Spasitel

Susan pracovala v supermarketu na okraji města jako pokladní. Vstávala každé ráno přesně v sedm. To ráno se instinktivně probudila chvilku předtím, než zazvonil budík, takže ho rovnou zaklapla a tiše vstala. Úzkostlivě se snažila, aby Davida neprobudila. Zbytečně, protože David byl vzhůru už od čtyř, ležel k ní zády a jen předstíral, že spí. Naslouchal zvukům, které skrze zavřené dveře doléhaly z kuchyně.

  Snídani připravovala Susan pro dva, ale obvykle jedla u stolu sama. Potom si vzala kabelu přes rameno, nazula tenisky a konečně odešla. Když David uslyšel bouchnutí dveří, odhrnul peřinu a vstal. Měl docela hlad, a tak šel do kuchyně, kde zůstala snídaně pro něj. Na talíři ležel kousek bagety namazaný čokoládovou pomazánkou. Sklenička se zbytkem čokolády stála na stole.

  David si sedl na stůl, položil nohy na židli a opřený o rám okna koukal na chodce, kteří se otráveně ploužili do práce. Vylizoval čokoládu ze skleničky a přemýšlel o tom, jak se věci mění, když přestanou být povinností. Nenáviděl ranní cesty do práce a teď sedí v kuchyni chvilku po sedmé a těší se, až vyrazí k řece. Když spěchal na zastávku zachumlaný do kabátu, neměl čas ani náladu vnímat půvab krátké procházky v chladném říčním vzduchu.

  Plánoval, že si cestou koupí noviny, trochu se projde po nábřeží a rychle zpátky do příjemného tepla kuchyně. David vstal, aby se podíval do kredence, jestli má Susan ještě nějaký čaj, určitě na něj bude mít chuť, až se vrátí se zimou zčervenalými tvářemi domů. Neměl vlastně právo nazývat ten miniaturní dvoupokoják svým domovem, všechno tu patřilo Susan, ale už v něm přežíval skoro půl roku, a tak k němu cítil určitý vztah.

Ne tak k jeho majitelce. Susan byla nezajímavá tmavovláska, které pomalu táhlo na čtyřicet. Vlastně se jmenovala Zuzana, ale David jí neřekl jinak než Susan – utahoval si tak z romantických příběhů, které četla před spaním. Pár jich prolistoval, když se jednoho odpoledne nudil a zjistil, že všechny omílají dokola to samé. Vášnivá objetí a dlouhé pohledy do očí unylých hrdinek s pitomě exotickými jmény.

  Pro Davida láska znamenala především sex. Když Susan s povzdechem odložila knížku a otočila se na něj, položil jí ruku na rameno a natáhl se přes ni, aby zhasnul. Pak ji rukou chytl pevněji a přitiskl svá ústa na její. Snažil se rychle vecpat mezi její kolena, ačkoliv dobře věděl, že Susan by při milování víc ocenila rafinovanou zdlouhavost. Dělal to schválně, měl na ni vztek za to, že ji kvůli své pohodlnosti není schopen opustit.

  Susan strpěla, že se do ní hrubě vecpal. Byla ráda, že má vůbec nějakého chlapa, kolik jejích kamarádek je osamělých a nešťastných, a tak si zvykla na ty náhlé bolestivé průniky. Namlouvala si, že na nějaké něžnosti a mazlení je už stejně moc stará, beztak se za chvilku vzrušila a bolest pominula. V ten okamžik však David většinou tiše zachroptěl, odvalil se pryč a nechal ji tam s necudně rozevřeným tělem i duší.

  Jak to, že se cítila tak nešťastná a osamělá, když ona milence měla?

S novinami pod paží přecházel David po nábřeží a pozoroval školní děcka, jak s rozjíveným vřískáním házejí kameny po labutích. Jsou hezký, ale neuvěřitelně pitomý, ušklíbl se David, když jedna z labutí důvěřivě připlula blíž v domnění, že jí kluci chtějí dát kus rohlíku. Jeden ze školáků napřáhl ruku a dalším kamenem zasáhl labuť doprostřed načechraného bělostného peří. Davida pobavil pohled na labuť, která utíkala pryč po hladině a panicky mávala křídly, ale pokrytecky zahulákal na ty malé hajzlíky, aby koukali padat do školy.

  „Člověk aby se bál, že ho taky vezmou kamenem, co?“ vyslovil kdosi nahlas Davidovy myšlenky.

  David se prudce otočil a upřeně se zadíval na staříka ve vybledlých hadrech, který si na kolenou opatrně uhlazoval starý pomačkaný výtisk stejných novin, jako měl David pod paží. Bezdomovec a čte tytéž noviny, problesklo Davidovi hlavou. Bylo mu nepříjemné, že ho něco spojuje s tou lidskou troskou na lavičce, byť to nebylo nic víc než pár listů potištěného papíru.

