Veronika píše příběh

 

den 1

 

„Slečno!“

Slovo se odrazilo od křídových útesů a padlo do vln.

„Slečno!“

Otočila se, ale pak šla dál.

Holka pitomá… Turistka, která nemá tušení o rychlosti zdejšího přílivu.

„Slečno!“ pokusil se zas. Žádná odpověď.

Tak ať si klidně ty nohy zmáčí, ať se zmáčí úplně celá.

 

Seven Sisters znal zpaměti. Jejich vrtochy, jejich radosti, jejich krásu. Zdejší nevypočitatelný příliv. Ne, jistěže to není tak, že se najednou všude kolem objeví voda, lidi se drápou nahoru, lámou si nehty o skály a nakonec sletí do rozbouřeného moře. Ale upřímně, zůstat po kolena ve studené vodě není nic příjemného.

Většinou ho pomatení cizinci nechávali chladným, ale jí si všiml už cestou sem; koukala do nebe, občas se zastavila, rozhlédla se. Vítr jí rval sukni a vlasy jí poletovaly. A potom ti racci, ach ano, racci krákající, racci zpívající, racci proti modré obloze, chvíli je sledovala a smála se, sama pro sebe, schovaná ve svém světě. Zamávala jim a možná si přála, aby ji vzali s sebou.

 

„Slečno!“

No konečně. Počkala, až k ní doběhl. Chvíli si ho prohlížela jako nějaké cizokrajné zvířátko. Znovu vítr a vítr, sukně se jí zase zvedla. Když si všimla, že zírá na její nohy, ušklíbla se.

„Potřebujete něco?“ zeptala se odměřeně.

„Jen jsem vám chtěl říct, že za chvíli přijde příliv… Teda nebude to nic dramatickýho, asi byste se neutopila, ale taky to není nic příjemnýho, když vám najednou teče do bot…“

„Jo aha. Hm. Tak jo.“

A to je jako všechno? Nebylo by zábavnější pozorovat, jak si nevím rady, a pak přispěchat na pomoc? Zatraceně, to jsem si jen myslela anebo jsem to řekla nahlas?

„To takhle varujete každýho?“ vzala ho nakonec na milost, když viděla jeho rozpaky.

Takže jsem to asi řekla nahlas.

„Každýho ne, jen bláznivý turistky,“ odvážil se.

Ticho, které mezi nimi nastalo, by za běžných okolností bylo považováno za trapné; vlákno, které se přetrhlo dřív, než začalo být spřádáno. Navzdory tomu se však oba cítili docela dobře.

V té chvíli jim stačil vítr, slunce, bolavě bílé útesy a křik racků.

 

*

 

Veronika zírá na monitor a přemýšlí o textu. Vzpomíná. Je zase tam. On je tam taky. Ach ano. Tak je tu máme, stojí proti sobě, usmívají se, ne, není to žádné vesmírné napojení, je to jen iluze sdílení nádherného okamžiku. Oba si náhodou ve stejnou chvíli užívají stejnou radost a klid, možná i stejně intenzivně cítí štiplavý vítr ve tvářích a vnímají oslňující běl křídových útesů, které (zdá se) sahají až do nebes, slyší stejně ohlušující hukot vln a jejich čichové buňky shodou okolností šimrá stejný slaný vzduch.

Sdílení je radost. Sdílení je iluze. Sdílení je… Ne, vlastně není.

Sakra. Jak dál?

Veronika se naštve. Neví. Vstane od stolu a jde si nalít dvojku merlotu v naději, že s povídkou pohne.

Sdílení je radost… sdílení je iluze… A vůbec, neptejte se mě, na co ti dva myslí a jak to myslí, já tomu nerozumím. Nechápu nahodilý myšlenkový pochody v hlavách svých postav.

Nechci na to myslet.

 

Dnes je jedenáctého června dva tisíce šestnáct. Za týden se Veronika vdává. Udělá ten racionální krok podobně jako spousta jejích vrstevnic. Společné jmění manželů, informace o zdravotním stavu toho druhého a docela užitečný společenský status vdané ženy.

