Oblaka

Ležela v trávě na zádech a dívala se do nebe. Po modré obloze plula nadýchaná bílá oblaka. Sledovala, jak se jeden obláček po nebi posunuje a přibližuje k ostatním. Jakou má úžasnou svobodu, přemýšlela. Pluje si vzduchem naprosto lehce, vítr ho pohání kupředu. Vypadal trochu jako kopec šlehačky, ale měl roztřepené okraje. Plul stále dál, až se přiblížil na dosah k velkému oblaku a začal se s ním spojovat, zaplouvat do jeho útrob. A najednou nebyl. Bylo to nádherné splynutí.

Jaké by to bylo být takovým oblakem, uvažovala dál. Vše by bylo tak snadné. Jen pohyb a vítr. Žádná zemská přitažlivost. Neměla by tak těžké tělo. A těžké myšlenky. Zasnila se. Představovala si, že je průsvitný oblak z páry, je lehoučká jako dech a stoupá do modrého nebe, pluje vysoko a vidí pod sebou krajinu, zelenou louku, na které leží nějaká žena, žena, která se neustále něčím trápí. Trápí ji manželova milenka, o které se nedávno dozvěděla, trápí ji syn, který ve škole propadá, trápí se v zaměstnání, kde neplní termíny a její nadřízený jí to vytýká. Teď ale byla oblakem, vznášela se vysoko a tato žena jí byla vzdálená. A starosti této ženy byly daleko, hrozně daleko. Je lehká, lehoučká, je obláčkem.

Opět otevřela oči. Chvíli ještě jako by na obloze viděla samu sebe. A najednou jí tělem po dlouhé době projela úleva. Naprosto se od svých starostí odpoutala. Přestala myslet na milenku. To je přece oblak, který pluje úplně jinde, vítr ho jistě zažene někam daleko. Naprosto ho odfoukne. A syn? To je malý obláček, se kterým se naopak musí propojit. Myšlenkově splynout. Když se s ním bude učit, určitě nepropadne. A obláček v práci? Ten odletí jak nic. Pokud v práci nebude přemýšlet o milence a synově prospěchu a soustředí se na své úkoly, bezpochyby bude termíny plnit.

Ještě jednou pohlédla na oblohu a vstala. Spokojeně vydechla. Ano, tak to udělá. Najednou byla lehká, lehoučká jako dech a přímo se vznášela nad trávou a prašnou cestou, letěla k jejich domku.