Statečná srna

Statečná srna

Ještě o něčem se musím zmínit v souvislosti s tou kouzelnou studánkou. Ne tak s ní, jako s oním místem v Horňáku, starou prořídlou kmenovinou kousek pod Pekelňákem, podrostlou smrkovými nálety, maliním a podsadbami listnáčů, pod jejímž dolním okrajem, oddělená jen cestou, ta studánka je.

Bude řeč o našem v té době posledním vnoučkovi, který se ještě společných akcí účastnit nemohl.

Když se náš Jareček v neděli 26. listopadu 1995 v krnovské porodnici narodil a my o tom dostali od tatínka Dana do Třebíče hlášení, vyrazili jsme hned navečer k nejbližšímu lesu, abychom vykřičeli tu zvěst do světa. To byl Janin nápad.

Podobný měla už na jaře o pět roků dřív, kdy se nerozpakovala jet ohlásit narození Taňulčiny prvorozené holčičky daleko, z Krnova až sem na Vysočinu, na Radkovu Slunečnou, čímž si ji navždy přisvojila jako tribunu k slavení významných událostí. Byla to tehdy tribuna dvojnásob významná, s úlevou tam také vykřičela, že nenávidění Rusi z jejího Ježníka nadobro odtáhli a Klárka se narodila už do svobody.

Též o tři roky později, na pátek 24. září 1993, si vymínila, aby první opravdové setkání nás dvou proběhlo tam, na vrcholu Mikulovické hory, již kdysi vymyšlený Radek nazval Slunečnou, ona to, nevím jak, poznala a opravdu se nám pak podařilo sejít se na omšelých balvanech jejího vrcholu.

Takže teď, když se Milušce narodil její prvorozený, popadlo ji to znovu.

Mě nemusela přemlouvat. Jenom na to, abychom se z Týna vypravili tam do Mikulovic na Slunečnou, bylo už v onu odpolední hodinu trochu pozdě, dny byly na konci listopadu velmi krátké. Nevadí, nejblíž našemu domu, kousek za rybníkem Zámišem, je také les, říkáme tam V Chudobě.

Vpadli jsme přímo do hukotu mlžného větru, cloumajícího lesními korunami, ale to nám nebylo na překážku, o svou radost se s lesem podělíme vždycky, za každého počasí. A třeba z toho kloučka také jednou bude „lesní mužíček“, jemuž na počasí většinou moc nesejde, tak jako jím byl jeho dědeček. Jakýsi podklad pro takové očekávání napovídalo už to jméno, které mu jeho maminka bez rozmýšlení a s Danovým dovolením dala.

Staré borovice, celé bílé, stály nad námi ohnuté do oblouku a kolébaly se pod tíhou štědré nadílky, jakou sem na podzim pokaždé přináší vítr ze směru, odkud se hnal dnes. Tu a tam některá zavrzala, zaskřípala, zatíženými větvemi vrazila do jiné, ale ani kousek ledové vrstvy z ní zatím nespadl, jak by člověk od toho nárazu čekal. Těžká ledová ozdoba pevně obalovala šupinatou kůru kmenů, i větví, i každou jehličku zvlášť a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla někde slabinu. Naopak, bez ustání, téměř viditelně narůstala. Protože jsme moc dobře znali sezónní obyčeje Vysočiny, věděli jsme, že námraza poroste a bude mohutnět a těžknout až do chvíle, než se změní jihovýchodní vítr na jihozápadní nebo západní, ale na to si ještě nějaký den počkáme.

Rychle se stmívalo a my, obklíčení mlhou, jsme volali do těch ledově bílých rozhoupaných korun, z­ nichž žádná se ještě s hromovým praskotem od kmene neodlomila, ale možná se to co nevidět stane: „Hurá! Narodil se nám Jareček! Náš lesní mužíček! Hurá!“

Tak jsme kloučka na dálku přivítali na svět.

Ale musím hned na synka požalovat: od začátku byl na svou maminku uvázaný jako málokteré jiné děcko. Nepustil ji od sebe ani na minutu. Bylo to únavné, Milušku jsme litovali, ale pomoct jsme jí nemohli. Z toho důvodu u nás ti dva bývali jenom vzácně, jen když jsme v létě zrovna neměli jiné děti. Zažívali jsme pak s nimi jak hezké chvíle, tak zlobení.

Ale co se to vlastně přihodilo tam pod tím Pekelňákem?

Nebyl jsem u toho, vím to jen od nich. Jana s Miluškou prolézaly podrost v prořídlé části kmenoviny nad studánkou, aby zjistily, jestli tam už zrají maliny. Jareček chvílemi chodil také po svých, ale víc ho musela maminka nosit, do takového terénu měl ještě moc malé nožičky. Kousek před nimi vyběhla z buřeně srna. Opodál zůstala stát, ohlížela se a k dalšímu útěku se nechystala. Hned jim bylo jasné, co se děje. Miluška s Jarečkem v náručí se jala krok za krokem prošlapávat maliní. Že se srnčátka nikdo nesmí dotknout, věděla dobře, chtěla je pouze ukázat Jarečkovi. Nemohla je najít, postavila tedy neposedné břemeno na zem a – babičko, ujmi se na chvíli vnoučka. To se ale přepočítala. I když mu bylo z obou stran trpělivě vysvětlováno, že se maminka hned vrátí, že jde jenom hledat srnčátko, aby se mohl na ně podívat, tak jakmile udělala úkrok od něho, spustil vřískot. Babičku ne! Tebe chci, hned! A nepřestal, dokud ho znovu nevzala do náručí.

Ten vysoký vřískot musel srně připomínat zoufalé volání jejího srnčete, které l­eželo někde blízko nich, proto místo bezhlavého útěku sebrala všecku odvahu a – r­ozběhla se proti nim! Stály s otevřenými pusami a dívaly se, jak v poslední chvíli uhnula, ale v kruzích stále se zmenšujících je obíhá. Sotva dýchaly, čekaly, co bude dělat dál.

Trvalo to několik dlouhých minut.

Avšak na takový křik, co ten kluk vydával, ani milující zvířecí matka nebyla zvědavá. Když ještě k tomu viděla, že se ti potenciální vrahové nedají zastrašit, přece nakonec odběhla a sledovala je pouze z povzdálí.

Konečně Miluška srnče našla. Chvělo se přitisknuté k zemi právě uprostřed toho maličkého okruhu, v němž je celou dobu hledaly. Těžko se v maliní daly rozluštit jeho bíle tečkované mimikry.

Samozřejmě se rychle s vřískajícím rancem v náručí vzdálily tak daleko, aby si srna pro svůj poklad mohla přijít.

Když mi pak jedna přes druhou tu příhodu vykládaly, nešetřily uznáním, jaká to je matka – k­vůli ohrožení mláděte překonala strach a zaútočila proti lidem! Často si na ni s úctou vzpomenou.