S Lukášem všechno vychází. Mají se rádi, je jim spolu dobře, i když žádná veliká láska mezi nimi nikdy nebyla. Tyhle věci se stávají jen jednou v životě. Já si svůj příděl lásky vyčerpala už dávno. Před čtrnácti lety. Ne, o tom jindy. Teď spát. Je třeba načerpat síly na ranní telefonát s mámou.

Veronika však pochybuje, že jí spánek dodá potřebnou energii. Spánek je totiž už dlouhou dobu nepříliš vhodnou alternativou k bdění. Protože i sny jsou živé, i ve snech se Veronika zabývá podstatnými i nepodstatnými záležitostmi. Anebo vzpomínkami. Ani ve spánku si není schopna odpočinout.

 

den 2

 

Řeší se důležité věci. Cukroví, víno, dresscode. Mami, prosím tě, žádný večerní róby, už jsme to psali do pozvánek. Je to zahradní slavnost. Milá hospůdka se zahrádkou a přilehlou květnatou loukou plnou klíšťat. Kopretiny, chrastavec, štírovník, čičorka. Kdo nebude moci v pozdní noci odejít po svých do blízkého penzionu, ať spí na místě, karimatka a spacák s sebou. Voní tam hlína a polehaná tráva, příjemnej bonus ke svatebnímu veselí.

„Ani talíř nebudete rozbíjet? A co přenášení přes práh?“

„Ne, mami, žádný nesmysly.“

„Aspoň bílý šaty sis mohla opatřit. Znám jednu půjčovnu, kde by ti i na poslední chvíli -“

„Nechala jsem si přece ušít ty modré.“

„Modrá, modrá… Bílá je barva na svatbu!“

„Nechci nic bílýho.“

 

Matka ví, že s dcerou nepořídí.

Ale je vlastně fajn, že se vdává. Však už bylo na čase.

Občas se bála, jak to s ní vlastně bude.

Nejdřív kvůli tomu, že s nikým dlouho nebyla, potom kvůli tomu, že pořád s někým byla.

Lukáš je jí sympatický. Milý, pozorný, usměvavý, trpělivý.

Má všechny ty dobré vlastnosti, které Veronika postrádá.

Vlastně se k sobě vůbec nehodí.

 

*

 

Veronika bere do ruky tužku. Konečně, konečně, další kousek do skládanky. Musí to zapsat, i když jí zrovna zavolala kolegyně, že potřebuje nutně a rychle… co vlastně? Mně je to jedno.

Na zadní obálku svého diáře si poznamená pár vět.

 

Veronika v bílých šatech. Koupila je před dvěma týdny v letní výprodeji. Sedí na posteli, všechna zavazadla sbalena. Za dvacet minut opustí tento pokoj; místo, kde se dnes měli s Jimem setkat. Milovat.

Ne, ne, milovat ne, prostě jsme si chtěli zašukat, ale nějak to nevyšlo. Co na tom, no, nemůžu mít všechno. Pokouší se uklidnit. Vyčítá si, že by měla smutnit nad dědečkovou smrtí a přitom sní, jak souloží s klukem, kterého viděla jednou v životě. Po několika letech dojde k té známé, obehrané pravdě – že blízkost smrti probouzí a podněcuje sexuální touhu. Tím svoje tehdejší stavy obhájí.

 

Dvacet minut. Lehne na nepovlečenou postel, rukou zajede do kalhotek.

 

Veronika v bílých šatech přejede pohledem bílé zdi. Představuje si, že se do nich co nevidět vsákne a zůstane tu navěky. Pak vstane a koukne do zrcadla na skříni. Je to naposledy, co vidí Veroniku v bílém. Až se vrátí domů, zabalí ty nové, nádherně padnoucí šaty spolu se starými tričky a svetry do igelitového saku a vhodí je do kontejneru Diecézní charity Broumov.

