Honzík 2/5

Taťka nejdřív mastičkou vytřel srnečkovi světla. Ten sebou cukal, uhýbal, ale asi se mu ulevilo. Hned se uklidnil a oči se mu maličko otevřely. Obě. Jedno víc, druhé míň.

Táta odešel a za chvíli přinesl na zahradu zavařeninovou láhev s jakousi tekutinou. Ve druhé ruce držel kus vaty.

Jen před srnčetem postavil láhev do trávy, vyskočilo a snažilo se utéct. Taťka je hned chytil.

Z láhve se šířil ošklivý puch.

Nojo, pro ten tvůj nosík to není nic příjemného, to vím, povídal taťka a sevřel srnče mezi koleny. Nedá se nic dělat, maličký, musíme natírat. Namočil vatu do páchnoucí vody a přetřel srnčeti ouška. Pavel se až zhrozil, jak zoufale začal srneček naříkat. Bez přestání křičel, i když taťka láhev dávno odnesl, aby ji před Pavlem a Helenkou pečlivě ukryl.

Pavlovi bylo srnečka líto a domlouval mu, aby už neplakal. Maminka volala: „Pavlíčku, nehlaď srnečka, otrávil by ses!“

„A on se neotráví?“

„Ne, neboj se, ouška si přece nemůže olíznout.“

Za chvíli se srnče uklidnilo a znovu si lehlo.

„Nechte je trochu o samotě,“ řekla maminka dětem, „běžte si chvíli hrát jinam.“

Nerady poslechly.

Zato jim neušlo, když se maminka chystala na první krmení. Přinesla lahvičku s dudlíkem po Helence, plnou teplého mléka, a byla snad napjatější než děti, jenom to na sobě nedala znát. Pomalu si za tichého domlouvání dřepla k srnčátku, hladila je, potom mu nabídla dudlík, a když odvrátilo hlavičku, podržela ho a něžně, ale neústupně mu dudlík vnutila do svíráčku. Cucat nechtělo, kdepak! Otáčelo hlavičku na všechny strany, ale mamka nepovolila a nakonec si s ním přece poradila: srnče začalo polykat. To bylo radosti!

Po napití se srneček prošel po zahradě, uškubl a snědl lupínek z růže a pak si lehl do stínu pod hrušku.

Tak zůstalo krmení na mamince.

Ráno nebylo srnče k poznání. Očka se mu rychle hojila, chodilo bez problémů.

Jenom toho natírání oušek kdyby nebylo.

Před tátou začalo srnče prchat, jen se objevil. Taťkovi to bylo líto, ale nemohl na svou lítost dbát, šlo o zdraví srnečka a nakonec dětí.

Pavel s Helenkou se při každé takové srdceryvné proceduře ztráceli až do zadního pokoje. Tam si ucpávali uši, aby neslyšeli úpěnlivé srnečkovo volání o pomoc, které ze zahrady pronikalo až sem.

Radši bych snesl pár facek, říkal taťka, jen kdybych nemusel to ubožátko tak trápit. Ale pokaždé znovu šel a chytal srnečka po zahradě, aby ho potýral nesnesitelným dusivým puchem.

Dokud se srnče nenaučilo pít z misky, krmila je máma každé tři hodiny. Ve dne i v noci. Táta to taky jednou zkusil, ale za chvilku praštil prázdnou ubryndanou lahvičkou i s dudlíkem do dřezu a prohlásil: „Myslím, že nespolkl ani kapku. To aby se mu snad nalívalo rovnou do krku. Neumí pít z flašky.“ Ale máma řekla: „Bodejť by uměl, vždyť je to srnče.“ Naplnila láhev znovu mlékem a dala se do toho sama. Vybryndali spolu, toseví, také dost, ale srnče se nakonec přece napilo a bylo spokojené.

Všichni si oddechli, když srst na hlavičce a boltcích začala srnčeti znovu narůstat a mohlo se s nátěry přestat.

„Konečně zas budu myslet na práci,“ řekl táta, a šel, a toho dne už ho nikdo neviděl.

Zdálo se mi, že slyším pravidelné oddechování. Udělal jsem pauzu, abych si to ověřil.

„Čti dál, dědečku, je to pěkné,“ hned se ozvala na půl pusy Eliška.

„Vy ještě nespíte?“

„Posloucháme.“

Neozvala se Simonka.

„Simonko!“ Nic.

„Děcka, to Simonce nemůžeme udělat, necháme to na zítra, ano?“

„Tak jo,“ píply ospalé hlásky.

„Zítra nám to dočteš až do konce,“ řekl Martínek.

„Je toho ale ještě kus, to musíme začít dřív, abyste mi neusnuli před koncem.“

„Ano,“ slíbili.

Vypnul jsem ševelící počítač.

„Dobrou noc,“ zašeptal jsem do ticha, které se náhle rozhostilo. To už k nim do usínání sotva dolehlo.

Druhý den se nemohli dočkat večera. S umýváním ani večeří se neloudali jako obvykle, předháněli se, aby už každý ležel ve svém pelíšku. A já jsem pokračoval od místa, kde včera Simonka pravděpodobně usnula.