Já takový nejsem

Pršelo, když jsem přijel na parkoviště před supermarketem. Kus dál stálo ještě jedno kolo, jinak nic. Kdo by taky za takového počasí jezdil nakupovat na kole? Jen starý podivín jako já, nebo vyložený chudák. Předním kolem jsem protáhl řetěz, zacvakl zámek, zpod stříšky vytáhl nákupní vozík a pospíšil si dovnitř.

Před regálem s novinami postával mladý, snědý chlapík. V předklonu držel v rukou noviny a prohlížel si první stránku. Tiše pohyboval rty. Zastavil jsem se za ním a kouknul mu přes rameno. Pod titulkem, vlastně titulem vysázeným gigantickými písmeny, na čtenáře řvaly fotografie zakrvácených lidských těl, kolem nichž se hemžily oranžové vesty saniťáků a důstojně vyhlížející černé uniformy, patřící londýnské metropolitní policii. “Strašné,” řekl jsem. Muž sebou cuknul, koutkem oka se na mne podíval a noviny položil zpět do regálu. Pak se rozhlédl kolem; snad chtěl odejít, nejspíš nejkratší cestou k pokladnám. Já mu však překážel, a taky můj nákupní vozík. Za mým vozíkem stál už jen další regál, tudy by proklouzla tak leda myš. 

Napřímil se a pohlédl mi do tváře. Jako by chtěl odhadnout, co ode mne může očekávat. Asi nenašel nic povzbudivého, protože hlavu zase sklonil. Zpod černého, velice mužně vyhlížejícího kníru se ozvalo tiché: “Já takový nejsem.” To mě zarazilo. Už už jsem mu chtěl začít vysvětlovat, že nemám pochybnosti, že on je v pořádku, ale neudělal jsem to, protože taková ujišťování často působí přesně opačně.

 Pod bradou mu visel dřevěný, aspoň pěticentimetrový kříž, položený na límci kabátu. Kříž byl zdobený barevnými kamínky, po jednom na každém rameni. Zvedl ruku a kříže se dotkl. Jako by se chtěl ujistit, že tam pořád je. Nebo jako by od něj něco očekával. 

V té chvíli se kdosi za mnou pokusil vjet se svým vozíkem mezi mne a regál s drobným ovocem. Kolečko jeho nákupního vozíku se mi otřelo o achilovku. Syknul jsem bolestí a uskočil k novinám. Ženský hlas za mnou vypískl “Ježišmarjá!” a na podlaze pod námi se všemi směry rozlítlo dobrého půl kila borůvek. Zatímco já stál a bezradně na to koukal, ten mladý muž se shýbl, sebral ze země papírovou vaničku a začal do ní vracet drobné modré plody. S heknutím jsem se sehnul a snažil se mu pomáhat. Starší paní s vlasy odbarvenými do fialova k nám ty vzdálenější botou posílala. Posbíral je skoro všecky sám, tedy až na ty, co zmizely někde hluboko pod regály. 

Čistil si ruce papírovým kapesníkem. Moc mu to nešlo - prsty zůstávaly namodralé, jako u utopence. Na předešlý pokus o konverzaci nezapomněl - hlavou ukázal na regál s těmi novinami, jež hulákaly do světa, jaká se to zase stala ukrutná několikanásobná vražda, a opět řekl: “Já takový nejsem!”

“Však já vím,” řekl jsem a pokusil se o úsměv, ale asi se mi to moc nepodařilo; pata mě bolela. Odkulhal jsem s vozíkem dál do hloubi supermarketu. Vytáhl jsem z kapsy lístek se seznamem, co mám nakoupit, a když jsem všecko vyhledal a naložil, zamířil jsem k pokladnám. 

Venku přestalo pršet. U kola jsem zastal toho muže s křížem. Taky tam měl kolo; připevňoval na ně svůj nákup. Odemkl jsem zámek a vytáhl svoje kolo ze stojanu. A tu mi ten člověk řekl: “Přeji vám milý první den Adventu.” Ach, docela jsem zapomněl. “Taky tak,” řekl jsem k tomu kříži na jeho prsou. 

Uchopil řidítka, ale hned je zase pustil. Doširoka se usmál, pozvedl obě paže a směrem k někomu za mými zády zvolal: “Salam alejkum!” “Alejkum salam!” odpověděl ten člověk za mnou, a už tu byl; i on zvedl paže a toho mého známého z obchodu plácl do obou otevřených dlaní. Úplně stejně jako mí vnuci, co při tom volají: “Hajfaj!”

Zapnul jsem lampičku, sedl na kolo a rozjel se do přítmí nedalekého lesa. Spěchal jsem. Jsem starší člověk, po setmění se tam bojím. Ostatně, hrdina jsem nebyl nikdy.