 

Tužka jí vypadne z ruky. Loví ji pod stolem a přitom si říká, proč tolik pnutí, chvění a bláznění. Za to těch pár slov přece nestojí. Jenže já ten námět prostě chci zpracovat. Ne, ne, vlastně nechci. Já to potřebuju zpracovat. Dokončit. Otázka života a smrti, ach ano. Jenže jak jinak vysvětlit, že pořád dokola opečovávám mrtvolu tohoto vztahu, že tu mrtvolu nejsem schopna pohřbít. Přikrýt bílým plátnem nestačí, furt mi smrdí pod nosem.

Jistě, pokoušela se už několikrát ten příběh uzavřít, ale vždycky dopadla stejně: sedla k počítači, napsala šest stránek textu jakoby se nechumelilo; příliv slov, stesků, úchylek, tužeb. Potom všechno jedním kliknutím nechala zmizet.

Teď je však přesvědčena, že se zadaří. I když váží každou větu a se slovy zachází opatrně. Ale je nutné to všechno opustit. Zakopat hluboko. Ale do hlíny, krucinál, zakopat do hlíny, ne hluboko do sebe.

Uzavře sama se sebou dohodu: buď tenhle pošahanej příběh do svatby dopíšu anebo to nechám být. Jednou provždy.

 

*

 

Veronika nenávidí pohřby. Především proto, že jsou tak nepředvídatelné. Tedy, pohřby předvídatelné jsou, samozřejmě; většinou, když někdo umře, za pár dní následuje pohřeb, tak to je, tak to bývá.

Akorát mně se to v hlavě občas obrátí a časová posloupnost se mi totálně nabourá. Některý situace se mi pravidelně vrací; prožiju je tak intenzivně, že si myslím, že se staly skutečně až dnes, až teď, ano, že se dějí právě teď.

Třeba zrovna tento večer, tuto noc.

Nejdřív výlet na bílý skály. Jim mě tam provedl a chvilku jsme se muchlovali nad těmi hroznými a krásnými útesy. Jim mluvil o tom, že ty skály jsou tvořeny ohromným množstvím maličkých schránek mořských živočichů, představovala jsem si, že každá ta schránka byla kdysi domovem. Jim zmínil křídu, možná i devon a karbon a perm, už nevím, ale všechna ta neskutečně dlouhá období nebyla naprosto nic oproti nekonečné radosti, kterou jsem v té chvíli prožívala.

Ach.

Cesta busem zpátky do Brightonu, seděli jsme nahoře v první řadě, výhled na silnici a na ty travnatý pláně ničím nenarušený.

„Občas mě napadne, že kdyby ten bus dostal smyk, tak proletím oknem a bude konec,“ řekl jsi a objal mě kolem ramen.

„Mně by to asi ani nevadilo.“

„To si děláš srandu, že jo.“

„Ne. Fakt by mi to nevadilo. Teď by mi to nevadilo.“

„Ty seš fakt divná.“

Nechápavě jsi zavrtěl hlavou. A přitom mně se jen nechtělo vysvětlovat, že kdybych dopadla na tu úžasnou zelenou trávu a zlomila si vaz, tak by mi to bylo šumák, protože ta chvíle naplnění prostě byla tady a bylo mi tak krásně a tak lehce, že jsem si říkala, že je lepší umřít, než žít dál bez tohoto štěstí, žít s tím, že ten pocit celistvosti už nikdy nemusí přijít, že jsem si ho odžila teď.

Další ach.

Pusa na rozloučenou, slib, že se pozítří zase setkáme. Věděla jsem ale, že už se neuvidíme. Místo toho jsem čekala, kdy se ozve táta, aby mi řekl, že děda zemřel. Aby mi řekl, že pohřeb bude za čtyři dny, že máma je nešťastná, že by mě ráda měla u sebe a že bych stejně dorazila už za týden, tak těch pár dní ať neřeším, přebookování letenky snad nebude problém…

O tři dny dřív je to v pohodě, ne?

Ne, není, tati.

