Povídání před spaním

Povídání před spaním

Poslední červnovou sobotu 1997 začaly prázdniny.

Z Brna jsme si přivezli Martínka a Lindušku. Cestou jsme v Jindřichově přibrali Simonku. Když se to doneslo do Krnova Elišce, nedala jinak, než že ji musel její tatínek Kája v pondělí večer po práci také přivézt. U nás se jen otočil a za necelé dvě a půl hodiny volal, že už je doma. Úsek dálnice od Rosic po Olomouc musel proletět snad za půl hodiny.

S dětmi jsme si před spaním povídali. Co se týká mě, neuměl jsem si vždycky vzpomenout na zrovna nejpřiměřenější příběh k jejich věku. Stalo se, že se ve dveřích zjevila udivená babička: „Máš ty rozum, dědečku? Co jim to vykládáš? Copak tomu ty děcka můžou rozumět?“

Děckám to tak nepřipadalo, dokonce mi s vyvalenýma očima kladla kontrolní otázky. Až to babička řekla, teprve jsem si uvědomil, že je zaplétám do problémů dospělých, na které mají spoustu času.

Musím to napravit. Budu jim číst.

Příští večer jsme jim ustlali v obýváku, někomu na gauči, někomu na podlaze. To bylo něco pro ně!

Černá hodinka mohla začít.

Jakmile se do svých pelíšků uložili, zhasl jsem a nechal do šera svítit jen ztlumený jas obrazovky počítače. Natočil jsem ji tak, aby je nerušila, sedl si před ni a začal číst z jednoho ze svých rozepsaných textů. Ne z toho, co by se jednou mohl stát opravdovou knihou a jejž jsem občas v příhodné náladě sestavoval z některých svých poznámek na lesnická témata a dal mu zatím pracovní název Ze zápisníku lesníka. Z toho ne, ten bude určitě jen pro dospělé, ale z toho o svém dětství na Horymírově ulici v Brně-Husovicích, který jsem nazval Horymírkou a do něhož jsem se nedávno pustil na výzvu Pavla a jeho strýčka Vládi, jen pro ně dva a teprve za druhé pro další členy rodiny, třeba i některé vnouče, až bude trochu větší. Začal jsem ho psát oddychově, jakoby mimochodem, bez literárních nároků, lehkým perem, možná trochu lehkomyslným, ale i to se mi později poněkud vymklo – a­ už to začalo být vážné.

Ale za to já namouduši nemůžu.

(Jejda! Teď se začínám bát, děti, aby to stejné konce nevzalo taky s tímto povídáním o našem rozhodnutí jít natrvalo do hor, které tady pro vás zdlouhavě spřádám.)

Pomyslel jsem si tedy, že něco by se z té Horymírky přece mohlo do dětského usínání hodit a zkusil jsem to. Vybral jsem hned tu první příhodu, jak jsem asi t­ří nebo čtyřletý zvysoka čural uhrančivě třpytivým obloukem z naší terasy do školní zahrady, jak mi ujely nohy a spadl jsem do té čtyřmetrové hloubky, jak jsem tam bradou rozbil hromadu vyrovnaných květináčů a jak tam bráška Karel za mnou skočil, vynesl mě s obtížemi nahoru a v bezvědomí odevzdal mamince. Ta mě ošetřila, jak nejlíp uměla, ale­ dodnes mi na bradě zůstala jizva.

Dětičkám se to moc líbilo, ale chtěly vidět tu jizvu – a­ bylo po usínání. Když si všechny sáhly, znovu jsem zhasl a zkusil jinou příhodu. O tom, jak se tatínek v lese, kam chodil dobývat pařezy, seznámil s trpaslíčky a jak oni nám nejmladším dětem, Mařence a Jarečkovi, občas poslali něco dobrého k snědku, třeba klobouk plný ostružin nebo střapec červených jeřabin. Ty byly panečku trpké, brrr! Ale tatínek nás učil, aby nám chutnaly, protože jsou zdravé a já jsem ho rád v té věci poslechl. Křivil jsem pusu jako on a když jsem tu dobrotu spolkl, byl jsem v sedmém nebi. „Brrr, ty só ale zdrrravý!“ opičil jsem se a tatínek měl ze mě radost. Byly to ovšem jeřabiny ptačí, ty pravé divoké, žádná dnešní sladkoplodá odrůda.

Jindy nám trpaslíčci poslali suchou chlebovou kůrku, ta bývala nejlepší. Jednou se chtěli podívat, kam tatínek ty pařezy z lesa vozí, tak jim dovolil uvelebit se na vozíku a oni se nechali dovézt až k nám. V našem hlubokém a dlouhém sklepě se jim líbilo, bylo to tam docela jako v jejich lesní sluji, proto se rozhodli zůstávat už u nás. Když jsme je mermomocí chtěli vidět, tatínek nás do toho sklepa vzal a tam nám je na konci hluboké tmavé chodby ukázal. Mluvil na ně, oni mu odpovídali a my se sestřičkou Máňou jsme namouduši viděli, jak se tam míhají jejich malinké lucerničky, a mně nešlo do hlavy, jak to může být, že se s nimi náš tatínek tak dobře zná.

