V horách 1/4

V horách

Na stěhování jsme vůbec nebyli sami. Z Krnova přijeli vypůjčenou prostornou dodávkou s vlekem Kája a Jarda, z Brna Pavel.

Balíky a rozebraný nábytek jsme už předtím s Janou vyrovnali dole v kočárkárně, ledničku, pračku a další snášeli kluci rovnou do auta. Ale ať skládali, jak skládali, brzy bylo jasné, že budou muset pro zbytek přijet znovu. Ani to nepomohlo, že jsme se s nějakými věcmi rozloučili a my dva s Pavlem je odvezli do sběrného dvora.

Kluci s náklaďákem odjeli. Obešli jsme sousedy v domě, abychom se rozloučili. Když jsem s nimi před dvaceti lety dům stavěl, byli jsme dobrá parta. Osmnáct let jsme tu společně bydleli. Tady dožila má první žena Jarunka, maminka Pavla a Helenky. Sem jsem před pěti lety přilákal svou Jaňulku z jejího milovaného Ježníka u Krnova.

Všechno bylo jak být má, ničeho jsem nelitoval. Své rozhodnutí odejít jsem ani na okamžik nezpochybnil. Konečně do hor! Pro zbytek života. Odcházel jsem tam, kam se tenkrát v začátcích nenaskytla příležitost. Anebo jsem k ní nenašel dost rozhodnosti.

Rozloučili jsme se, my dva zamířili do Petrovic, Pavel do Brna pro svou rodinku a s ní za námi.

V Petrovicích čekali další pomocníci, pan Kordas, nemocný Dan s horečkou a jeho švagr. Tolik oběti snad nebylo zapotřebí. Ale ta solidarita nás hřála.

Napadlo trochu sněhu. Kájovi se dobře nejelo. Přesto dorazili brzy po nás. Po kvapném vyložení nákladu se skoro bez osvěžení otočili a jeli znovu do Třebíče. Do té dálky! V noci, na kluzké vozovce.

Trochu jsme věci prozatímně urovnali, potom všichni odjeli domů a Pavel s Janinkou a dětmi ke Kájově rodině do Krnova. My jsme si ustlali na zemi.

Nepřestávali jsme myslet na naše dva půlnoční jezdce. Dlouho jsme nemohli usnout. Než jsme pak konečně únavou usnuli, šeptem jsme jim i sobě popřáli, aby je napadlo nechat dodávku s nábytkem někde v bezpečí v Krnově stát, jít se vyspat a přijet až ráno. Mobilní telefony tehdy nebyly tak běžné jako dnes. Ani my jsme ještě svůj neměli. Třeba to tak udělají, byla má poslední myšlenka a vtom mě z hlubokého spánku beze snů surově probudil domovní zvonek. Kluci se rozhodli mít to už z krku, třebaže se sotva drželi na nohou.

Vyhrabali jsme se a šli skládat. Něco jsme ani netahali dovnitř, nechali jsme to venku pod převisem střechy, jen aby už mohli domů a na kutě.

My už jsme toho moc nenaspali. V bytě přecpaném krámy se nedalo hnout. Musíme s tím něco dělat. Aspoň kuchyni trochu zpřístupnit.

V dřevníku bylo nějaké dřevo, uhlí se tam taky ještě hromádka černala, tak jsem napřed v kotli ústředního topení zatopil. Řídil jsem se přesně pokyny pana Kordase, a to se mi vyplatilo, kotel se brzy bez problému rozhučel. Topná tělesa, kterým jsem zprvu pro jejich ne docela předpisové umístění moc nevěřil, začala poslušně z domu vyhánět vlezlou syrovinu.

Ale to topení bylo tak všecko, s čím jsem si sám poradil. Na ostatní tady byla má milá Jaňulka. Ona v Třebíči balila, ona večer při skládání udělovala pokyny, kam dát které kusy nábytku a jen ona tedy věděla, z kterého konce zapletené klubko rozplétat. Na ni jsem se spoléhal. Sama mě v mém alibizmu nevědomky podporovala. Přestože se nevyspala, přesto, že by spíš měla oteklou nohu šetřit, působila svěže a byla plná elánu. Vypadalo to dokonce, jako by měla z toho, co nás čeká, radost. Nechápu, jak se kdo může radovat ze stěhování. Vždyť je to ještě horší, než když se maluje. Pro mě každé hýbání s natrvalo usazeným nábytkem je nezodpovědná vymyšlenost a schválnost. Už při první nevinné zmínce, že by k něčemu takovému mělo dojít, zmocní se mě panika. Malovat? Ani nápad! Jen přes mou mrtvolu! Potom k malování stejně dojde. Nesu to jako strašnou nespravedlnost.

