Sucho

Sucho

To co mě postihlo letos, věrně zapadá do série chátrání posledních let. Už jsem tady téměř nebyl a skoro jsem to ani nepostřehl. Ale vytáhli mě z blaženého nebytí, vrátili sem a strážníčkovi velikosti půlky dlaně poručili hlídat pajdavé kroky srdce. Stal se součástí těla, jež mi zbylo. Žiju. Dál se zajímám o život kolem.

Spoluprožívám boj lesa se suchem, jsem svědek, že smrk jako druh je v ohrožení.

To je slabé slovo. Je na ústupu.

Divíte se? Tak radikální soud o smrku by nikdo před krátkým časem nemohl vyslovit, vždyť je to od předminulého století hlavní dřevina většiny našich lesů. Dravá, na vzestupu, vše a všechny překonávající. Jak by to najednou mohlo být jinak?

A přece je. Evropu plíživě pohlcuje vlezlé aridní klima. Pro žíznivé národy z jihu je ještě zelená, je jim rajskou zahradou, ale ten, kdo žije s přírodou, ví, že to d­louho platit nebude. Trvající sucho vyvolává kruté změny v půdě, smrku brání dál se přizpůsobovat pahorkatině a dokonce už i vysočině, k­­am jej člověk z jeho chladného a mlžného domova v horách přesadil a on se tam, v tehdy ještě přijatelném podnebí zabydlel. Když vysychají vrchní horizonty půdy, ty jedině dostupné jeho povrchovým kořenům, a k tomu se vyčerpává každoročním květem a úrodou semene, k čemuž jej v nouzi nutí zákon zachování druhu, stává se lehce obětí ochotných spojenců sucha, cizopasné houby a hmyzu: václavky a kůrovce.

Lesníci jsou už roky nuceni netěžit nic než mrtvé a umírající a pokoušet se i jinak bránit nejhoršímu. Mimo jiné pastmi, do nichž hmyz lákají jeho vlastními svolávacími signály, chemiky od něj lstivě okopírovanými a v laboratoři připravenými. Pochytají milióny, ale je to jen kapka v moři. Je zřejmé, že za daného vývoje počasí vedou marný boj, že kalamita se přes jejich úpornou snahu rozhoří. Vypukne uprostřed léta. V lesích vzplanou rezavá kola, koberce kol, hořící záplava, kam se podíváš. Na stráních se pod osypanými korunami skrz svislé mřížování kmenů zjeví holá půda. Zbude bezmoc, přiznání porážky. Žádným lidským úsilím se tomu nedá zabránit.

Toto lesníci věděli předem.

Ke kalamitě v dějinách kulturních lesů ojedinělé došlo po dlouhém přípravném boji letos. Pokračovat bude příští rok, i roky následující. Nic brouka nezastaví, i když se les černá bariérami rádoby účinných pastí. Nepřestane útočit, dokud mu bude v cestě stát poslední oslabený smrk, neschopný bránit se zaléváním nájezdníků výrony pryskyřice, protože té se nedostává.

Dál? Co bude dál?

Ptejte se přírody. Jen ona může zasáhnout. Letním chladem. Trvalými dešti. Snad. Ani to není jisté, sama si hmyz vychovala k nezdolnosti.

A člověk? Dělá, co umí a může. Bojuje ze všech sil.

Do podzimu se lidé a jejich výkonné stroje vyrovnali s největšími jizvami, odvezli tisíce suchem a kůrovcem umořených smrků.

Je ale třeba jít dál, na vyklizených plochách les obnovit. Ovšemže ne znovu smrkem.

Stojíme na přehledné výšině, sklíčeni tím, co na stráních okolo vidíme. Vše tu je cizí, k nepoznání, musíme zapojit velkou představivost, abychom se vyznali, abychom z paměti vydolovali, jak vypadal ten či onen kus lesa před půl rokem: tenkrát hluboký stín – a teď tolik světla, takové prázdno.

Ale ne, úplné prázdno tu není. Jsme vděčni lesům tady v severním předhoří Hrubého Jeseníku za jejich skladbu. Někde jen v okraji, někde uprostřed, jinde po celé ploše zůstaly naživu stromy, jejichž lýko „smrkovým“ kůrovcům nechutná a jejichž druhou předností je hlubší zakořenění. Tak zatím suchu odolávají ztepilé stožáry nedostižných jesenických modřínů, vysoké, statné borovice i pravá pastva pro oči, robustní jedle, zamračené pevnosti s dlouhými, téměř černými korunami, jimiž probleskuje bělavá kůra tlustých válcovitých kmenů. Královské zjevy. Místy se vzhůru do prázdna klene košatý buk, javor či bříza.

Vidíme i jiné ostrůvky jistoty – bukové mlaziny, kůrovcovou těžbou předčasně odkryté. Teď se vzpamatovávají z náhlého úpalu, ale brzy se vyšvihnou do výšky, aby si udržely náskok před výsadbou nových stromků na holině.

Odcházíme a v představách vidíme, jak ty mlaziny pomáhají obnově lesa, jak i staré stromy se jí zúčastní, jak stínem chrání a semeny zpestřují novou generaci, jak se do těchto strání a na tyto hřebeny vrací naděje po smrku, po jeho končící nadvládě. Jeho pravý domov je v horách, kde se mu i v období sucha dostává vláhy z mlhy a plouživých mračen.

Až se tady z toho prázdna začnou klubat nové zárodky lesa, tentokrát jiného, než jsme znali, to si už doopravdy vydechneme. Jeho budoucí podoba je z velké části v lidských rukách, avšak nepochybujeme, že člověk se tentokrát rád podřídí přírodě, jejím změněným požadavkům. Poslední poučení stačí, dlouho před lidmi bude zvedat varovný prst. Protože konec ještě není. Kůrovcová kalamita letos teprve pořádně začala.