Hoří 1/2

Hoří

Kam se osmnáctého prosince postěhujeme? Jen to jsme věděli, že chceme někam do Jeseníků.

Jana po obchodech sháněla papírové krabice od zboží a už v říjnu začala balit. Na každou nacpanou a pečlivě zavázanou krabici napsala, co obsahuje a uložila ji v našem vzdušném sklepě.

Mezitím se mnou dál jezdila do lesa. Letos se téměř sama věnovala naší každoroční činnosti, zalamování větví na jedlích v oplocenkách. Dělali jsme to, abychom jedličky zlodějům vánočních stromků co nejvíc zošklivili, aby si neměli co vybrat a nechali jedle na pokoji. Toseví, že někdy nepomohlo ani to, a tak naše jedlové kultury a mlaziny rok od roku řídly, ochuzovány o nejlepší stromky.

V pondělí 18. října – p­řesně dva měsíce před stěhováním – s­trčila Jana v jedné oplocence nohu do povaleného pletiva, ukrytého v trávě. Nevšimla si toho a další krok se nepodařil. Za nárt uvězněná noha se při pádu natáhla a zároveň otočila, jen to křuplo. Bylo to strašné a byla sama. Já jsem vyznačoval těžbu kus cesty odtud. Byli jsme domluvení, že až tady skončí, přijde za mnou. Divil jsem se, že dlouho nejde, ale protože jsem nic netušil, vyhovovalo mi to. Aspoň doznačím porost. Stmívalo se, když jsem sedal do auta a – t­eď už v obavách – jel pro ni.

Stála na jedné noze opřená o smrk blízko cesty, divně zkroucená. Vůbec se na mě neusmála. Viděl jsem, že je zle. Botu měla vyzutou, nohu v nártu silně oteklou. Sem se zevnitř porostu dobelhala a tady celou dobu čeká. Chtěl jsem ji hned vézt do nemocnice, ale ona, že ne, že se napřed musí doma umýt a vůbec dát do pořádku. Musel jsem jí vyhovět, i když pak se zaťatými zuby o jedné noze překonávala schody do třetího poschodí a zase dolů.

Na chirurgii jí po zrentgenování dali nohu do sádry, pozvali za tři týdny, dostala berle a učila se chodit s jejich pomocí.

Ještěže už začala balit, má aspoň časovou rezervu!

Bolest snášela statečně. Zažila horší. Tenkrát, když naše doktorka stanovila chybnou diagnózu, protože nerozpoznala ani podle neobvykle silných a stále narůstajících bolestí lymeskou boreliózu. Nechala tu nemoc rozběhnout až do zchromnutí obou paží. Jana se nemohla česat, oblékat, ruce nezvedla, nedala dozadu. Nejhorší bylo, že po nocích vstávala, zavírala se v koupelně a tam v ústraní potichu, aby mě nebudila, svírala v zubech kapesník a bolestí „skučela“, jak se vyjádřila, když se mi k tomu později přiznávala.

Tehdy ji na poslední chvíli od nesnesitelných bolestí a úplného zmrzačení zachránil specialista na boreliózu doktor Pospíšil, třebíčský primář na infekčním oddělení. Dlouho tam ležela, dávali jí infúze silných antibiotik a pak ještě denně na infúze dojížděla. Na rozloučenou jí ten šprýmař poradil, aby už se na les do nejdelší smrti dívala jen z okna, protože po kousnutí dalším infikovaným klíštětem už ji nic nemusí zachránit od invalidního vozíku.

Jak takovou radu přijala, si lehce domyslíme. Otřepala se a v lese je dál pečená vařená. Uznejte, jak by jí potom mohlo být důvodem k nějakému zoufání hloupé polámání kostiček v nártu jedné nohy!

Za pět dní po úrazu, v sobotu 23. října jsme se vydali do realitky ve Zlatých Horách. Byl jsem rozhodnutý toho dne si definitivně vybrat, ať se děje, co se děje. Už také nic jiného nezbývalo, čas příliš pokročil.

Pan Job, majitel realitní kanceláře, nám nabídl domky ve Vápenné, Žulové, Černé Vodě, Bílé Vodě a v Petrovicích. Ty první čtyři v podhůří Rychlebských hor byly na jedné trase, proto jsme si je nechali na konec a napřed se ze Zlatých Hor vydali na opačnou stranu, do Petrovic. Chtěl jsem to mít odbyté. Na mapě mě tam lákalo to prostředí v lesích, ale zároveň mě odrazovalo, že je vesnice v údolí, a k tomu na severní straně hor, musí tam vládnout víc stínu než slunce. Ale ten domek na fotce vypadal dobře.

