Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVznešené stromy
Autor
revírník
Vznešené stromy
Do heřmanovické kotliny pod námi se v mlžném ranním oparu svažují stráně smáčené v decentních odstínech podzimu. Jana odtud nemůže odtrhnout oči.
„Podívej se na ty stromy,“ říká, „jaké jsou vznešené!“
„Vznešené?“ podivím se.
„No ano. Vznešené. Tobě se nezdají?“
To tedy ne. Zastavím na krajnici a vystoupíme. Něco takového bych rád viděl taky.
Dívám se na stromy, co v řadách, hloučcích i osamocené pronikají z lesů přes pastviny a louky až do středu obce, prohlížím si ty houževnaté dobyvatele lidských sídlišť, kteří se vlastně jen vracejí domů a nikdo jim v tom nebrání nebo bránit nestačí, klidně si obsazují zahrady, obléhají domy, lemují cesty, přivlastňují každý volný plácek. To všechno tady vidím, zvědavě vnikám do jejich soukromí, ale trápí mě otázka: Jsou, nebo nejsou ty stromy vznešené?
„Jak jsi zrovna na takový výraz přišla?“ ptám se.
„Ty to nevidíš? Přece to musíš vidět,“ říká přesvědčivě a hledá pro sebe mezi nízkými větvemi aleje u silnice co nejlepší průhled. Dívá se pohledem malířky – jen vzít tužku nebo štětec do ruky. Toho se však chráním jediným slovem dotknout, dobře znám, co bych uslyšel: Nechci malovat, každý obraz je bohapusté znesvěcování přírody. Tak extrémní má moje žena názor! Trvá si na něm, i když ho zgruntu vyvracejí obrázky, co sama v mládí vytvořila. K těm se nezná. Nesouhlasí se mnou, že o žádném znesvěcení nemůže být řeč, když přece člověk, celý, se vším všudy, i se svou tvorbou, je rovnocennou součástí té její nedotknutelné Přírody. Zkrátka trvá na svém a štětec ani tužku už do ruky nevezme. Co bývalo, má jen za omyly mládí. Tak mně nezbývá, než respektovat její pravdu takovou, jak ji cítí.
Proto raději nic neříkám.
Ale chtěl bych tu krajinu vidět jejíma očima.
Snažím se o to, stále bez výsledku.
Asi se ubírám nesprávným směrem. Měl bych tomu dát volný průchod, zbavit se toho nátlaku.
Pokusím se tedy odpoutat a jen tak koukám, jak se z lehounké mlhy vynořují modříny, jasany, břízy a lípy v různých odstínech zlaté, kleny a buky mají barvu měděnou až rudou, a mezi tím vším barevným kovem ční tmavě zelené smrky. Sleduji, jak si stromy svým rozvláčným, vytrvalým tempem podmaňují horské městečko s jeho zahradami, humny a pastvinami, jak se vzpínají nad eternitové střechy, jak zakrývají štíty stavení, jak se sápou na kostelní věž. Na plastickém pozadí domů, zahrad, plotů, zelených pastvin, kučeravých mezí a neprůhledného lemu temných, do dálky a vzhůru ubíhajících lesů, napřahují z přízemního oparu k obloze vznosné, napůl již svlečené větve a paty utápějí v podrostu šedofialových a trochu ještě zelených střemch, co byly před nedávnem obaleny tisíci bílých hroznových květenství, až od nich celá kotlina hořce voněla. To bylo jaro. Dnes nám vládne jesenický podzim s úplně jinými vůněmi, a také barvami. Bílá je jen kaplička, co sedí jako kvočna nad šedivým lomem. A bělavá je klikatá cesta, mířící žlíbkem nedaleko kapličky do hloubi hor.
„To by byl obrázek!“ zalituju jen tak mimochodem.
„Po té cestičce bych se hned pustila, pojď tam,“ škemrá Jana ignorujíc mou narážku.
Ta moje tulačka, jak vidí cestu, polní nebo lesní, už by po ní utíkala do neznáma. Tak uctívá Přírodu. To je její vášeň. Žádné malování.
„Až jindy,“ odbudu ji jako vždycky, ale abych nebyl takový, pro smíření mírně připomenu: „Už jsme tam byli.“
Přimhouřenýma očima vpouštím dovnitř celou širokou krajinu. Na stromy zvlášť nemyslím. Vidím však, jak se jehlany smrků, řídké koruny modřínů a všechny ty vznosné listnáče, zbavené již části přítěže vzpínají, jak se vznášejí nad houštím střemch v perleťovém svitu babího léta…
Ach, jak daleko je od vznášení k vznešenosti?!
Jsou vznešené, a jak! Má vzpurná malířka přírodu odmítá malovat, ale vidí ji jako málokdo.
„Nikdy bych neřekl, že se k nim takové slovo hodí,“ kapituluju.
„Viď?“
„Příště už to tak nebude,“ trochu jí té spokojenosti uberu.
„Proč?“
„Budou jiné podmínky. Atmosféra, světlo, všecko bude jiné.“
„Myslíš?“
„Ale třeba se mýlím.“
„Uvidíme.“
Jak jsme odedávna naučení, užíváme si nového objevu, hluboko nasáváme jedinečnost této chvíle. Víme sice, že kdykoli příště se tu zastavíme, budeme si ji chtít znovu přivolat, ale přijít už nemusí.
Uvědomujeme si, že jsme svědky převzácného jevu. Jen my dva. Možná ještě dvě minuty. Možná minutu. Půl.