Stalo se to. Děje se to. Nic nechápu, časová posloupnost se mi rozpadla a já jsem ztracená uprostřed toho všeho, nemůžu ani dopředu ani zpátky, nejsem tady ani tam.

 

Proberu se teprve ve chvíli, kdy vážně uvažuju o tom, že zavolám tátovi (jak to vypadá s dědou?). Stojím na balkóně a kouřím nevimjakou cigaretu.

Vzpamatuj se.

Děda je čtrnáct let po smrti.

 

Veronika je sice už zase přítomna, ale i přesto nedokáže usměrnit myšlenky. Jde dovnitř a otevře pracovní mail. Musím se věnovat něčemu konkrétnímu. Zpráva od vedoucí, připomínka porady. A nějaký zoufalý student posílá mnohomluvnou zprávu o tom, jak potřebuje… Chce se do toho ponořit, popřemýšlet, jak mu pomoci, ale nejde to, proto mu jen stručně odpoví, ať přijede tehdy a tehdy.

 

Nakonec se rozhodne, že zkusí ještě něco napsat.

Otevře nový dokument. Bílá stránka ji trochu děsí.

 

*

 

Veronika. Česká republika. Vyzvídám, co tu dělá. Au pair? Pokojskou? Urazí se, cítí se dotčena. Náhodou jsem tu přes Erasmus, pokud teda víš, o co jde (nos nahoru). A pak jsem si na prázdniny našla brigádu v jedné restauraci v centru Brightonu. Za pár dní jedu zpátky domů.

Občas mi nerozumí. A to má za sebou semestr na University of Sussex, kde studovala nějakou divnou vědu, dějiny umění nebo tak něco. Upřímně, nechápu, jak se něčím takovým může někdo živit.

Veronika. Vlasy jí poletují, pozorně sleduje racky a nemůže se vynadívat na bílé útesy. Když vyjdeme nahoru, políbím ji, proč ne, říkám, proč ne, říká ona a ani není moc překvapená, jen se trošku červená. Víš, že jsem ještě nikoho neměla? přizná se; asi nával upřímnosti.

Hm, tak s tím bychom měli něco udělat. Co plánuješ na zítra?

Zítra musím do práce. Vracím se kolem jedné v noci. Ale pozítří by to šlo.

Dáme si sraz naproti West Pier.

Co tam?

Budem se z pláže koukat, jak ta krásná stavba živoří. A pak se uvidí.

 

Nepřišla a její číslo bylo nedostupné.

Docela rád bych zjistil, co se stalo.

Jenže já ani nevěděl, jak se jmenovala celým jménem a kde přesně pracovala, kde bydlela.

Tyhle věci si fakt dopředu nezjišťuju, vlastně mě ani nezajímají. Pokud má jít jen o sex, není to důležitý. Proto jsem jí řekl jen svý křestní.

Některý okamžiky s tebou byly fajn, Veroniko. Třeba hned ta chvíle, kdy jsi na mě poprvé promluvila. Víš, žes mě uvedla do rozpaků tou svou poznámkou ohledně záchrany? To se mi běžně nestává.

Každopádně by to byla hezká pohádka, princ zachrání princeznu před divokým živlem a ona se mu potom cele oddá, věnuje mu svoje panenství.

Škoda, že jsem tě nestihl přefiknout.

 

*

 

Veronika je ráda za další kus napsaného. Přeje si však, aby byla schopna k textu přistoupit racionálně. S nadhledem. Patos vyvážit cynickými poznámkami. Přemýšlí, proč vlastně píše. Napadají ji jen klišovitá vysvětlení a v duchu si je sumarizuje:

- sdělit světu něco úžasného

- vyrovnat se sama se sebou a s tím, co se stalo (anebo spíš nestalo)

- stát se slavnou spisovatelkou

- pohnout alespoň jedním čtenářem.

