Balijské cestoviny 9) Ubud

9) Ubud

Městečko Ubud ve vnitrozemí ostrova Bali proslavil film Jíst, meditovat, milovat, v němž hlavní hrdinka překoná mnohé útrapy, všeliká protivenství a v okamžiku, kdy ani ona ani citově pohnuté divačky s tím už celkem nepočítají, nalezne konečně cestu k sobě samé, duševní klid, rovnováhu a lásku, anžto jest obec domovem nevídaného počtu významných intelektuálů, tradičních umělců a duchovních učitelů.

Přestože Ubud na první pohled vypadá jako malé město, ve skutečnosti jej tvoří čtrnáct vesnic. Až do roku 1930 byl nenápadným, bezvýznamným, rurálně idylickým a turisty nedotčeným zapadákovem. A kdo by něco takového nechtěl vidět, že? Za tím účelem sem od té doby míří celé zástupy jogínů, veganů, ochránců zvířat, přírodních léčitelů, žen zarostlých v podpaží, přestárlých hippíků, digitálních nomádů a jiných životních ztroskotanců. Ubud nepochybně má svoji jedinečnou atmosféru. Jestli ovšem čekáte, že na vás za prvním rohem dýchne vnitřní klid, chvějivé tajemno, tradiční hodnoty a letitá kultura, jste špatnými odhadci směru kulturní evoluce. Vyskočí na vás stovky gastropodniků, koktejlových barů, masážních salónů, tetovacích studií, cestovních kanceláří, kurzů jógy, vaření, malování, tesání kamene, rituálních tanců a stylových hotelů s vyhlídkami na rýžová pole, jež zde otevřeli většinou Evropané nebo Australané.

Ubud je dnes něčím mezi obrovskou uměleckou galerií a nikdy nekončícím folklorním festivalem. Můžete navštívit ateliéry malířů, u kterých koupíte kýče za pár rupií, nebo velká umělecká muzea, nabízející kýče za astronomické částky. Vystavených obrazů naštěstí není tolik, aby vám nevratně znetvořily vkus, ale dost na to, abyste získali přehled o úpadku balijského malířství od 19. století do současnosti.

Co se folklóru týče, nejspíš si necháte namluvit, že tím úplně nejvíc nejtradičnějším zážitkem je tanec Kecak (čti: kečak), při němž několik desítek spoře oděných mužů sedí v loučemi osvětleném kruhu a doprovází taneční představení pohyby rukou a rytmickými výkřiky „čak-čak“. Sóloví tanečníci v úchvatných barevných kostýmech pantomimicky ztvárňují příběh z hinduistického eposu Rámájana o únosu princezny Síty, kterou ze spárů zlého démona vysvobodil velitel opičí armády Hanuman, což dodává představení punc autentické starobylosti. Tanec Kecak však ve skutečnosti vznikl ve 30. letech 20. století. Jeho autory jsou německý malíř a hudebník Walter Spies a jeho asistentka Katherine Merschová, kteří Kecak vytvořili pro film Ostrov démonů.

Pravdou je, že původní Rámájana balet začíná v podvečer, končí nad ránem a diváci při něm běžně usínají. Turistická verze je však ve fastfoodové úpravě, takže se nudit nestihnete. A pokud ano, nakonec vás dozajista rozveselí skotačivý extatický taneček Sanghyang Jaran, při němž hlavní protagonista za pomoci transu a dřevěného koně zuřivě kluše bosýma nohama po rozžhavených uhlících, jako kdyby jel na opravdovém a velmi splašeném hřebci, až všude kolem létají rudé jiskry. Když začínají doutnat diváci v prvních řadách, zřízenci košťaty nametou uhlíky zase na hromadu a celý spektákl se opakuje, dokud tanečník není propečený well done. Potom přichází kněz, postříká jezdce svěcenou vodou a rozežene oblaka páry. Tanečník se probírá z transu, vítězí v něm businessman nad umělcem a nastavuje dlaň. V Ubudu se tomuto gestu prostě nevyhnete. Každý obchodník, ať prodává cokoli, má sedm dětí, nemocnou ženu, vetché rodiče, semetrickou tchýni a od rána ještě nejedl. A turista kudy chodí, tudy platí. Moderní svět se globalizuje a nešvary se v něm šíří daleko rychleji než věci dobré. Naštěstí tento modus operandi neplatí pro celý ostrov. Většina poživačných a rozhazovačných návštěvníků, kteří nevědomky dělají z domorodců hrabivce, přiletí do Denpasaru, bydlí v Kutě a Ubud je nejzazší hranice, kam jsou ještě ochotni jet na výlet. Snad to tak ještě dlouho zůstane.

Jinde totiž zjistíte, že pro místní lidi jsou ceny úplně jinde. Ale nejen ceny, i jejich platy jsou úplně jinde. S úmyslem podpořit místní ekonomiku, koupil jsem si tedy tričko s obrázkem slona, o němž etiketa praví, že bylo vyrobeno na Bali. Štítek rovněž doporučuje dodržovat některé zásady, aby potisk na tričku vydržel co nejdéle, totiž prát tričko s potiskem naruby, sušit tričko naruby, žehlit tričko naruby, a tak pro jistotu nosím tričko naruby. Jeden nikdy neví, že.

*