Simončina vodní fobie

Simončina vodní fobie

Aby to nevyznělo, že jsem si zasedl na Jarečka, prozradím také něco na Simonku.

Je to dívka k světu, někdy se nám zdá, že si v životě se vším bude vědět rady, pevně věříme, že se neztratí. A­le nemá moc ráda vodu. Táhne se to s ní asi z té doby, kdy jí, ještě ani ne dvouleté, umřela první babička – t­a jí ze všech lidí nejlépe rozuměla – a­­ kdy jsme v našem třípokojovém bytě zůstali s její nedávno rozvedenou maminkou Helou sami tři.

Není to nutné, ale ještě jsem neměl příležitost, tak ať je jednou provždy jasno. Ten byt na návrší v Třebíči-Týně, v němž se odehrávala spousta milých a nemilých příhod, na něž v této kapitole Návratů vzpomínám, a který jsme pak prodali, abychom koupili domeček až za hranicemi Moravy, tady v Petrovicích ve Slezsku, jsem si­ na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zbudoval sám takzvanou svépomocí, s­tejně jako dvanáct dalších dobrodruhů, při stavbě družstevního domu. Když byla po dvou letech hrubá stavba z větší části hotová a každý se mohl na čas – n­­a velmi krátký čas jednoho měsíce – věnovat zednickým pracím uvnitř svého vybraného nebo vylosovaného bytu, já jediný jsem neměl nikoho na pomoc. I kdybych náhodou někoho takového znal, nemohl jsem ho zaměstnat, a ani nechtěl. Jediný, kdo mohl přicházet v úvahu, byl Pavel, ale ten v té době nežil s námi v Mikulovicích, studoval v Jihlavě a tam bydlel na internátu. Za dva roky stavění třípodlažního domu od základů po střechu byl už ze mě bez nadsázky zacvičený zedník a všecko jsem byl schopen si udělat sám. Byl jsem mladý, nebylo mi ještě padesát a naprosto jsem si věřil. Jen nikdy nezapomenu na tu vyčerpávající dřinu. Na to, jak jsem za žádnou cenu nesměl ztratit krok s ostatními, z nichž každý měl na pomoc aspoň jednoho zedníka a pár nádeníků z širokého příbuzenstva. Na to, jak mě honil čas, jak jsem všechnu tu vnitřní zednickou i nádenickou práci mohl jako ostatní začít a musel dokončit v průběhu jediného měsíce o jednatřiceti dnech, během toho května roku 1980. To se nedá zapomenout, co jsem se naběhal po schodech ze třetího patra k míchačce, co jsem se navynášel kýblů malty, jak celé tělo bolelo a jak, když jsem viděl, že nestíhám, přestal jsem přesívat písek do hrubé omítky a ke konci už i do jemné, abych tomu pekelnému tempu stačil. A jak jednoho dne při omítání stropu – přesně vidím a navždycky budu vidět to místo – s­tříkla mi malta vápnem řádně omaštěná do oka a byla to bolest k neunesení a ještě horší pro mě bylo to zdržování s vymýváním oka proudem vody u míchačky, kdy práce stála po dlouhé minuty, a potom už celou čtvrthodinu, a nakonec, když voda nepomohla, musel jsem chtě nechtě, tak jak jsem byl, špinavý a v rozedraných hadrech, trabantem zajet na pohotovost, abych o to oko nepřišel. A pak další návštěvy u lékaře a další zdržování od práce… Ale potom! T­a úleva! Když jsem byl přinucen ve své skoro padesátce začít nosit dioptrické brýle, bylo mi málem jako bych se znovu narodil. Teď jsem zalitoval, proč je nenosím dávno, už od dětství, ušetřil bych si mnohá trable a přemnohá bolení hlavy v druhé půlce každého dne, co jistě pocházela z namáhání očí, z přemáhání krátkozrakosti, již jsem si nechtěl připustit. A to všechno se událo v tom jediném měsíci, v tom krátkém údobí, vymezeném společným rozhodnutím každému z nás třinácti stavebníků k dokončení zednických prací v bytech, protože nás toho léta čekala ještě fasáda a plno nezbytných dodělávek na společných prostorách. Proto jsem každé odpoledne a celé soboty a celé neděle od světla do světla trávil v tom svém bytě s jasným vědomím, že musím na fasádu nastoupit zároveň s ostatními, že se nemůžu ani o den opozdit, už proto, že vedu společný stavební deník a pracovní hodiny a zadruhé k sobě nechci poutat větší než nezbytnou pozornost. A tak jsem za ten květen zhubnul o devět kilo a na konci jsem už fakt nemohl, ale zvítězil jsem a na výsledku mé práce nikdo nic zvláštního neviděl, anebo mi to neřekl. Jenom švagr Karel byl tak upřímný, že jednou, po letech, u příležitosti oslavy mých šedesátin, kterou proti mé vůli uspořádal Pavel, aby rozehnal čerstvý smutek po mém osiření, tento milý upřímný Karel, když jsem mu jako bývalému zedníkovi a­ dlouho již invalidovi ukázal, podívej, toto jsem všecko dělal sám a moc dobře vím, že se nemám čím chlubit, nanejvýš tím, že jsem to vydržel, řekl mi – j­en s malou nadsázkou –, ž­­e za takový strop, co já mám v obýváku, by se on nestyděl – a­ni ve chlívku. Byl to takový přátelský zednický rýpanec, všichni se zasmáli a mně se to líbilo nad všechno laskavé přehlížení či ohleduplné chválení.

Mně osobně se nijak divné nezdálo, když Simončino koupání v tom těžce vydřeném bytě probíhalo každý večer za ohromného řevu. Nepřemýšlel jsem o tom, že by si měla její milující maminka umět nějak poradit, myslel jsem, že to tak musí být a že je jen třeba si pospíšit, aby ten hurónský řev, poctivě pronikající cihlovými zdmi do bytů všech sousedů, rychle skončil. Proto jsem jednou dobrovolně při koupání pomohl, potom znovu, a už mi to zůstalo. Bohužel, pro nedostatečnou předběžnou průpravu k dědečkovské roli jsem neuměl pomáhat jinak, než rychlejším mydlením a rychlejším sprchováním ubohého děcka. Následek byl, že č­ím rychleji jsme je spojenými silami mydlili, tím pronikavěji ječelo. Tohle „koupání divé zvěře“ se brzy stalo každodenním nejobávanějším rituálem, ale že bylo nutné, překonávali jsme je srdnatě, jako se musí překonávat každé nutné zlo, aby zas bylo dobře. A také že ano. Po vykoupání, světe div se, okamžitě bylo po všem řevu, jako když utne. Miloučké děcko, úplné sluníčko na nebesích. Ó, jak jsem jí rozuměl! Té vody kdyby nebylo, je tak protivně mokrá! Také si to z dětství pamatuju.

Když k nám přišla nová babička Jana, nevycházela z údivu. Před Simončiným koupáním utíkala z domu. Být přítomná týrání děcka, na to nebyla zvědavá. A zasahovat hned v začátcích do našich zaběhnutých rituálů také nechtěla.

Zde tedy podle všeho tkví kořeny Simončiny vodní fobie, která čas od času vypluje na povrch.

Jako tenkrát na Baťově kanálu.