Ach ano, pokud tohle se mi podaří, pokud alespoň jeden člověk bude schopen prožít prostřednictvím mýho textu to, co jsem prožila já, tak budu spokojená. K tomu to psaní je. Sdílení nebo alespoň iluze sdílení… Sdílení je radost…

 

Tohle jsou lži. Psaním se nic nespraví, to Veronika ví moc dobře. Je to jen krátkodobá úleva, popuštění ventilu. Sedmička argentinskýho malbecu, rychlej sex na kuchyňské lince, triumfální pocit, když přijdou dobrý recenze na pitomej odbornej článek, co jsem poslala do nějakýho lokálního časopisu.

Ale je to nutný. Nutný k přežití.

Každopádně to moje zasraný nípání se v sobě (racionálně si všechno odůvodnit, zjistit, jakou roli v tom hrála moje duševní nevyrovnanost a jakou roli v tom hrálo moje pseudoracionální uvažování, sepsat si důvody za a), za b), za c), poučit se z krizového vývoje a nakonec vypracovat feasibility study of my own sustainable development) nezmění nic na tom, že mě to tehdy smetlo.

Ach ano. Jako ty divoký vlny pod Seven Sisters.

 

Do Jimmyho se zamilovala na první pohled. Netušila, že se takové věci stávají.

Bylo jí dvacet, ale zatím se nedostala dál než k polibku, ne, nepočítáme ty opilecké úlety se spolužáky z fakulty, kdy vše ztroskotalo na tom, že se dotyčný nebo dotyčná někde zapomněli anebo usnuli dřív jak ona.

Třeba mi takhle mizí schválně, nechtějí mě.

Anebo to je tím, že je dostatečně nemiluji.

Anebo je miluji příliš.

 

Ale s tebou, s tebou to půjde. Tebe si vezmu, chci tě úplně celýho, plánovala.

Když se vracela na privát, zalitovala, že to neudělala hned na Birling Gap.

Jenže tam je přece všechno tak otevřený. A navíc, milovat se poblíž Suicide Point mi nepřipadlo zrovna romantický… Ne, ne, to by opravdu nešlo. Necháme to raději na nějaký obyčejný místo, třeba u mě v pokoji, přemýšlela, když si na večeři chystala tousty s marmeládou. Bylo něco kolem sedmé.

 

„Ahoj tati, to je překvápko,“ zašvitořila do telefonu s plnou pusou.

„Veru, stala se taková věc…“

 

Měla jsem Jimovi zavolat hned potom, co jsem se dověděla o tom neštěstí. Vyspat se s ním ještě ten večer. Jenže já byla po tom rozhovoru s tátou tak vyvedená z míry, tak zahlcená, že jsem v návalu vzteku a zoufalství a bezradnosti práskla telefonem o zeď, pochopitelně to nepřežil; i když jsem ho znovu poskládala dohromady, tak hlásil SIM karta odmítnuta, furt dokola… A pak jsem už neměla jak a neměla kdy, ach, můj drahý, neměla jsem čas tě hledat, a musela jsem se prostě sbalit a odjet, jenže ta bolest z neuskutečněného je nesmírně silná, vlastně mě to prázdno bolí doteď.

Prázdno.

Proto občas přijde duch první lásky a snaží se mi pomoci, snaží se zaplnit to bílý místo, snaží se… Někdy mu uvěřím a zase to všechno prožiju. Skály, racek proti modré obloze a pak už nic, nevidím nic, jen uslyším to zakrákání a je konec.

 

Ne, nebudu na to myslet. Jenže –

To prázdno.

To prázdno.

Chybějící prožitek, chybějící prožitá první láska. První polibek, první soulož, první hádka, první usmíření. A nakonec důstojný rozloučení. To všechno chybí.

Bolest amputované končetiny; takhle bolí prázdné místo.

 

*

 

West Pier hoří.

Ach, Lily, proč jsi mě opustila. Nečekal jsem, že by mě někdo mohl takhle ranit. Nikdy mě nikdo neranil. Bolíš, bolíš nesmírně a já jsem v koncích.

