Trable s telefonem

Rodiče si člověk nevybírá. Narodí se jim a pak se s nimi musí naučit žít. Nejinak to bylo i se mnou. Musela jsem si zvyknout na otcovu přílišnou imaginaci a matčinu klaustrofobii. Otcova imaginace byla dobrá, když nám v dětství vymýšlel různé příběhy, ale ve chvíli, kdy ji zapojoval v běžném životě, byla naprosto nesnesitelná. Fabuloval neustále samé katastrofy a jakmile jsme se s bratrem zpozdili, byl schopen volat policii a shánět nás po nemocnicích. Když mě vezl na nádraží, museli jsme jet autem hodinu předem, co kdybychom píchli. S klaustrofobií mé matky to bylo taky náročné. Cestou v tramvaji po Brně jsme museli několikrát přestupovat, pokud do tramvaje nastoupilo víc lidí a naší matce se udělalo nevolno. V kině vždycky musela sedět na krajním sedadle, aby mohla prchnout. Někdy se bohužel tyto nedostatky mých rodičů propojily do jednoho obřího problému.

Po svých vysokoškolských studiích jsem nejprve pracovala tři roky v Brně a potom jsem si našla místo v Praze. Ve svých sedmadvaceti letech jsem se tedy odstěhovala do Prahy. Podařilo se nám i směnit byt, takže jsem měla na sídlišti malou garsonku. Bylo to koncem osmdesátých let. V bytě byl naštěstí zaveden telefon, tak mi rodiče a známí mohli volat. Jednou se ale před víkendem stalo, že telefon byl hluchý. Řekla jsem si, že pokud telefon nezačne během víkendu fungovat, budu shánět opravu. Ten víkend jsem neměla v plánu jet do Brna, tak jsem v klidu uklízela a prala prádlo, jako ostatně každý víkend v Praze. To jsem ovšem netušila, co se děje v Brně. Můj otec se zřejmě několikrát nedovolal a tak začal fabulovat své katastrofy.

V neděli večer jsem spokojeně ulehla s tím, že ráno musím vyřešit porouchaný telefon. Brzy jsem tvrdě usnula. Vzbudilo mě zvonění venkovního zvonku. Pohlédla jsem na budík. Byla jedna v noci pryč.   Á, tak to je zas někdo, kdo se vrací z hospody a nemůže najít klíče, řekla jsem si. Občas se stávalo, že před domem nějaký takový opilec uvízl. No, on mu někdo bzučákem otevře, uvažovala jsem dál a překulila jsem se v posteli na druhý bok. Zvonění ale neustávalo. Poté jsem někoho slyšela vejít do domu a stoupat ke mně do prvního patra. Ozvalo se další zvonění u mých dveří. Srdce se mi hrůzou málem zastavilo. Kdo to na mě zvoní v jednu v noci? Opatrně po špičkách jsem šla do předsíně a snažila jsem se nahlédnout ven kukátkem. Ale jsem malá, tak jsem nic neviděla. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem silným hlasem: „Kdo je to?“ Uslyšela jsem povědomý hlas. „Tady otec.“

Otevřela jsem. Na chodbě stál nejen otec, ale i matka a bratr.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se naprosto logicky.

„Nebereš telefon,“ argumentoval otec.

A tak celá rodina vešla do mé pidigarsonky.

Nejrealističtěji se zachoval můj bratr vysokoškolák. „Jak vidím, sestro, jsi v pořádku,“ pravil. „Já potřebuju bejt zítra v Brně na semináři, tak bych zase jel.“

Přidal se otec, že taky musí být zítra v televizi, kde pracoval. Matku jsem přemluvila, aby zůstala v Praze, protože od stěhování u mě nebyla. Otec s bratrem tedy odjeli a já jsem matce rozložila na zem molitan a peřiny, protože dvě postele se do garsonky nevešly. Šly jsme spát.

Ráno telefon centrála opravila a fungoval. Odešla jsem do práce a svou matku zanechala v garsonce. Kolem poledne jsem byla plně ponoření do zpracování slovníkového hesla, když mi kolegyně řekla, že mám telefon. K mému překvapení volala teta, matčina sestra. Ukázalo se, že moje matka dostala v malé garsonce záchvat klaustrofobie a běhá po sídlišti. Nemohla si vzpomenout na mé číslo do práce, a proto zavolala své sestře.

A jak to dopadlo? Odpoledne přijel autem do Prahy můj bratr – toho dne už podruhé – a matku odvezl do Brna.