Nová rodina 1/2

Nová rodina

Mé roky s Janou, p­řesně podle proroctví staré čarodějnice, jsou š­ťastné. Zdali šťastnější než roky předešlé, neodvažuji se soudit. Jsou jiné. Předtím bylo mládí. A odpovědná práce. A společenské události, které nás poznamenaly. A hodně nepochopení, proher a zklamání. Ale také nějaká vítězství a po nich ty chvilky štěstí.

Především život byl jiný.

Někdy se mi zdá, že ten náš současný není o nic méně nabitý. Moc často si připomínám, že jsem dostal od života dar. Má to řadu příčin, některé už jsem v této smělé rekapitulaci našich společných roků vyjevil, některé – j­ak se znám – n­a nás prásknu, kdy to ani sám nebudu čekat. Teď však přidám ke svému tvrzení o životním daru jen to, co jsem měl na mysli, když jsem s touto kapitolou začínal, že totiž Jana v naší široké rodině hraje roli nanejvýš spravedlivé babičky. Rovným dílem se zajímá o radosti a bolesti všech, vůbec nerozlišuje, kdo z dvaadvaceti jejích členů původně patřil ke komu.

Chápu však Pavla, když jsem se mu nenadále svěřil se svou láskou, že pro něho nebylo jednoduché mi ji v té překvapující chvíli schválit. To jsem ani nechtěl. Pro začátek mi stačilo, že na ono zčistajasna vychrlené tajemství jen jako ve snu přikývl. Asi proto, že nebyl mocen slova, schválení to tedy nebylo – není divu po tak nečekaném oznámení – a­le nebylo to, možná jen z důvodu té momentální ztráty řeči, ani odmítnutí. Totéž se událo s Janinkou i Helou. Děti – Martínek, Linduška a Simonka – byly malé, babička Jarunka mohla utkvět v hlavě snad jen Martínkovi, v době její smrti čtyřletému. Dospělým však jsem připravil krušné chvíle, bylo to pro ně příliš brzy, vždyť ještě neuplynul ani rok od pohřbu. Bylo těžké padnout mi za to kolem krku. O to víc jsem jim vděčný, že mi nic nevyčítali. Tenkrát, ani nikdy jindy.

Smířili se doopravdy? To bych rád věděl. Uvážím-li, čeho jsem svědkem, když s Janou jednají, když se s ní v objetí vítají a v objetí loučí a berou vážně její názory a o všem se s ní radí, když vidím, jak naslouchají jejímu neúnavnému procvičování choré hlasivky, plnému odboček, a ve vhodný čas jí někdo vskočí do řeči a navede ji zpátky k hlavní niti, za což se ona nikdy nehněvá a poctivě se o navázání té niti pokusí a všichni jí zas až do něčího šikovného vklínění, tu s vážnou tváří, tu s veselou, naslouchají – a­ch ne, není to hrané. Každou důležitou i méně důležitou rodinnou záležitost řeší jen s ní a málokdy také se mnou. Není to zdání, tak slepý nejsem, vždyť to vidím. Jsou s ní ve styku raději, a také častěji než se mnou! Takže co mi schází? Může kdo docenit, jak mě tím obšťastňují?

Ať to Pavel ve skrytu bral na začátku, jak chtěl, byl to on, nejstarší, kdo n­ejdřív toužil po seznámení s celou rodinou. Také devatenáctiletá, přirozeně živelná Miluška, dávala nepokrytě najevo nadšení ze všeho, co se pro ni změnilo, hlavně z toho, že má nového staršího brášku.

Pavla to tím víc podněcovalo k činům. Při každé příležitosti domlouval nějaká rodinná setkání a my s Janou jsme se tomu rádi podvolovali.

Do roka se znali všichni, bohužel až na jednoho. Byl to Jara, manžel Hely, tatínek Ilonky a adoptivní tatínek Simonky. U něho to nebylo tak jednoduché. Při rozptýlenosti rodiny, vzdálenosti jednotlivých bydlišť, v tom možná hlavní úlohu hrálo, že Jara kromě vlastnoručně sestaveného traktůrku, s nímž jezdí do blízkého lesa na dřevo, nemá jiné vozidlo. A co víc, ani nechce. Po řízení auta vůbec netouží. Je to sice málo obvyklý zjev, ale takoví lidé jsou, pár jsem jich za život poznal.

Tak se jindřichovská rodinka Odvářkových nikdy ničeho nezúčastňovala celá. Nešlo to, byli odkázáni na Pavla nebo na nás a k takovým rodinným akcím se proto dostávala od nich obvykle jen Simonka.

Snad nejvydařenější byl v těch prvních letech seznamování okružní pochod Bílovice-Babice-Křtiny-Adamov. Pavel k němu předem rozeslal pozvánku, a jak je jeho zvykem, nešetřil v ní detaily.

Byl to výlet namáhavý, obzvlášť pro ty nejmenší, Kačku a Kubíka, ale nikdo si nestěžoval. Účastnil se s Táňou i Jarda! A ještě vzácnější byla účast Káji s Martinkou, kteří jinak pro přírodní krásy příliš nehorují, ale nechtěli trhat partu, což bylo od nich ušlechtilé, a stejně si myslím, že výletu nelitovali. Však také oni dva, a možná i někteří jiní z dospělých, procházeli tou částí Moravského krasu poprvé.

Cesta svěžím Josefovským údolím ze Křtin do Adamova přinesla po únavné výhni na náhorní plošině u Babic skoro zázračnou změnu. Klikatila se podél Křtinského potoka, chvíli po silnici, chvíli lesem za potokem, zastavili jsme se u Býčí skály, potom znovu přes potok na druhou stranu údolí, tam jsme měli možnost nakouknout do volně přístupné jeskyně, na jejíž existenci jsem od mládeneckých časů našich výletů s Edou a Mirkem dávno zapomněl, to vše přispívalo k pozvednutí uvadající nálady chlapců i dívek.

Tu náladu zmrazilo dlouhé a nakonec marné čekání na vlak na vandalsky zdevastovaném adamovském nádraží. Chmurné myšlenky znásobil vlak, co sice jel podle jízdního řádu, ale nezastavil, nýbrž profrčel nesníženou rychlostí kolem a my jsme se až potom doptali, že tato stanice je dávno zrušená. Koupili jsme tedy dětem i sobě zmrzlinu a chtě nechtě se vydali pěšky – směr Brno. Došli jsme na babické nádraží, tam nám následující vlak zastavil a dovezl tu jednu stanici do Bílovic, kde na plácku u hospody čekala naše auta.

Celý výlet jsme, jako později mnoho dalších, zakončili na Pavlově zahradní chatičce na strmém, k severu se sklápějícím pozemku v Bílovicích, na parcele, co by ráda svými starými jabloněmi dokazovala, že je zahradou, ne-li sadem. A k níž se dá odspodu přijet údolím Melatínského potoka, úzkou uličkou, v níž je na jednom z domků pamětní deska, připomínající časté letní pobývání Karla Čapka a na jiném podobná upomínka na Stanislava Kostku Neumanna. Dál už jen blátivá cesta podél řady chat až k lesu, kde se nechá vozidlo, přeskočí potůček a stoupá se posečenou či ještě neposečenou trávou pod těmi jabloněmi do vršku, k chatičce uprostřed parcely.