West Pier hoří. Hučí, řve, slzí. Zvědavci, vrtulník, hasiči.

Je čas.

Předtím, než odejde na zastávku autobusu směr Birling Gap, zahlédne Veroniku. Vidíš, holka, na tebe jsem skoro zapomněl. Proč jsi tenkrát nepřišla? Kam jsi vlastně zmizela? A co k sakru děláš tady vedle těch čumilů?

West Pier hoří.

Váhá, jestli k ní vyrazit. Její mimóznost ho štve; to, jak chvíli kouká na oheň a pak zcela netečně sleduje racky. Její mimóznost ho přitahuje. Ona je z jinýho světa. Ona je jiná. Ona je -

Ona není.

A já už taky nejsem.

Pryč odsud.

 

Když nasedne do autobusu, zaslechne ze zadních řad nějaký slovanský jazyk; není schopen ho přesně identifikovat. Jak by mohl.

Ne, neohlédnu se.

Zase. Pár povědomých slov. Cosi se mu vynořilo v paměti.

Ne, neohlédnu se.

„A on byl moje první láska, první a jediná láska, chápeš? No nechápeš, nevadí. Já to taky nechápu.“

Nerozumí ničemu, ale ten hlas je tak známý…

Otočí se.

Dvě obtloustlé důchodkyně, oblečené v laciných trikách I love London, trochu zanedbané, zcela ponořené do rozhovoru.

 

Tohle se nestalo. Nic z toho neexistovalo. Veroniku jsem tam přece nemohl vidět; co by tu asi tak dělala. A nakonec, možná i ten rozchod byl jen zlým snem.

Zdá se, že vystoupí na příští zastávce a nasedne na nejbližší zpáteční spoj.

Seru na to, jedu domů. A cestou zavolám Lily. Všechno bude zase v pořádku.

 

O samotě vydržel ještě pár měsíců.

 

V květnu dva tisíce tři West Pier opět zachvátil požár. Shořela koncertní hala.

Zachránili ho, i když bylo jasné, že návrat do normálního života bude obtížný.

O rok později silný vítr způsobil kompletní kolaps centrální části.

 

Ano, takhle to mohlo být. Ostatně tehdy, když jsme tam byli s Lukášem, našli jsme poblíž Beachy Head malej křížek a na něm to jméno… Ale prosím vás, kolik lidí toho jména skočí nebo spadne z těch krásných bílých útesů? Kolik lidí a dětí a všech, kolik těch životů a šťastných a nešťastných lásek… Bylo by krásný uvěřit, že se zabil kvůli milé, vtipné a hezké holce jménem Lily. Bylo by hrozný vědět, že se zabil kvůli mně. Ale ne, ne, nebuď nafoukaná. Kvůli tobě se nikdo nikdy nezabil a nikdy zabíjet nebude, neboj.

 

den 3

 

Veroniko, prosím tě, klid. Není ti dvacet.

No a co. Mám na to nárok. Mám na to právo. Potkala jsem ho. Konečně mám šanci dokončit to, co náhoda přervala. Po čtrnácti letech.

 

Michal se jednoho dne zjevil v archivu okresního města, kde Veronika pracovala. Potřeboval naskenovat nějaké dokumenty. Ve tváři únava. Za týden obhajuju dizertačku; trvalo mi to dost dlouho. Asi proto, že jsem poněkud nekoncepční a neefektivní, vysvětluje omluvně.

Veronika si představuje, jaké by to bylo. Jaké by bylo, kdyby jí řekl, že ji miluje. Že ji chce políbit. Že se s ní chce vyspat. Motýli ji kopou do břicha, ach, ach, prober se, Veru. Sotva popadá dech, když mu skenuje záznamy z nějaké kroniky. Anebo matriky? Já nevím a asi je to jedno.

 

Tak je tu máme, Veronika, rudá až za ušima, Michal, trochu rozpačitý, protože tahle ženská vypadá, jakoby se měla každou chvíli sesypat. Ne, ne, nevěděl by, jak ji zachránit, na tohle on není.

