Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSoud
Autor
Movsar
Soud
Sotva uniformovaní muži otevřou těžká vrata Městského soudu, už se do nich tlačí lidé horující pro svár a spolu s nimi jejich právní technikou obdaření kamarádi. U kovočivného rámu musí odevzdat nože, obušky, pistole, brokovnice, handgranáty, chvíli to trvá. Pak už jsou tam, v chrámu bohyně Iustitie. Soudci přikrytí taláry se na tu chvíli chystali jako toreador k zápasu. Každé slovo vsakují ušima, očima odezírají každé i nepatrné gesto, jež by mohlo prozradit skrývaný motiv svárymilných lidí v ohradě spravedlnosti. Někdy je z toho běsnění, strany se do sebe pustí, od úst jim tečou napěněné věty, propalují se plameny svých výrazů. A to mezi ně vstupují soudci a polévají je studenou vodou pořádkových opatření. Tak to jde až do chvíle, kdy vyzváni k přednesu závěrečných návrhů advokáti vstanou a naposledy bodají do soků, někteří spíše jen tak šermují, jiní ale míří na srdce, čemuž se probodení naschvál usmívají, jako by jejich srdce byla plechová, což namnoze taky jsou. Všichni pak povstanou, neboť je u té příležitosti zapovězeno sedět či klečet, jak by se některým slušelo, a vyslechnou verdikt vynesený jménem republiky. Někdy je pláč, někdy je smích, zpívá Janek s Peterem. A pak už beze slov zase sejdou dolů, vezmou si nazpět své nože, obušky, pistole, brokovnice, handgranáty a jdou domů, vyprávět, jak bezvadný zážitek se jim přihodil.
Muž se žlutým svetrem
Do Revoluční se od řeky štosují auta, už od božího rána. Každý už chce být v kanceláři a vkládat svůj díl do mozaiky světa. Jen ten opálený muž se žlutým svetrem přes ramena v otevřeném porsche už chce být v městské knihovně a sedět u stolečku pod regály s filosofickou četbou, vedle sebe bandasku s kávou, hotový sestoupit až na dno věcí.
Večerka
Pomalu se vracejí na ubikace. Někteří z umýváren, ti mají ještě mokré vlásky, jsou čerstvě oholeni a zabaleni do froté županů, takže vypadají jako chlapečci, které právě vytáhla maminka z vany a chystá se jim číst pohádku. Jiní jdou z televizní místnosti od seriálu, plní dojmů hýří náladami, někteří jdou, jako se chodí z Národního divadla, tak jsou povzneseni kulturou, jiným to ještě moc nejde, ještě jim chybí pár set dílů, aby se prokoukali k takové ušlechtilé manýře. Čeká je půlhodinka pochybností. Půl hodiny před večerkou mají za úkol pochybovat, doporučil jim vychovatel. A tak pochybují: o svých soudcích, kumpánech, manželkách, dětech, obětech, svědcích, někteří pochybují i o svých obhájcích, jen o sobě nikdy nepochybují. Pak za nimi dobrý muž v uniformě zamkne a otočí světlem. Potmě pak přijde na blaženou chvilku: rozpráví o amnestii, jak už se jistojistě blíží, je to laudánum, kterým se uvádějí do snění. A spinkají po něm vždy jako maminčini andělíčci až do půl šesté, kdy je budí železný zvuk, jak dobrý muž v uniformě obuškem přejíždí žebroví topení sem a tam.
5 názorů
Díky přátelé. Jsem rád, že jste se mnou absolvovali i soud a Markel si u toho i rýmovala
líbilo, jako vždy, *
zvítězí při každém klání
kdo žaluje i ten co brání
své mají vždycky jisté
advokátní optimisté
ať zmrví to a nebo ne
své penízky vždy dostane :-))
- nějak mne inspirovala tvoje soudní síň