Baby ježibaby 2/2

Tušil jsem, že to není konec. Že ta naše umanutá psářka nám pokoj nedá. Maminku už na své straně má.

Mříž v okně jsem strpěl jen krátce. Nemohli jsme pořádně větrat, na prst úzká pootevřená škvírka u jediného venkovního křídla, to bylo vskutku málo. Zase jsem to hnusné železo dal pryč.

Uběhlo pár týdnů, měsíc, dva. Utěšoval jsem se: Je to dobré, milá Jaňulka se k novým známým případům přepadení důchodců nevyjadřuje.

Bylo to dobré. Dokud se Miluška s dětmi znovu nenakvartýrovala.

Když pak přišla nová řeč na psa, byly u toho náhodou dvě známé zvířecí obhájkyně, Klárka s Kačenkou. Miluščini synci si hráli venku.

„Dědečku, prosím, pořiďte si středního kníráčka, jako je náš Ronek, ti jsou ze všech nejlepší,“ škemrala Klárka. „Nejradši štěně, já ho všemu naučím, nebudete s ním potom už mít žádnou práci.“

„Jsi hodná, Kláruško, myslíš to dobře, ale nekoupíme si kníráčka ani žádné jiné zvíře,“ řekl jsem.

„Tak si kupte kočičku,“ navrhla nevinně Kačka, jako by mě neposlouchala.

„Kočka babičce proti zlodějům nepomůže, Kačenko. A víš vůbec, co to dalo práce, než se mně podařilo odnaučit k nám chodit sousedovic kočky?“

„Ty nemáš rád kočičky?“

„Mám, ale do baráku ať mně nelezou.“

„Ty seš ale!“

Také Klárka se mračila. „Proč nechceš aspoň psa? Babičko, řekni svému Jarouškovi, že toho psa nutně potřebujete, aby vám hlídal dům. Tak řekni mu to.“

„To ne. Jaroušek na to musí přijít sám a sám se musí rozhodnout, mě on by neposlechl.“

„Nechceš mě, babičko, znovu začít přemlouvat, že ne?“ ubezpečoval jsem se.

„Proč bych tě přemlouvala, jsi dospělý myslící tvor.“

„Ale já jsem si doopravdy doteď myslel, že jsme si to už vysvětlili a že jsme v té věci zajedno!“

Děvčata a teta Milka nás mlčky sledovaly.

Janu napadlo: „A co kdybych si vzala psa na starost sama? Ty by sis ho nemusel ani všimnout.“

„No to je nápad!“

„A kdybych ti to slíbila?“

„Ty a pes? Prosím tě!“

„Ano, já a pes. Názor jsem změnila, když jsem přišla na to, že Miluška má pravdu.“

Zdálo se, že v tom má úplně jasno, a tím mě najednou tak zviklala, že místo, abych mlčel nebo s odpovědí počkal, až budu mocen rozumného slova, řekl jsem: „To víš, řeknu jo a než se naděju, budu mít na krku psa.“

„Nebudeš!“ zvolaly skoro již úlevně obě vnučky.

Z tónu toho holčičího zvolání, ne z jeho smyslu, pouze z té vydechnuté úlevy, jsem vyrozuměl, že jsem udělal chybu. Že mě mají. Že právě bídně prohrávám.

Ale vždyť já psa skutečně nechci! Ony tomu snad nevěří!?

Milka zřejmě nevěřila, protože hned byla samá ochota: „Takového chodského ovčáka… Nebo belgičana, jsou jich čtyři typy, ukážu ti je na fotkách.“

Samozřejmě zas ani zmínka o plemeni, které mně by snad jediné mohlo něco říkat.

„Ale já nechci žádného psa!“ vykřikl jsem skoro zoufale.

Sám jsem na vlastním hlase slyšel, že to není ono, že tento zoufalý výkřik má daleko do vzpoury. Spíš bych řekl, že jsem zahájil ústup. A ty ženské to vědí.