 

„Není vám něco?“ zeptá se však opatrně.

„Ne,“ řekne Veru, rozhodně zavrtí hlavou, ale zrudne ještě víc. Podívá se na něj, potom na skener, trvá to, doprčic. Už vím, dohodneme se, co s tím. Tohle je sen. Jasný? Tohle se mi jen zdá. Naskenuju ten pitomej sen dokument a on odjede a hurá, zpátky do vyjetých kolejí.

Neubrání se však kradmým pohledům. Jo, takhle by vypadal Jim, kdyby mu bylo pětatřicet nebo tak nějak.

Na Jima myslí vlastně každý den. Už čtrnáct let. Ale myslí i na ty ostatní. Myslí na všechno a na všechny, její mysl si nedokáže odpočinout a vytváří další a další příběhy. I ve spánku. Urputná snaha zaplnit prázdno.

 

„Neporadila byste mi, kde se tady můžu najíst?“ vyruší ji Michal.

Zatraceně, úplně normální otázka; musím na ni normálně odpovědět, pomyslí si Veru.

„Třeba U Vlčků; tradiční kuchyně, velký porce, hrozně horká polívka. Anebo No carne, vegetariánská restaurace; malý porce, studený saláty… A pak ještě grilovaný kuře na nádraží, asi nejlepší poměr cena/výkon.“

„Nádraží. Chápu. Jsem tu už dlouho,“ usměje se.

„Ne, ne, tak jsem to nemyslela,“ omlouvá se Veru. Achjo, to je tak hloupý rozhovor.

 

Přeskočíme pár hodin. Veronika leží na pohovce a čumí do stropu. Srdce buch buch. Musím se uklidnit. Stejně toho člověka už nikdy neuvidím.

Co je ti, ptá se Lukáš.

Já nevím. Asi jsem se zamilovala. Ne, to nesmím říct nahlas. To by bylo přinejmenším divný.

„Jsem unavená.“

„Chceš jít spát? Je sedm.“

„Nevím.“

„A co film?“

„Hm. Třeba.“

Lukáš navrhne Amélii z Montmartru. Veru dříve ten film milovala, vracela se k němu; teď ale vůbec nemá náladu. Nakonec je za něj však ráda. Zvlášť za tu zápletku s nalezenými dopisy.

Kolem desáté zapíná počítač; jasně, měla bych jít spát, ale spánek mě stejně posledních čtrnáct let moc nebaví, takže raději zkusím –

Já vím, že zrovna tohle není moc objevný, ale kdo má furt dokola vymýšlet nějaký nový zápletky? A stejně, některý zvraty jsou jen pro vau efekt, jen pro to, aby se něco dělo, přitom ty příběhy jsou tak zoufale prázdný, prázdný jako můj život, ach, o nic tam nejde, co na tom, že v polovině povídky zemře hlavní postava nebo se zjeví netušený dospělý syn, který chce zavraždit svého otce, no jistě, hlavně, že je tam tak akorát přímé řeči a akce, akce, akce...

Veronika ještě chvilku mudruje, ale pak se pustí do psaní. Koneckonců, po létech objevenej dopis nebo jiná písemnost, ať už prostřednictvím zpožděné zásilky nebo v rámci dědickýho řízení, je situace v běžným životě natolik normální, že mě snad nikdo nemůže obvinit z vykrádání témat. Vždyť co třeba ten několik roků starý případ, kdy se v Břeclavi našlo skoro čtyřicet tisíc dopisů z let 2001 až 2006, odeslaných ze zahraničí…

Veronika se usměje. Konečně. Další nitka.

Můžu se alibisticky obhajovat tím, že do anotace napíšu „inspirováno skutečnou událostí“.

