Jak budík zaspal

Ráno budík v mobilu zívl a řekl si: měl bych zvonit. Ale vtom se podíval, kolik ukazuje mobil hodin a lekl se. Jejdamánku, já jsem zaspal a nezazvonil. Už je půl osmé a měl jsem pána vzbudit v sedm. Honem začal hrát budící melodii. Jeho majitel pohlédl na čas, zděsil se, okamžitě začal běhat po pokoji a nadávat. Ve spěchu se oblékal, do jedné ruky si vzal rohlík, do druhé tašku a vyběhl z bytu.

"Tos mi to nemohl připomenout?" začal budík komunikovat vnitřním programem s mobilem.

"Pán si tě nařídil, tak přece tě nebudu řídit ještě já," zlobil se mobil.

"Vy jste mi taky nemohl něco říct?" obrátil se tedy budík na počítač. "Máte přece taky hodiny."

"To ano, ale já nejsem určen k buzení, není mou povinností na to myslet."

Budík se proto otočil k televizi.

"Paní kolegyně, vy jste taky nevěděla, že mám budit?"

"Nikoli, já se spouštím jen na učité televizní programy, ne na zadanou hodinu."

Budík vzdychl. Přenést vinu na nějaký jiný přístroj se mu nepovedlo.

Najednou se ozvalo slabé ťukání na okno. Na parapetu za oknem stál holoubek a zavrkal:

"Máte pootevřenou ventilačku, tak jsem všechno slyšel," řekl. "Neboj se, budíčku, já tě každé ráno v sedm upozorním, že máš budit. Zaklepu zobákem na okno."

"Jé, holoubku, to bys byl hodný. A jak ty víš, že je sedm hodin?"

"No přece podle sluníčka. To už lidi dávno zapomněli."

A tak se budík s holoubkem dohodli na spolupráci. Oba věděli, že technika občas selže, slunce nikoli.