Někteří naši mladí nás druhým autem doprovázeli. V rodině se vědělo, že si dnes už musíme vybrat a byli na to zvědaví.

Když jsme serpentinami sjížděli do Petrovic, mezi těmi spádnými lesními stráněmi na mě padala stále větší tíseň. A což potom dole! Cítil jsem se úplně ztracený.

Kde jsme se tu vzali? To je to, co chci? Snad ne!

Kdyby aspoň ty domky pod Rychleby, kam za chvíli pojedeme, měly kolem sebe trochu prostoru.

Mezi dvěma řídkými řadami domů a domků v hluboko zaříznutém údolí jsme po úzké silnici jeli proti proudu potoka.

Před jedním domkem jsme zastavili. V šerém podzimním dni se mi tam pod tím lesem zjevil jako malovaný, jako na tom barevném obrázku, který jsme viděli v realitce.

Železný most se železným zábradlím spojoval strmé břehy potoka. Starodávná regulace spadala k bystře tekoucí vodě jako dvě pochmurné kamenné zdi. Naproti mostu se černala vrata do garáže. Do prudké stráně stoupal hned za garáží les.

Když už jsme sem přijeli, tak se na to podíváme, ale pak rychle odtud.

Přibližující se termín stěhování však ve mně vzbudil také jiný hlas, skromnější. Ptal se mě, jestli nejsou i jiné hodnoty než jen ty mé vysněné rozhledy. Je nutné, abych ses jich tak tvrdošíjně držel?

Ale co už by mi pak zbývalo?, odporoval jsem tomu hlasu.

To nevím, jenom uznej, že vyskakovat si už moc nemůžeš.

A tak jsem se v té rozpolcené náladě ani nepozastavil nad nezvykle nízkým vchodem do domku. Docela se hodil k maličkému človíčku, který se po zazvonění v těch miniaturních dveřích objevil. Musel jsem se hodně ohnout, když jsem tudy procházel. Jana o berlích doskákala do vytopené kuchyně. Tam si s naším doprovodem a s paní domácí sedla a my s jejím manželem jsme nakoukli do obýváku, v chodbě prohlédli kotel ústředního topení a procházeli zadními, ještě nižšími dveřmi, ven za dům. Při tom jsem stačil zaslechnout svou ženu, jak se tam uvnitř rozplývá chválou, jak je tu krásně a útulně. Zase přeháníš, myslel jsem si.

Pan Kordas mi ukazoval příslušenství. Dřevník pod společnou střechou v domě, druhý venku, garáž, přístavek, chlívek. Z jeho drmolivé řeči jsem pochytil málo, bylo mi hloupé ptát se stále znova a přitom stále znova nerozumět, tak jsem ten monolog nechal plynout a čemu jsem nerozuměl, to jsem si domýšlel. Je mi to vlastně jedno, tak ať si mluví, co chce.

Probojovali jsme se zadem skrz ukrutně zarostlou zahradu až na pastvinu pod lesem. Když mi ukázal, kam sahá, podivil jsem se té dálce. Takový pozemek! Co bych s tím dělal!

A to ještě nebylo všecko. Vyškrabali jsme se na vysokou mez nad pastvinou. Odtud vzhůru už byl jen les. Po mezi jsme šli doprava. Pod námi za úzkým proužkem lesa prosvítala mezi tlustými kmeny jasanů, klenů a dubů ta pastvina.

„Všechno, co tady pod náma vidíte, i ten kousek lesa, je moje,“ řekl hrdý majitel za použití srozumitelných posunků a popleskal po kůře rozkladité hraniční bučisko, jistě čtyřkubíkové.

„Ten buk si pamatujte. Od něho deset metrů dolů,“ drmolil a ukazoval rukou, „deset doleva, tento čtvereček můj není, potom tam na tu břízu a dál po tu dolní mez. Od ní až k potoku to patří sestře a švagrovi.“

K bříze jsme slezli po majetkové hranici zarostlé osikami. K domu jsme se pak po celé délce vraceli prudce se svažující pastvinou. Vítr foukal dost syrový. Zažloutlá tráva pod jeho nápory až lehala, stromy hučely a strhávané listí letělo daleko údolím. Pan Kordas měl obavu, aby mě to neovlivnilo a utěšoval mě, že tak tu není pořád, že většinou bývá klidno, dokonce by řekl krásně.

Ano, to se říká. Proč bych nevěřil.