Habibi

 Habibi                                                                                             moto: I v pekle mají šťastné dny......

Jmenuji se Nadine Neumanová,včera jsem oslavila devatenácté narozeniny, stojím na nádraží Saint Lazare a jsem nejšťastnější holka na světě.

  Mé celé původní jméno bylo Laila Nadine al Nasr, narodila jsem se v Alžíru, ale když mi byly dva roky, přestěhovali se moji rodiče do Francie. Můj otec byl úspěšný obchodník s orientálnímy koberci a matka překladatelka a novinářka. Před dvěma roky jsem byla normální holka, která studovala na Německém gymnáziu v Paříži, prožívala své první opravdové lásky a ještě opravdovější zklamání. Žili jsme v luxusním bytě ve třicátém poschodí v extravagantní čtvrti La Deféns a měli velký obchod v centru města. Půl roku před mými 18. narozeninami zemřela v Alžíru jediná otcova sestra a rodiče odletěli na její pohřeb.

  Ten den jsme se chystaly s kamarádkami na diskotéku a vplétaly si korálky do vlasů, když se ozval zvonek u dveří. Za nimy stály dvě ženy, jedna v civilu a policistka v uniformě, která mi oznámila, že se letadlo ve kterém letěli moji rodiče zřítilo do pouště a bohužel nikdo nepřežil.

  Takové zprávy asi působí až se zpožděním, a tak jsem tam stála a poslouchala, jak mi ta druhá dáma oznamuje, že bohužel zjistili, že rodiče nikdy nepožádali o udělení mého občanství a tudíž jsem v zemi nelegálně. Bylo zahájeno řízení o mém vyhoštění a jako o nezletilou se o mne postará strýc z Maroka, který už je na cestě. O dědictví mohu požádat do pěti let, pokud budu plnoletá, svéprávná a budu mít státní příslušnost jakéhokoliv státu, jestliže se tak nestane, připadne dědictví mému poručníkovi. Paní Kaspinská byla milá paní a souhlasila, že na strýce počkáme u nás doma.

  Zazvonil zvonek a za dveřmi stál tlustý upocený chlap a za ním , v patřičném odstupu žena zahalená v burce s pouhou škvírou na oči. Prošel okolo mne, ani se na mne nepodíval , a prý jaké papíry má podepsat. Žena mne vzala za rameno a odvedla do vedlejšího pokoje. Musíš se převléci.....otevřela velkou kabelu a rozložila přede mnou hidžáb a burku, navlas stejnou , jakou měla na sobě. Nechápala jsem vůbec nic, jen stála a tupě hleděla. Prosím , udělej to...potom tě možná nebude bít...prosím!!!

  Strýc byl radikální muslim vyznávající právo šaríja. Živil se výrobou tabákových směsí do vodních dýmek a jeho dům byla smradlavá díra o dvou pokojích a suchým záchodem na dvoře. Fatima, jeho žena se mně snažila varovat před vším co by mohlo být nebezpečné, ale stejně jsem byla každý den bita. Nikdy jsem si nedovedla představit, že by mohla být nějaká lidská bytost tak potupena a zostuzena. Hned první den zavolali doktora, přivedli mne do místnosti plné mužů a nařídili abych se svlékla. Jen pouhé zaváhání stačilo k tomu aby se na mne snesla sprška ran a strhali ze mne všechno oblečení. Doktor mne položil na stůl, roztáhl mi nohy a když zjistil, že už nejsem panna zařval....je nečistá...!!!!

  Rány od biče se hojily několik týdnů a Fatima dělala co mohla , aby mne uchránila dalšího příkoří. "Víš on tě nemůže přijmout jako nečistou do rodiny, jen pokud by si tě někdo chtěl vzít za ženu, získala bys občanství a mohl by požádat o tvé peníze." Fatimo, já uteču.... Ne, prosím, nedělej to, když tě chytí, ukamenují tě.

  Měsíce ubíhaly a já už mohla chodit s Fatimou na trh a tam se to stalo. Uprostřed tržiště stála skupinka mužů v uniformách a dva z nich......bože , vždyť oni mluví německy. Stála jsem zády k nim , tak blízko , jak to jen šlo.....prosím, potřebuji pomoc , jsem Francouzka a vězní mne tady....... Úžas a překvapení, když zaslechli svou rodnou řeč bylo až hmatatelné.....prosím, neotáčejte se ke mně , nesmím s vámi mluvit. Ten mladší, vysoký hezký blonďák chápal rychle...."co můžeme udělat?"

