Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMiroslav Kovářík 1934 – 2020 nenápadný nekrolog
Autor
Lyryk
Můj zcela osobní nekrolog pro Miroslava může obsahovat jen střípky. Neznal jsem jej natolik zblízka, abych o něm mohl napsat zásadně novou informaci. Nicméně cítím vnitřní povinnost se k němu posmrtně uctivě přihlásit.
Miroslav Kovářík, jeden z nejaktivnějších mužů holdujících české poezii. Co se málokdy vidí a slyší u propagátorů literatury a poezie zvláště, jen velmi výjimečně nedal některé poezii šanci. I já jsem ještě v roce tuším 1988 zažil debut svých veršů v jeho podání v divadle Rubín v jeho nejznámějším dlouhodobém seriálu čtení s názvem Zelené peří.
Nebyli bychom muži, kdybychom se v počátku komunikace trochu nestřetli. Po roce 2000 jsem s ním měl mírnou výměnu názorů stran poezie tištěné a poezie na internetu. On poezii na internetu přímo vehementně odmítal. Časem ovšem jako vždy svůj názor mírně poopravil. Vím to, neboť v roce 2002 jsem měl tu čest jej pozvat s jeho pořadem Zelené peří na ojedinělý festival poezie do Rakovníka.
Jak čas běžel, měl jsem na něj dost mimořádné štěstí, že jsem jej nezřídka potkával v tramvajích mezi Újezdem a Andělem. Za těch pár stanic jsme vždy prohodili pár slov o dění v literatuře. Takové tramvajové Glosy mi budou chybět. Bohužel jsem si nic nezapisoval, takže dnes nemohu věrně přinést svoje svědectví. Nicméně jsme společně žehrali na slušnost a etiku nově nastupující generace mladých, se kterou jsme neměli oba příliš rozdílné zkušenosti. Určitě trpěl tím, že se stále více ocital ve světě bez diskuze, byť s názorovým střetem, ale slušně artikulované protikladné názory se mohou konstruktivně časem sbližovat.
Není jistě tajemstvím, že naše malá neduživá česká literatura, ale nejvíce poezie, trpí určitou monotónností. Myslím si spolu s Miroslavem, jak jsme si to glosovali v oněch tramvajích, že je to důsledek určitých názorových vyloučení myšlení o poezii. Současná „vládnoucí“ kritická generace si myslí, že k ní okrajoví literáti či básníci vzhlíží. To je samozřejmě omyl způsobený značným zúžením poetického prostoru. Nicméně slušní lidé to umí vnímat stoicky, sice plni smutku, ale bez zbytečné nenávisti až za hrob.
Vždy jsem obdivoval na Miroslavovi, že byl pln optimismu. Recitoval vždy s takovou samozřejmostí, že posluchače nikdy ani nenapadlo, že by poezie nebyla jedním ze základů světa. Velký dík Miroslave.
18 názorů
Děkuji za informaci. Jsem starší než vy ostatní. Zažíval jsem ho počátkem v osmdesátých letech, kdy jsem studoval a pracoval v Praze. Tehdy jsem ještě psával poezii a potkával ho hlavně v Řeznické.
Děkujeme. Odpočívej po splněném poslání!
S Mirkem jsme se znali velmi dobře, udělali jsme spolu pár Zelených peří jak v Divadle Husa na provázku tak v českém rozhlasu a děkuji mu za mnohé. Jeho odchod je pro mě jak osobní ztráta, tak i ztráta pro českou kulturu.
Je to milé rozloučení, není v něm žádná pompéznost, ale myslím, že v něm zaznělo vše podstatné, co zaznít mělo. Díky za to...
Zelené peří byl pojem. A Mirek (jak si sám říkal) samosebou také. Mimochodem právě od něj jsem se v roce 2003 dozvěděl o existenci Písmáka.
S tou současnou vládnoucí generací máš pravdu možná tak napůl. Existuje spousta lidí, kteří jsou si vědomi, že jejich tvorba i názory jsou světu ukradené, a že hrají sice první ligu, ale ve sportu, který nikoho moc nezajímá. Samozřejmě může být problém, že víc slyšet je ta skupina, která se tváří, že má na poezii monopol. Ale napsal jsi to docela trefně, to zase jo.
Alenakar, to netuším. Poslouchala jsem jeho Zelené peří v devadesátých letech, ani nevím, jestli záznamy z tohoto období jsou ještě dohledatelné v archivu:
En,
já jsem se nikdy v životě nesetkala s někým takovým, jako byl tento pan Kovářík a proto by mě zajímalo, jestli byl schopný diskutovat i online.
Musím objektivně přiznat, že mě tady na Písmáku opakovaně různí lidé zvali někam do pražské či do ostravské hospůdky, kde bychom si prý prodiskutovali to či ono. Ale to já jsem nikdy nechěla. Osobní kontakt někoho neznámého s jakousi "autoritou" musí od samého počátku vyznívat jako dialog zcela nerovnoprávný a problematický a já jsem nikdy neměla zájem o diskusi "shora dolů".
....Proto mě velmi zajímá, jestli tento pan Kovářík byl schopen vést dialog jako neznámý s neznámými online, protože jen takový dialog má podle mne smysl a význam.
Hezky jsi to sepsal ...a jen ke komentu Alenkar "strašně starý". Pobavilo mě to a vrátilo chvíli, kdy jsem se s útrpností dívala na svoji tehdy padesátiletou kolegyni, které v práci primář předával kytici růží a já si v duchu říkala - ta už má vše za sebou.... Dnes si říkám, že padesát bylo fajn ;-)
„Nicméně jsme společně žehrali na slušnost a etiku nově nastupující generace mladých, se kterou jsme neměli oba příliš rozdílné zkušenosti… ve světě bez diskuze, byť s názorovým střetem, ale slušně artikulované protikladné názory se mohou konstruktivně časem sbližovat.“
Uff, proč mladých?? Co politici, co veřejná vystoupení představitelů církve? Co školství poplatné pragmatické době, učí se tam snad diskusi a kritickému myšlení?
Krásný text. Mirek Kovařík skutečně dával prostor poezii ve značné šíři, počínaje klasikou až k současnosti, nic nevylučoval. Uměl vytáhnout z autora to nejlepší, co v něm bylo, bez ohledu na žánr, styl, módní proud atd., nevím, jak to říct „odborně“.
A to nejen motivací autorů, ale i recitací, dokázal svým neuvěřitelně procítěným přednesem zmírnit nedostatky básně a „vytáhnout“ to, co v ní bylo nejsilnější. Doslova vdechnout dílu život.
Škoda, že jsem ho neznala. I když byl tak strašně starý, tak bychom se asi v názorech na současnou poezii shodli.
Co já jsem ho viděl, vždycky recitoval Hraběte. A zpaměti! Naposled asi před třemi roky v Malostranské, na Mišíkovi. Budiž mu země lehká