dočkám se hlíny nejen na botách

        Stál jsem v dešti u pomníku padlých hrdinů 1. světové války, jak píše Vonnegut, toho prvního pokusu lidstva o hromadnou sebevraždu.
        Stál jsem tam se slečnou.
        Ona byla slečna.
        Já byl kluk.
        Ona měla deštník.
        Já lahvové pivo v tašce.
        Ona se chtěla líbat.
        Já chtěl jít do hospody, protože jsem se bál, že mi něco uteče.
        Ještě jsem nedokázal docenit, jak dokáže déšť rozvonět dívčí kůži.
        Můžeme se na sebe dívat sebevíc, ale nic nenahradí to, když se vzájemně dýcháme.
        Nikoliv nadarmo se říká, že lidé k sobě něco cítí.            
        Správně to znamená, že se cítí.
    Vytáhla z kabelky červenou rtěnku.
    Označila několik chyb a vrátila mi moje verše.
        Políbil jsem ji na ústa, co měla chuť borůvek a šel do hospody.
   
Lidé mají dar vytvářet živé obrazy ze smrti.
A čím důstojněji se chtějí ukázat, tak to vezme nádherný obrat.
Jako jeden můj kamarád, spolužák ze školy, když se opilý vracel domů a jednou paží se přidržoval nenápadně zdi.
    Vypadal jako dětské kolo s přídavnými kolečky.
    Patřil k těm, co se na základní škole učí na jedničky.
Přejde pár let a všechno to zmizí.
Zůstane někdo jiný.

Někdo mi vnucoval přístroj na noční vidění.
Neviděl jsem kdo to byl.
Tehdy.
Vím, že nic nevím.
(to jsem jen někde četl)

Po cestě domů jsem viděl rudé rty na obloze.
Nad malým kostelíkem, kde trčelo pár dřevěných křížů ze sněhových závějí.