Je to poprvé. Jestli také naposledy, pak jenom tato jediná chvíle nám zůstane napořád.
36 názorů
To je velice milý poznatek. Třeba právě na sekvojovci si nechat potvrdit, jak vznešeně může na člověka, i když laika, působit strom. Děkuju ti.
O víkendu u mě byli na návštěvě vzdálení příbuzní. Provázela jsem je našim malým soukromým arboretkem. Všichni nejvíc obdivovali "tu krásnou velikou tůji". Nikdo sice nepoznal, že je to sekvojovec mamutí, ale strom jim asi dost "vznešený" připadal. Nelze si ho totiž nevšimnout.
Já jsem něco mezi tebou a tvou ženou, nebo spíše jsem zároveň ty i tvá žena v jedné osobě. Stromy pěstuji, vím o nich dost praktických informací, ale to mi nebrání vidět je občas jako "vznešené". Tip.
Arwen Leinas
14. 08. 2020Zázraky se občas dějí :-)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------A nasekat do krátkého komentáře tolik chyb...
Vychutnat si okamžik a případně kvůli němu i zastavit, či někam dojít, není dneska již tak obvyklé a, skoro bych řekla, je to dar, jenž není dán každému.
To je tak, když se člověk snaží to napsat dobře, přepisuje to a "myslí" u toho, místo přemýšlení :)
To by se stal zázrak, pro mě už dneska až nezasloužený, jak ji znám. Ale cením si toho, myslíš to dobře.
Arwen Leinas
14. 08. 2020Stromy mohou býti vznešené, stejně jako lidé a jiní tvorové. Někdo je a někdo není.
Vychutnat si okamžik a případně kvůli němu i zstavit, či někam dojít, není dneska již tak obvyklé a, skoro bych řekla, že je to dar, jenž není dán každému.
Pokud se člověk naučil dívat na svět jako umělec, těžko se toho zbaví, byť se již za umělce nepovažuje a nechce si to připouštět. Možná se to časem změní a zase začne malovat či kreslit. "Nikdy neříkej nikdy" :)
Líbí se mi tvůj málo skrývaný obdiv - možná úžas - nad dojmoslovím tvé choti:-)), o mnohém to vypovídá.
Jinak - extratřída, jako vždy.
hezký. místy (ale jen místy) příliš doslovně napsáno, ale četlo se mi jinak dobře.
Ludmilo, děkuju ti vřele.
Ivi, to se mi líbí, když nás pokaždé doprovázíš.
blacksabbath
30. 07. 2020respekt je moc důležitý.....a ty......maluješ slovy tak krásně.....tak, že si každou "naši" společnou procházku umím představiti....*/***********
milé vyprávění, barvité, někdo maluje slovy, někdo štětcem a někdo srdcem :-)**
Diano, i podle nás je to tak, jak říkáš. Právě na příkladu Vesuvančiných obrazů je vidět, že malíř-umělec vkládá do díla hlavně své emoce, a právě ty z něj potom mluví k příjemci.
Entropia, jsem rád, že to vidíš taky tak.
Děkuji vám oběma.
Samozřejmě, že jsou vznešené. Ten obrat, že se tiše vracejí tam , odkud byly vyklučeny, je namístě.
A já si myslím, že není všem dnům konec. Skutečný umělec mívá tvůrčí krize. Jana může změnit názor. Fotografický přístroj, lhostejný a neúčastný, bez citu, vytváří snímky, které se jí líbíí. A jakou obrovskou cenu proti tomu mají obrazy, namalované s láskou a obdivem? Namalované s okouzlením a úctou ke vznešenosti přírody? Stačí se podívat na Vesuvančiny obrázky, jak z nich duše mluví a dýchá, až slzy dojetí stoupají do očí....
„Zkrátka trvá na svém a štětec ani tužku už do ruky nevezme. Co bývalo, má jen za omyly mládí. Tak mně nezbývá, než respektovat její pravdu takovou,
jak ji cítí.
Proto raději nic neříkám.“
To já si dovolím s povzdechem říct: Paní Jano, to je ale škoda…
Jardo, děkuji za odpověď. To je veliká škoda, ale chápu, že někdy člověka osud zasáhne natolik, že chce na minulost zapomenout třeba i tím způsobem, že zahladí některé stopy, které by ji připomínaly. Je to smutné...
Jinak také plně souhlasím s tím, že stromy jsou vznešené, Jana to moc pěkně vyjádřila.
Jano, děkuji za komentář. Moje Jana se k ničemu už nechce znát. Všechny její pokusy i výtvory jsou až na nepatrné útržky zničené, neexistují, stalo se to složitými životními peripetiemi. Já jen z těch nepatrných náhodných zbytků, například detailů kytek vodovými barvami či jen tužkou, můžu usuzovat, jaké to mohlo být ve skutečnosti.
Asi není pro stromy vhodnější výraz, než že jsou vznešené. Všechny. Vidím je také tak:).
Jardo, díky za další krásné a procítěné vyprávění. Tentokrát mě zaujala Jana poetickou větou: "Podívej se na ty stromy, jaké jsou vznešené" , a také tím, že kdysi malovala krajiny. Její obrázky z přírody jsou jistě krásné a mají duši. Škoda, že už nechce malovat. Ráda bych alespoň některé její obrázky viděla, pokud je má někde schované, ale toto moje neskromné přání by mně asi nesplnila.... A tak se jen zeptám, jakou technikou malovala (druh barev). Předem děkuji za odpověď. TIP
""Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest." (Jan 1,1.3)"