Baťův kanál 1/2

Baťův kanál

V létě 1998 trávili Miluška s Danem a tříletým Jarečkem dovolenou na chatovém táboře kousek za Uherským Ostrohem, na břehu Baťova kanálu. Dají se tam provozovat soukromé vyjížďky s lodičkami, ale to jsme nevěděli, a jestli jsme kdy o tom něco zaslechli, nás se to netýkalo.

Na sobotu prvního srpna bylo dohodnuto, že tam s Klárkou, Kačenkou a Simonkou tu naši rodinku navštívíme. Docela jsme se těšili, bude to změna jak pro děcka, tak pro Miluščinu neodbytnou potřebu častého setkávání s velkou společností. Přijedou i Jarda s Táňou, aby si své holčičky odvezli domů, a my si na zpáteční cestě vyzvedneme v Jindřichově na pár dní Ilonku a její maminku Helu, takže Simonka pak s námi nebude v Třebíči sama. Takové obvyklé prázdninové střídání. Uprostřed příštího týdne je zas všecky vyměníme za Elišku s Kubíkem a tentokrát výjimečně u nás zůstanou i jejich rodiče Kája a Martinka. To se bude hodit, Jana mi pomáhá v lese, máme letos náročné léto, téměř denně vyhledáváme nové kůrovcové stromy a kontrolujeme lapače, to všechno při spoustě jiné revírnické práce. A horké léto náramně vyhovuje nejen kůrovcům, ale i dětem, a tak si při naší zaneprázdněnosti budou moci s rodiči užívat koupaliště a dalších radovánek.

Když jsme ten prázdninový tábor za hlavním tokem řeky Moravy našli, Taňulka a Jarda už tam byli, vše, co stálo za to, měli prohlédnuté a jenom čekali na své holčičky. Skočily jim s rozběhem do náručí.

Brzy přišla řeč na kanál a na lodičky. Chtěli jsme odporovat, ale nešlo to, Dan trval na tom, že se svézt musíme. A také stačilo vidět při těch slovech Jarečkovu, Klárčinu a Kačenčinu radost. Jareček už se předtím na lodičce svezl a teď se těšil, že pojede zas. Ale to už se babička v návalu nadšení, ne tolik z té budoucí plavby, jako ze samotného setkání, hrnula k pokladně, aby ji nikdo nepředběhl. Co mohl kdo s rozjařenou mecenáškou dělat, než moudře ustoupit?

Všechno šlo dobře, až při naloďování se dostavila potíž. Do té chvíle si nikdo nevšiml, co prožívá Simonka, dokud neodmítla navléct si plovací vestu. Naše naléhavé vysvětlování, že takové je nařízení, a to se nedá nic dělat, ji jen utvrzovalo, že se na ni cosi nedobrého chystá, jinak by kolem toho nebylo tolik řečí. Ona přece na žádnou loď nechce, tak si to nebude navlékat. Tak dobře, zůstaneš tady, my někoho poprosíme, aby tě pohlídal. To ovšem také nechtěla. Zamračeně sledovala nadšení, s nímž se ostatní děti nemohly dočkat vyplutí, nahuštěné oranžové vestičky už měly na sobě, když teprve čluny pro nás přirážely k molu, a prožívala těžké dilema. Má uvěřit, že to s ní myslíme dobře, odevzdat se do našich rukou a na tu loď vstoupit? Nebo tady zůstat kdoví na jak dlouho s cizími lidmi? To ne. Tak si ten dnešní den nepředstavovala. Nakonec si s tichým poplakáváním nechala tu pogumovanou věc navléknout. Pak se mě křečovitě chytila za ruku jako své jediné záchrany a s vytřeštěnými zraky vstoupila na palubu za tetou Milkou a Jarečkem. Ti zabrali lavičku uprostřed, my jsme kolem nich postoupili opatrně, abychom člun nerozhoupali, na příď, a tam se usadili. Pořád jsem ji za tu ruku musel držet a uklidňovat. Na druhé straně však jsem byl rád, že se to zatím vyvíjí aspoň tak.

Když dozadu k motoru nastoupil Dan a ve druhé lodi se usadila babička s Klárkou, Kačenkou a jejich rodiči, Dan a Jarda nastartovali a plavidla odrazila od břehu.

Má chráněnka neměla z plavby žádné potěšení. A já, její jistota pro budoucí hrozné chvíle, jež nás zaručeně čekají, musel jsem jí být neustále těsně nablízku.

Voda byla špinavě nazelenalá, jak na pomalých dolních tocích řek bývá. Simonka z ní nemohla odtrhnout oči. Cokoli jsem jí vykládal, bylo jí jedno. Představovala si, co bude, až se převrhneme. Civěla do vody a myslela na neznámé nebezpečí, které tam na nás číhá. Nedala se rozptýlit vplutím do zdymadla, jež děti se zájmem pozorovaly, ani zavíráním železných vrat a naším stoupáním až do srovnání s vyšší hladinou nad zdymadlem, nezajímalo ji ani otevření horních vrat a výjezd z šera ven do světla na volnou vodu, nic z toho, co se kolem ní dělo, ji nezajímalo, v očích měla jenom ten svůj strach.

Když jsem pochopil marnost veškeré snahy mé i všech, kteří by ji také rádi rozptýlili, řekl jsem – n­ic se ti neděje, holka, musíš se s tím srovnat sama. A přestal jsem si jí všímat.