Honzík 3/5

Říkali mu Honzíku. Když se naučil mléko pít z misky, bylo vyhráno. Potom už ho nechávali i přes noc na zahradě. Vyrůstal v úplné volnosti, záleželo jenom na něm, kde se mu líbí a s kým chce mít něco společného. Zvykl si na všechny domácí lidi, i na slepice a loveckého psa, ohaře. Rychle si zvykl i na tátovy prázdné ruce bez té příšerné páchnoucí tekutiny a nechal se dokonce i od něho pohladit. Ovšem, jen když sám chtěl. Žádného pána nad sebou neuznával a přijímal rád, že se mu táta nevnucuje. S dětmi si hrál a skotačil, a což teprve s Astou! S tou byla největší legrace. Ta se s ním dovedla honit tak, jak mu to nejvíc vyhovovalo. Do sytosti mohl využívat svých vrozených dovedností v pohybu, svých krásných skoků, a mohl důkladně procvičovat všechny svaly i postřeh. Strašně rád ji z rozběhu přeskakoval.

Nejtěsněji přilnul k mamince. Pavlova a Helenčina maminka, to byla i jeho máma. Tu miloval. Pletl se jí pod nohy, kudy jen šla. Brzy se s ní naučil chodit ke Kopečným pro kozí mléko. Moc mu chutnalo. Bříško se mu pokaždé krásně zakulatilo a jen padl a ležel, než trochu vytrávil. Brzy maminku vyprovázel dokonce až do vsi na nákupy. Před krámem čekal, dovnitř nikdy nevkročil. Ale čekal kupodivu trpělivě. Bez mamky nikdy neodešel. Se sousedy se moc nebavil, když ho chtěl někdo pohladit, uskočil. Avšak laskavý lidský hlas mu dělal dobře. To vždycky nastražil slechy, upřeně se na člověka díval, nabíral pach větrníkem, někdy slabounce pískl a pokročil blíž. Jakmile maminka vyšla z obchodu, hned se k ní radostně přidal, žduchal ji hlavičkou, předbíhal a ukazoval cestu k domovu.

Potom se začal trošku toulat. Někdy byl pryč po celou noc, ale ráno se pokaždé vrátil. Později – to už se blížila zima, dávno neměl bílé puntíky a srst mu zhoustla – častěji a častěji zůstával v lese i přes den. Ale pořád mu chutnalo kozí mléko a miloval maminčino drbání za slechy.

Jednou táta vyznačoval těžbu v Ourodě, a tu na patnáct kroků před sebou spatřil srnečka. Mezi slechy měl malé hrbolky porostlé srstí – vyvíjející se zárodky prvních parůžků. Srneček se na něho díval, přední běhy rozkročené jako před odskokem, ale k útěku se neměl. Místo toho se ozval tichým písknutím. Maličko při tom pootevřel roztomilý černobílý svírák.

„Honzíku! Co tu děláš, proč nejsi doma?!“

Znovu se ozval a přišel blíž.

„Ty jeden tuláku, počkej, já povím mamince a dětem, že chodíš tak daleko do lesa. Vždyť se nám ještě ztratíš!“

Honzík měl očividně radost, že se sešel s někým domácím. Z hubování si nic nedělal, věděl, že je to jenom tak.

Od té chvíle vyznačovali spolu.

Honzík byl stále někde nablízku. Tu si ukousl zelený lupen ostružiníku, aby jej s legračním přehazováním lízákem ze strany na stranu do sebe vsoukal, tam s ošklivostí přičichl k bezovému prutu a odskočil, jako by ho vosa píchla.

Ať se táta hnul, kam se hnul, všude byl Honzík s ním.

Trvalo to asi dvě hodiny. Konečně bylo vyznačeno.

Jako by Honzík věděl, že teď jeho lidský přítel sbalil věci do brašny proto, že je hotov s prací, přišel k němu a lesklým knoflíkem větrníku se lehce dotkl jeho kolena: teď si pojď hrát se mnou. Velký člověk v lesnické uniformě se sehnul, aby malého srnečka podrbal za slechy, ale ten uskočil. Provokoval k honičce.

„To víš, budu se s tebou honit! Pojď radši domů. Asta, ta ti prožene faldy, že budeš koukat. Ale ne abys ji zase kopl do čenichu! Ona tě taky doopravdy nekouše.“

Ale Honzík nechtěl ani slyšet. Že domů ne a nepůjde. Já si jdu, kam se mi zlíbí, říkal celý jeho postoj a výraz. Astu teď nechci, ty si pojď se mnou hrát. Znovu do něho vrazil nosem.

„Já nemám už moc času, Honzíčku.“

Je to tak. Na Honzíka mají pořád míň času. A jemu bývá čím dál smutněji. Hlavně v noci. Je to divné, že zrovna v noci, když mají být správně všichni na nohou, Honzíkovi lidé jsou zalezlí v té své jeskyni a nikdo za ním nepřijde.

Doprovodil tátu jenom na kraj lesa. Dál s ním nešel. Zastavil se u šípkového keře, žmoulal malé červenavé pupeny, které si opatrně vybíral mezi trny a díval se, jak jeho velký přítel mizí za kopečkem a jak se po něm každou chvíli otáčí.

Doma u večeře povídali jenom o Honzíkovi. Jak dlouho se ještě bude vracet? Začínali se připravovat na to, že jednou vůbec nepřijde.

Vtom Asta pod oknem zakňučela. Máma vyběhla ven a vzápětí ji slyšeli, jak se láskyplně vadí s Honzíkem. Ve tmě z něho byla vidět jen dvě žhavá světýlka.

Hned dostal misku teplého mlíčka a nechal se od maminky drbat na krku i na bocích. Bříško se mu po vypití mléka zakulatilo, jako když byl ještě malý.

„Ještě je maličký,“ řekla máma. „Ještě bez nás nebude.“ A šla zavřít dveře, aby jim netáhlo do chodby.

„Honzíku, lehni si do boudičky a taky spi,“ řekla škvírou přivíraných dveří ven do mrazu.