Baby ježibaby 1/2

Baby ježibaby

Jednou, když k nám na pár dní přišla Miluška s dětmi, nasadila své mamince do hlavy brouka.

Jak? To si musíte poslechnout.

Zprvu jsem to vnímal jako legraci, ale ona ne. Ona jako by chtěla v mamce schválně vypěstovat strach ze zlodějů, kteří obcházejí kolem a nedají pokoj, dokud ubohé důchodce neoloupí, případně nezavraždí.

Nešlo mi na rozum, proč té naší holce, která se nikdy ničeho nebála, která ani v noci v lese nemá strach, která dokázala za přispění svého obdivuhodného psa Amora zadržet v noci lupiče a předat policii, proč tomuto kurážnému stvoření tak záleží na tom, aby v nás vyvolala strach. Proč najednou sama okázale odmítá spát v návštěvním podkroví, kde spávají všichni včetně dětí, a vůbec se netají tím, že se tam bojí.

Můj hlasitý údiv nad tou změnou nebyl nic platný, tak jsem jí pomohl snést staré matrace ze „studené půdy“, která slouží za odkladiště krámů, k nám do přízemí. Půdu jsem pod jejím dohledem za sebou na dvě petlice zavřel. Nejraději by k těm dveřím ještě přistrčila almaru, kdyby byla nějaká po ruce. Ustlala sobě a oběma klučíkům dole v „šijovně“, čímž mě nemilosrdně vystrnadila od počítače. Klukům to bylo jedno, byli s maminkou, ale ona si stejně stěžovala, že se necítí v úplném bezpečí ani tam – b­ylo to na druhé straně chaloupky, než spíme my. Několikrát za večer se šla přesvědčit, jestli jsou zamčené přední dveře a ode mě si pokaždé z dálky nechala předvést, zda jsou zamčené také ty dozadu na dvorek. Za živý svět by k nim sama nepřistoupila.

Pátral jsem, jestli je to jenom hra nebo se vážně bojí, a dlouho jsem se nedopátral.

Ta šijovna, kde se usadili, je slunný jižní pokojíček, přistavěný k původní dřevěnici dodatečně asi před třiceti lety. Jméno dostal podle starodávného šlapacího šicího stroje ORIGINAL VICTORIA, dědictví po mamince, které si Jana do něj nastěhovala. Já v něm mám počítač a své pohodlí pro psaní. Trávím tady hodně času. S dopoledním vysedáváním u počítače jsem se tedy musel po dobu pobytu Milušky rozloučit.

To se ovšem vydržet dalo. Horší bylo, že mamku se jí těmi historkami opravdu podařilo nakazit. A to se mi nelíbilo. Ona si odjede, ale já budu donekonečna poslouchat řeči o zločincích, plížících se nám po nocích pod okny a o své lehkovážnosti, když si z toho dělám jen posměšky. Ach, kde zůstala naše bývalá pohoda!

Pravda je, že před nedávnem došlo v Petrovicích ke dvěma incidentům, přepadení staré paní Kmínkové a vykradení protější vily Pražáků, ale policie to měla v šetření a podle mě se dalo těžko předpokládat, že se ve vsi nějací lumpi tak honem znovu odváží krást, loupit a přepadat.

Marně jsem holčičku prosil, aby si radostně užívala bezstarostných chvil v naší krásné přírodě a nestrašila mamku horory. Jako by mě neslyšela.

To přece nemůže být jen tak, nechtělo se mi věřit. Něco za tím musí vězet.

Také že ano.

„Chybí vám pes,“ oznámila nám konečně.

To je ono. Proč mě to dávno netrklo? Zmohl jsem se jen na protáhlý obličej.

„Nějakého vám seženu,“ slíbila s roztomilou samozřejmostí.

Můj němý úžas platil asi málo. Ozval jsem se nahlas.

„Se psem na mě, holčičko, nechoď, toho jsem si užil, když jsem ještě lovil, dokud mně soudruzi po spřátelené okupaci nesebrali flinty. Od té doby si užívám poměrné svobody. A teď konečně v důchodu mám taky trochu času na psaní. Tak pusť z hlavy psa, žádného nechci.“

„Ani já,“ podpořila mě Jana. „Psa ne, musíme se tady zabezpečit nějak jinak.“

Holčička trochu couvla.

Za půl dne však svou nabídku zopakovala. Úžasnost té myšlenky dokládala pozoruhodnými příběhy ze života.