Cítil jsem se mizerně.

Má ještě nějaký odpor cenu? Dneska třeba vyhraju, ale dlouho se radovat nebudu, je tu zítřek, a taky pozítřek, a ony pokoj nedají, dokud mě nedostanou.

Cítil jsem, jak mé plány na poklidný podzim života se rozplývají, jak se kolem mě stahuje smyčka, jak se vydávám všanc těm čtyřem bosorkám a ony mě s nevinnými kukuči pomalu spoutávají. Na rukou a na nohou.

Když psa, pomyslel jsem si v zajiskření posledního vzdoru, tak si vyberu sám. Vy se stavte třeba na hlavu.

Pořádně jsem se nadechl: „Jedině německého ovčáka. Čistokrevného.“ Já vám dám, bosorky!

„To chci já taky,“ odpověděla s klidem Jana.

Poslední vzdor tedy vypěnil naprázdno.

Klárka se rychle smiřovala s tím, že to nebude knírač: „Nevadí. Ovčák je též hezký.“

Miluška už na víc nečekala a začala obvolávat známé chovatele německých ovčáků.

U toho být nemusím.

Vyšel jsem na zahradu. Daneček ulomenou lžicí od bagru vyhrabával podzemní chodby v pískovišti, Jareček obracel špalky kolem ohniště, vybíral pod nimi žížaly a v sudu je učil plavat. Vzorní hošíci. Ve svém zaujetí si mě jeden ani druhý nevšímal. Vystoupal jsem po kamenných schůdkách na naši mez a vkročil do lesa. Chvilku jsem potřeboval být sám.

To, co se chystá, musím v klidu strávit. Bude to zásadní obrat v mém a vlastně v našem životě. Na to jsem potřeboval tento lesní klid.

Je jich na mě moc. Kdybych neustoupil dnes, stejně by nedaly pokoj, baby ježibaby, a čekalo by mě to později. Aspoň je rozhodnuto.

  Než jsem se vyškrabal na hřeben Ďáblíku, na novou myšlenku jsem si zvykl.

O Janě jsem věděl, že svůj slib starat se o psa sama míní upřímně, ale také jsem věděl, že skutečnost bude jiná, protože i sebe tak trochu znám.

Když jsem se – s­mířen s osudem – v­rátil z lesa, kluci už byli v kuchyni, a tam vzrušené psí rokování nebralo konce. Dokola se přemílaly představy o tom, jak to s tím pejskem bude, kde bude spávat, co bude jíst, kdo a jak ho bude cvičit a že musí být ze všech nejlepší. Samé plané řeči.

„Ještě ho nemáme. Třeba se ho tetě Milce ani nepodaří sehnat,“ vpadl jsem jim do toho. Pro svou bídnou potěchu jsem jim to jejich snadné vítězství chtěl aspoň ztrpčit.

„Už mám štěně zamluvené u dvou chovatelů a ptám se dál,“ vyvedla mě dotyčná z omylu listujíc ve zlatých stránkách.

„No to mám radost.“

Nic už mě nezachrání, dané slovo zpátky vzít nemůžu.

Doufal jsem, že vybere štěně až z jarního vrhu. Tak jsme se domluvili a ona souhlasila, že to bude nejlepší. Jenže najednou – u­prostřed listopadu – v­olala mobilem z auta, že už malého roztomilého Amorka odkudsi z daleka s Danem vezou domů a máme si pro něj zítra přijet.

Vynadal jsem jí do toho telefonu, co se do ní vešlo, ale jí to z nějakého důvodu znělo spíš jako chvalořeč. Vůbec mě neposlouchala. „Bude se vám líbit. Je to zlatíčko. Mám ho tady vedle sebe. Právě mně žere ruku. Jsi šikulka, Amorku, jen si pořádně kousni! Ták. Pašáček jsi. Ale má ty zoubky ostré, jako jehličky,“ rozplývala se nad štěnětem do telefonu.

Tak co jsem s ní mohl dělat?