  „Všude samý zabíjení a neštěstí…“ povzdychl si somrák. „Dneska mi dal nějakej člověk noviny, ale možná to radši neměl dělat. Hrozný čtení.“

  „Co potřebujete?“ zeptal se neurvale ho David. „Peníze?“

  Stařík se zatvářil skoro uraženě. Nevadilo mu žebrat, ale z těžko vysvětlitelných příčin ho ponižovalo, když mu někdo almužnu sám nabízel. Pak si však uvědomil, jak obtížné bude sehnat nějaké peníze v prochladlém únorovém dopoledni a přijal hrst drobných, které David vytřásl z peněženky.

  „Děkuju,“ nezapomněl stařík poděkovat svému dobrodinci. „Hnedka jsem věděl, že budete slušnej člověk, když jste odehnal ty spratky, co házeli kamenama po labutích. Takovejch jako vy už je dneska málo.“

  „Ále,“ nedělal si David iluze o upřímnosti starcova chvalořečení. „Přeháníte.“

  David se chystal odejít, ale stařík ho náhle chytil za rukáv kabátu a důvěrně se k němu naklonil. Nebylo to zrovna příjemné, protože bezdomovci z pusy táhl kyselý pach laciného vína. David se snažil osvobodit, ale staříkovo sevření bylo překvapivě pevné.

  „Vám to můžu říct,“ prohlásil tajemně stařík, „já jsem totiž převlečenej. Já jsem děsně mocnej a kdybych chtěl, tak můžu celej ten zatracenej svět zničit. V jediným okamžiku.“

  „Aha…“ odtahoval se od potrhlého bezdomovce David. Rozhlížel se po nějaké pomoci, ale ranní ruch již opadl a kromě těch přihlouplých labutí tu nikdo nebyl.

  „Vlastně jsem zrovna přemejšlel, že to asi udělám,“ zamával stařík novinami. „Všude se jen krade, podvádí a vraždí. Takhle to vopravdu dál nejde.“

  „To si nesmíte tak brát, noviny děsně přeháněj,“ snažil se David uklidnit rozvášněného bezdomovce.

  „Myslíte?“

  „Určitě,“ chopil se David šance uniknout z dosahu staříkova aromatického dechu. „Novináře zajímá jenom to špatný, ale to neznamená, že neexistujou hodný lidi, který se maj rádi, pomáhaj si a tak…“

  Stařík pustil Davidův rukáv a zamyslel se:

  „Možná máte pravdu. Asi bych se neměl unáhlovat.“

  David pokývl hlavou a rychle odcházel po nábřeží co nejdál od podivínského bezdomovce. Stařík stál u lavičky a díval se za odcházejícím Davidem. Když se David naposledy ohlédl, aby se přesvědčil, zda se mu to jen nezdálo, bouchl rukou do kapsy plné mincí a zavolal:

  „A dík za ty drobný!“

Zbytek dne David proflákal. Přečetl si noviny, odpoledne dospal ty tři hodiny, které ráno probděl a pak lhostejně seděl před televizí a přepínal programy. Trávil takhle většinu dní a vyhovovalo mu to. Nechává se sice vydržovat ženskou jako nějaká kurva, ale aspoň nemusí chodit do práce – přinejmenším do doby, než Susan definitivně dojde trpělivost a vyhodí ho. Věděl, že ten okamžik musí jednou přijít, a tak ho očekával naprosto smířeně.

  Chvilku po páté bouchly dveře v předsíni. David vzal do ruky noviny a natáhl se po telefonu.

  „Čau,“ pozdravil Susan, která se objevila ve dveřích pokoje. „Zrovna jsem obvolával práci.“

  Susan ani nepozdravila. Celý den přemýšlela o nepovedeném milování a nakonec dospěla k zásadnímu rozhodnutí. Než tohle, to bude raději sama. Nějakého chlapa na jednu noc vždycky někde uloví. Stačilo jí, aby se rozhlédla po jako obvykle neuklizeném pokoji, a cítila, jak v ní narůstá hněv.

  „Uklidit tě nenapadlo, co?“ položila Davidovi řečnickou otázku.

  Davida překvapil tón jejího hlasu, a tak se nadzdvihl v křesle.

  „Co se děje, Susan? Bylo něco v práci?“

  „Ne. Práce je úplně v pohodě. Ale ty mě začínáš štvát. Válíš  se tu a nenapadne tě ani posbírat po sobě ten bordel. Kdo to má po tobě pořád uklízet? Přijdu večer utahaná z práce a nemám náladu ti dělat služku! Cos vlastně celej den dělal?“

  „Už jsem ti říkal, že jsem sháněl práci,“ zatvářil se David dotčeně. Cítil, že doby sladkého nicnedělání definitivně končí a náhle zatoužil to nepříliš zajímavé, ale pokojné období svého života alespoň o pár dnů prodloužit. Probíral události celého dne, a přemýšlel, co ještě by mohl uvést na svou obhajobu. Pak si vybavil bizarní setkání s bláznivým staříkem a pobaveně si uvědomil, jak hrozně mu Susan křivdí.

  Dnes přece zachránil svět.