My jsme oba trvali na svém.

Jednou se jí dostalo nečekané podpory. To když se u nás na kus řeči stavil projíždějící policista, shodou okolností vnuk té přepadené paní Kmínkové. Nejspíš byl přilákán pohledem na hezkou holku v plavkách, která s nahatými klučíky dováděla na potoku.

Nebyla by to Miluška, aby toho nevyužila. Mladíčka zapojila do našeho sporu.

„Psa byste určitě mít měli,“ dával jí pochopitelně zapravdu. Také co jiného se od něho dalo čekat, že? On se o psa starat nebude. Ale zaznělo to ze zdánlivě nezaujaté strany a Jana maličko zaváhala.

Miluška rychle kula železo, dokud bylo žhavé. S přispěním hezkého mládence ve slušivé letní uniformě se jí skutečně podařilo přimět mamku k jakémusi nejasnému náznaku, že by o tom případně byla ochotna diskutovat. Ale jinak nic. A tak na ní neodkladně pracovala dál. Jistě věřila též v moje obrácení, k němuž by ve světle naděje na zlomení mamčina odporu mohlo dojít také co nevidět. Vykreslovala a rozváděla vlastnosti nejvhodnějších psích plemen, která pro nás přicházejí v úvahu, vychvalovala a haněla na nich to či ono a dušovala se, že jen my sami si nakonec vybereme, že ona nám do toho vůbec mluvit nebude, pouze nezávazně poradí. Vyjmenovala jich nejméně pět, jen to nejhezčí jí ani na mysl nepřišlo.

Téměř si jistý tím, že Janu nepřesvědčí, bavil jsem se jejím horlením. Až po chvíli jsem ji v rozletu zarazil.

„Nene, Miluško! Mně psa na krk neuvážeš. Ubránil jsem se ovcím, kozám, koňovi, všemu zvířectvu, co jste mně vnucovali, nevnutíš mi ani psa. Nedám se zotročovat žádným zvířetem. To radši, jestli už se tak strašně bojíte těch zlodějů, vrátím do oken mříže.“

Do toho už mladý policista zřejmě zasahovat nechtěl a kvapně se rozloučil.

Rozkurážená Miluška jeho odchod s bídou zaznamenala. Nechtěla to vzdát: „Pes tě nebude v ničem omezovat. Vezmu si ho na starost, kdy budete potřebovat, jezdit si můžete, kdy a kam chcete. Budete na tom pořád jako teď, nic se nezmění.“

„Ale to se pleteš. Naopak! Se psem se všechno změní. Nejde nám jenom o cestování. Přece víš, kolik péče pes vyžaduje, aby neživořil jako ti chudáci uvázaní u boudy a něco ze života měl. Ne ne, mít psa je velká odpovědnost.“

„To zvládnete, já vám pomůžu.“

„Ne. Mě, Miluško, nepřemluvíš.“

Vytasila ještě jednu zbraň: „Ale copak ty nechápeš, Jaroušku, že to nechci kvůli sobě? Mám strach o vás, když jste tady úplně sami. Oč je to tu bezpečnější, než někde na samotě? No řekni!“

„To je hezké, že o nás máš strach, ale máš ho zbytečně.“

Vtom řekla Jana: „Já Milušku asi chápu, možná, že bych taky byla se psem klidnější.“

To je mi obrat!

„Ty, Jaňulko?! Tys přece nikdy psa nechtěla. Co to na mě hrajete?“

„Nic nehrajeme.“

„Propána! Vidíš, co děláš?“ nadával jsem Milušce. „Doteď tady byla taková pohoda!“

„A co já?“ řekla Jana. „Nedej bože, kdybys musel někdy do špitálu a já tady měla zůstat sama.“

„Nikdys mně neřekla, že se bojíš.“

„To se změnilo, všelijakých zlodějů a lumpů přibývá, je to čím dál horší.“

„Tak jdu dát do okna znovu tu mříž. A dejte mně už pokoj se psem.“

Šel jsem hned do garáže, a třebaže jsem k zamřížované ložnici měl sto výhrad, což byla příčina, proč jsem tak brzy po nastěhování tu ohyzdnou věc odstranil, našrouboval jsem ji zpátky.

„Tak. Teď se bát nemusíš.“

V dalších dnech se má žena k ničemu z toho ani zmínkou nevracela, jenom naše spokojenost byla tatam.