 

*

 

Milá Veroniko,

asi se trochu podivíš, kdo Ti píše, vlastně ani nevím, jestli si na mě vzpomínáš. Setkali jsme se v koncem srpna na Seven Sisters a slíbili si, že se ještě uvidíme, místo srazu: West Pier. Tys ale nepřišla a já netušil proč. Věř nebo ne, pár týdnů jsem procházel kavárny ve městě a ptal se po tobě. Jenže tys prostě zmizela. To, že ti teď píšu, je vlastně dílem náhody – ne, nečekej nic úžasného, romantického a zvláště překvapivého – prostě jsem v jednom obchodním domě při revizi požárních hlásičů potkal tvou domácí, paní Gordonovou… vymámil jsem z ní tvou mailovou adresu (bohužel nefunkční) a adresu tvých rodičů, u kterých snad pořád bydlíš… Takže doufám, že Tě tento dopis najde.

 

Paní Gordonová mi řekla, že jsi musela odjet o pár dní dříve, než jsi plánovala, zmínila letmo nějaké úmrtí v rodině. Je mi opravdu líto, že jsme se potom už neviděli, žes mi nenapsala alespoň pár slov. Ale chápu to, samozřejmě. I když to zní jako fráze.

Ale proč ti píšu – kolem Vánoc se chystám do východní Evropy, Praha, Vídeň, Budapešť a podobně, tak mě napadlo, že bychom se třeba mohli setkat…

 

Tak tohle je úplně pitomý. Pitomej nápad, pitomě napsaný. Proč by jako chtěl po paní Gordonové kontakt na mě. Proč by mi vůbec psal. Proč by se se mnou chtěl vidět… Tohle postrádá veškerou logiku. Tyhle věci se fakt nedějí. Veroniko, prosím tě. Vyser se na to. Vidíš, že nejsi schopna s tím pohnout. Smiř se s tím, že některý věci prostě neovlivníš. Ten text je ztracenej. Ten člověk je ztracenej.

A já taky. Tohle fakt nedám. Ten příběh nikdy neuzavřu. Nic se nedá dělat, hotovo, tečka. Musím se s tím smířit. A pokud budu mít štěstí, tak na to – pozapomenu.

A vůbec. Smažu to. Smažu tyhle pitomý rádoby oduševnělý zvratky a už nikdy se k tomu tématu nevrátím, nikdy.

Ještě to tak vymazat ze své hlavy… Ale to půjde. Nějak to jít musí.

A když dokončí důkladnou revizi všech souborů a složek, když zjistí, že zde nezůstalo nic infikovaného, usměje se. Šťastně. Nebudu se tím už zabývat, vždyť se za pár dní vdávám. Možná i díky tomu pohřbím tuto idiotskou záležitost. Tuto krásnou sladkobolnou záležitost, ve které se dodnes ráda rochním.

Ne, ne. Žádná romantická vzpomínka, žádný hořkosladký sen. Je to patologie. Pryč s tím. Vřed. Mám jedinečnou příležitost jej vyříznout. A chci dodržet dohodu. Ostatně to, co se přihodilo (anebo spíš nepřihodilo) dnes s Michalem, bylo znamení, jednoznačný důkaz, že ta věc má zůstat uzavřená. Někteří lidi se prostě v našem životě mihnou (stačí pár hodin!) a i přesto toho (často nevědomky) napáchají tolik, že se z toho jeden dostává celý roky, ach, všechna ta zlomená srdce a zlomený hnáty, všechny ty krvácející rány a netušený děti… Tohle se děje úplně normálně, pořád, nic neobvyklýho. Jen já z toho dělám celoživotní trauma a námět na ságu.

Veronika usíná s vědomím, že dnešní setkání bylo opravdu znamení, i když na znamení a podobné nesmysly nevěří. Teď je však ochotna se svých zásad vzdát. Lukáš ji jemně polechtá na rameni. Další znamení. Přitiskne se k němu.

Jo. Nechám si tě vyšukat z hlavy, můj drahý Jimmy nebo Michale nebo kdo vlastně jsi.

Všechno je tak, jak má být, pomyslí si.

 

den 4

 

Michal přijede i následující den odpoledne. Provinile se omlouvá, že zas otravuje. