nedlouho po tom odevzdal stranickou legitimaci. Opustil svoje místo a nastoupil jako dělník v jedné pražské stavební firmě, aby v ní zůstal až do svého důchodu. O politiku se ale zajímal dál. S tím rozdílem, že poslouchal už jenom Svobodnou Evropu, nebo radio Londýn. Rozdíl mezi naším rádiem a těmi stanicemi jsem pochopil hned i já. Naše byly plné nesmyslné vycpávky, zarámované hudbou, kterou nikdo z mladých nechtěl poslouchat. Zatímco zmíněná zahraniční vysílání byla stručná a výstižná, doplněna milovaným Karlem Krylem, Jardou Hutkou či Vlastou Třešňákem. Na první poslech se dalo rozpoznat, kdo mluví pravdu z duše nás všech, a kdo si vymýšlí a lže.
Nakonec se stejně začala postupně stahovat mračna lhostejnosti, která nás svou věčnou kolovrátkovou ukolébavkou uvrhla do podivného spánku.
Já jsem nikdy na vavřínech neusnul docela. Ne že bych se projevoval nějakou činností vůči režimu, to ne. Na to jsem neměl ani dost příležitostí, natož odvahy. Ale nevyužíval jsem ho. Vždycky jsem si nechal svou původní tvář a rovný přístup ke všem a ke všemu, což nemohl zdaleka říct každý.

Někdy si myslím, že hrdinou může být už ten, jehož vědomí dokáže řídit celou svoji bytost správným směrem.