I toto vykolejení ze zaběhnutého způsobu života byla pro mě pohroma. V tom kalném prosincovém ránu, prvním v novém domově – domovu se to ještě ani trochu nepodobalo – h­ned potom, co jsem zatopil, se ze mě veškerý duch vypařil. Bezcílně, bezradně jsem bloumal domkem. Kotel hučel, radiátory hřály a já jsem nějak nebral na vědomí, že to, co jsem udělal, není nic než začátek.

U vytržení jsem pozoroval Janu, jak se pustila do jakéhosi mně nepochopitelného přenášení a přesouvání předmětů. Sám jsem nebyl s to k něčemu se odhodlat. Bylo nad mé intelektuální síly vzít nějakou věc a někam ji přenést, když přece tam, kam by podle mé jednoduché úvahy snad patřila, překáží deset věcí jiných. S ničím jsem si nevěděl rady. A má činorodá Jaňulka mi to nijak neulehčovala. Myslela si asi, že se dovtípím, ale já jsem se nedovtípil. Z toho důvodu jsem se ještě ke všemu cítil úplně zbytečný.

Bylo jasné, že potřebuji vedení. Jsem ochoten pomáhat, ale jen jako pěšák, jako obyčejné ucho.

„Něco bych dělal, ale musí se mi říkat co a jak,“ vymáčkl jsem ze sebe.

Můj domácí admirál to tedy vzal do rukou. S omluvou, že sice ví, že mě to obtěžuje, ale že to musí být, začal mi udělovat pokyny a sám šel pilně příkladem.

Dělal jsem tedy, co se mi poručilo.

Musel však na mě být strašný pohled. Došlo to tak daleko, až se mě má milá účastně zeptala: „Jaroušku, nelituješ, že jsme se z té Třebíče odstěhovali?“

„To vůbec ne!“ vyhrkl jsem. Ale vzápětí jsem se bezmocně zhroutil na štokrle, složil ruce do klína a řekl schlíple tou svou zkomolenou mluvou, k jaké se uchyluji ve zvlášť emočně vypjatých okamžicích: „Taký su tu stratěný!“

„Ty můj chudáčku,“ řekla Jana a šla ke mně a dala mi pusinku na tvář. To jsem právě nejvíc potřeboval.

„Tak pro co mám jít?“ vstal jsem ze svého dřevěného útočiště a čekal na nový pokyn.

„Teď natáhneme v obýváku ten koberec.“

Pokyn byl sice jasný, ale nebylo mi jasné, kde vzít ten koberec. Mátožně jsem tápal a zmateně naslepo mezi vším tím harampádím hledal srolovaný koberec, který jsme si koupili v Třebíči a včera ho určitě přistěhovali. Docela jasně jsem si vybavoval, jak jsme tu těžkou roli strkali do vleku, ale jak se dostala z vleku už jsem si nepamatoval a nikde kolem nebyla.

„Tam ne, Jaroušku, pojď se mnou,“ řekla má milá vlídně a kulhala přede mnou do garáže. Šla rovnou ke koberci, nebyl žádnými krámy zarovnaný, jak jsem se obával, ale čekal jenom, až ho spolu vezmeme a odneseme do chaloupky. Oceňoval jsem, jak při skládání v tom večerním zmatku na všechno myslela. Nechápal jsem, jak je to možné, ale zdálo se mi, že má jasnou představu o všech krocích, které nás čekají, než se zabydlíme.

„Nebuď taký stratěný, Jaroušku. Když s tím pohneme, bude to brzo,“ těšila mě, když mě pak v obýváku nad kobercem viděla znovu bezradně stát.

Záchrana se naštěstí právě dostavila. Přijel Jarda s Taňulkou a vzápětí Pavel se svou rodinou.

Všecko hned podle admirálových pokynů lítalo, nejpilnější byla Taňulka a nejnápaditější Pavel. Ještě během dopoledne se začalo částečně rýsovat, jaké to tady možná jednou bude.

Když jsme večer osiřeli, bylo už kde spát a také kde uvařit. Dnes jsme se živili jen tím, co kdo přinesl.

Tato noc ve vlastních postelích byla hotové blaho. Konečně jsme se trochu vyspali.