  Zadní dvůr sousedil zdí se starou polorozbořenou mešitou...až se setmí ...prosím. Po setmění říkám Fatimě, že jdu na záchod, přelézám zeď a rozhlížím se v šeru. Tady, slyším za sebou.

  Je opravdu hezký, sundavám burku a rozpouštím vlasy...jsem Nadine... Já Karl, jakto,že mluvíš tak dobře Německy? Chodila jsem na Německé gymnázium v Paříži....promiň , mám málo času. Po deseti minutách mně zarazí....co potřebuješ? Musím pryč.....ťípnul cigaretu.....zítra tady.....a Nadine.....Otočím se.....Co? Jsi moc krásná.

  Naděje je dvojsečná zbraň, vlévá život do žil, ale otupuje ostražitost. Sotva jsem přelezla zeď , vidím strýce jak jde na záchod...tak to bylo o fous. Scházeli jsme se jak to jen šlo a vymýšleli plán. Nadin je jen jedna cesta, musíš ukrást svoje doklady, náš kaplan nás v kasárnách oddá a já tě jako svou ženu dostanu na loď do Německa. Moje sestra má v Hamburku činžák, a já tam mám svůj byt.

  Strach je jen pro ty, kteří mají co ztratit. Doklady byly ve skříňce u strýcovy postele a doba modliteb mi poskytla čas na cestu do kasáren.

  Obřad byl stručný a krátký....co bůh spojil, člověk nerozlučuj. Hodně štěstí a máte půl hodiny, pak odjíždí auto do přístavu. Karl vytáhl balík schovaný za sloupem, tady máš džíny a tričko aby tě nepoznali.

  Nestydím se,svlékám se a když jsem celá nahá s tričkem v ruce, slyším za sebou....bože jak jsi krásná....habibi...miláčku, jediný arabský výraz , který zná. Tolik vášně a touhy soustředěné v tom okamžiku.....křičíme propletení do sebe a ozvěna v kapli se nám vrací zpět.

  Kapitán nákladní lodi, byl obrovský Rus s plnovousem až na prsa a rukama jako lopaty. Vedl mne přes celou loď až na horní palubu k několika málo kajutám pro případné cestující. Postel, jedno malé okno, záchod, umývadlo a dobrá rada, abych nevycházela ven, protože posádka je sebranka individuí, která si s morálními zásadami hlavu nelámou.

  Mořská nemoc udeřila už několik hodin po vyplutí. Postel, záchod, postel, záchod. Kapitán, který mi osobně nosil jídlo se nade mnou slitoval a přinesl jakési tablety a láhev vodky.

  Po jedenácti dnech v polospánku scházím po můstku a slyším němčinu.Tak takhle vypadají mé první kroky do dospělosti. Hamburk.....stojím před ošuntělým činžákem a v ruce žmoulám papírek s adresou. Zrzavá třicátnice na mne zírá....co si přejete? Víte, mně posílá Karl......účinek je okamžitý. Karl...pojďte dál....jak se má,...je v pořádku.....odkud ho znáte? Sedáme si ke stolu a Tereza přinese kávu.

  Já jsem Nadine...Nadine Neumanová, jeho žena. Tereza položí konvici, zvysoka dosedne na židli a beze slova na mne hledí.....Najednou vyskočí, oběhne stůl, roztáhne náruč a sevře mne že nemůžu ani dýchat. 

 Dávno už se setmělo a my stále sedíme a povídáme, na stole rozložená alba s dětskými fotografiemi. Poslouchá celý můj příběh a po tvářích se jí koulí slzy jako malé perličky. Pláče radostí nad shledáním, ale i tehdy když mi přinese do koupelny čisté osušky a vidí moje zjizvená záda.....ach můj bože...ach můj bože. Je to úžasná obětavá bytost, která mi ochotně pomáhá se všemi žádostmi a doklady týkajícími se občanství i děditství. Složitou cestou se nám daří propašovat vzkaz, že jsem v pořádku a po několika týdnech přichází zpráva, že byl Karl zraněn a je v lazaretu u Marseille. Na tržišti ho pobodal neznámý útočník.......že by náhoda?

  Nekonečné dny a týdny nejistoty, až nakonec telefonát. "Nadin, Nadin....pustili mně.....jedu za tebou.

  Stojím na nádraží a na tabuli kontroluji příjezdy, jsem šťastná, a protože jsem tu o hodinu dříve, mám dost času.

  Habibi, miláčku.........stihnul jsem dřívější vlak.