Ze dvora u dvora

Slepice Filoména žila na dvoře u Halámků s dalšími pěti slepicemi a kohoutem Teodorem. Měla se dobře. Jednou ji však překvapila věta, kterou uslyšela z otevřeného okna kuchyně. Řekl ji Kájův tatínek rozzlobeným hlasem:

„Kájo, tak to by takhle nešlo. Dneska nechceš špenát, včera jsi nechtěl šunkofleky. Ty seš vybíravej jako nějaký princátko u dvora. Běž si na zámek, tam ti budou vařit líp.“

Princátko u dvora? Tomu vůbec nerozuměla.Vždyť dvůr mají tady.

„Ty tomu rozumíš?“ zeptala se vševědoucího Teodora.

„Něco jsem slyšel. To je šlechtický dvůr, tam žijou bohatí lidi.“

To by se mi líbilo, řekla si Filoména a rozhodla se, že půjde na zámek.

Hned nazítří za Teodorova kuropění vylezla dírou v plotě a utíkala k zámku. Tam jistě dostane spoustu dobrého zrní.

Když se blížila, uviděla nádhernou bílou budovu se vstupní branou a před ní kočáry. Z jednoho kočáru právě vystupovala krásná slečna v růžových dlouhých šatech s krajkami. Filoména si pospíšila, přiběhla k ní a zakdákala: „Dobrý den, já jsem slepice Filoména a chtěla bych žít u dvora.“

„To je překvapení, Filoméno. Ale proč ne?“ 

Potom ji ta slečna zavedla do zámku, kde byly krásné parkety a polstrovaný nábytek, dala jí kolem krku krajkový krejzlík a řekla: „Když chceš žít na zámku, musíš se naučit dvorní etiketě. Naučíš se společenské tance a francouzštinu.“

A tak se Filoména u tanečního mistra učila mazurku, čtverylku a valčík, potom si ještě musela zapamatovat francouzská slovíčka jako „silvuplé“ místo „prosím“ a „mersi“ místo „děkuji“.

Z tance se jí točila hlava a slovíčka si ne a ne vtlouct do hlavy. Přestávalo se jí to líbit.

Potom jí ta slečna řekla: „Pokud chceš žít na zámku, tedy u dvora, a chceš dostávat dobré zrní, musíš snášet zlatá vejce.“

Zlatá vejce? Zděsila se Filoména. To ona přece neumí. Ani na velikonoce nikdy nesnášela kraslice. Paní Halámková vždycky obarvila její bílá vajíčka.

A tak hned další den ráno běžela domů k Halámkům, cestou si sundala krejzlík a sotva dorazila na jejich dvůr, všem dalším slepicím vykdákala, že život u dvora nestojí za nic. „To na našem dvoře si můžeme hrabat a hledat žížaly a ještě dostaneme zrní,“ uzavřely to všechny a spokojeně si večer usedly na hřad.