Dočetl jsem a bylo ticho. Děti usnuly, můžu jít. Jen pro jistotu jsem se zeptal nezměněnou intonací, jako bych stále četl o trpaslíčcích: „Spíte?“

Kdepak. Poznaly můj zrádný úmysl, potvůrky. Okamžitě se ozvalo jednohlasé: „Nééé!“

„Tak to abych ještě četl, že?“

„Anóóó!“

Vybral jsem špatně, přidám něco méně vzrušujícího. Třeba o nedělní výpravě naší rodiny do bílovických lesů na bylinky.

Snad že to byla daleká cesta, která z počátku, ještě před úplným rozedněním, vedla úmornými husovickými a maloměřickými ulicemi až do Obřan a dál po klikaté silnici do Bílovic a pak po lávce nad třpytivou Svitavou – vysoké slunce už tím blyštěním pronikalo až ke kamenitému dnu – a­ dál za řicmanickými humny polní cestou, tam malá zastávka u dřevěného kříže (to už mě tatínek musel nést „na koníčku“) a teprve pak do chladivého stínu lesa, snad tedy pro tu dálku, ale myslím že ne jen kvůli ní, také že už bylo dost pozdě, tak než jsem se dobral konce toho putování – d­ěti spaly.

Příští večer jsem přečetl o tom, co všechno se dělo v lese, jak jsem se jednou schoval do vysoké trávy a všichni mě viděli, ale dělali, že ne a po chvilce tatínek zavolal jakoby do dálky: „Lesní mužíčkůůů, kde jsi?“ a já jsem je trochu napínal a pak se vítězně ohlásil „Tady su!“ a všichni se moc divili. Nebo jak nás tatínek učil vážit si čisté lesní pramenité vody, co prýštila z upravených kamenných kašen tam v těch lesích na školním lesním podniku. A na konci jedné bylinkové výpravy nás cestou domů překvapila v polích bouřka s lijákem, před nímž mě tatínek chránil vlastním tělem, sám promoklý do poslední niti. A také jsem jim přečetl o té vůni, co prosytila náš domeček na Horymírově ulici číslo 5, když maminka doma k sušení rozložila všechnu tu přepestrou nádheru nasbíraných bylinek.

Ještě nespali, tak jsem přidal jiný, z počátku nevinný úryvek, jenže v průběhu čtení se mi tam připletla válka v celé nahotě, bída, hlad, přídělový systém, strach z budoucnosti. To nebylo dobré pro dětské usínání. A to jsem se zavčas stačil vyhnout ještě horším věcem. Teď je musím znova uklidnit. Horečně jsem hledal. Musím tady přece mít ještě něco, něco, co se hodí pro dnešní děti. Ale nemohl jsem to rychle najít, tak jsem začal zpaměti vyprávět a hodně protahovat, jak jsem si hrál na krávu, jak jsem se mamince vyznal se svou touhou „Dybysem tak já byl kláva!“ a ona mě uvázala k noze převráceného štokrlete jako ke žlabu a já jsem byl spokojený. Tomu se zaplaťpánbůh uvolněně zasmály a mohl jsem už jen přidat pasáž, kterou jsem mezitím v počítači nalistoval, tu o maminčině cpaní slamníků, co skončí šťastným usínáním.

Podařilo se. Milá vnoučátka konečně spala.

Zkontroloval jsem, jak jsou přikrytá, a vypnul počítač.

S Janou jsme se pak shodli, že číst dnešním dětem před spaním o mém válečném dětství je nerozum, nemůžou z toho nic chápat. Dál jsem tehdy ještě v psaní Horymírky nepokročil. Musím vymyslet něco jiného. Budu jim číst z nějaké cizí dětské knížky.

Následující večer jsem se k tomu právě chystal, když mě Linduška požádala, abych vyprávěl o tom, jak byl taťka malý a hned se k tomu připojila Simonka, že ona zas by chtěla slyšet o mamince, když byla malá.

A vida! Mám to!

„To není špatný nápad, děvenky. Něco tady o Pavlovi a Helence v počítači mám.“

Napsal jsem to kdysi na obyčejném psacím stroji pro ně samotné, když byli malí, je to už dávno. Když mi Pavel pořídil počítač, přepsal jsem to do něj, protože – c­o kdyby se to někdy hodilo! Tak vida, teď by mohlo.

„Jo, přečti nám to!“ volali.

„Je to taky o srnečkovi.“

„Ano? Tak čti honem.“

„Bude to bavit i tebe, Eliško, když to není o tvých rodičích?“

„Bude, čti nám o strejdovi a tetě!“

„A o srnečkovi,“ připomněl Martínek.

„Tak teda mám?“

„Čti.“

A už se zavrtávali a zachumlávali do dek.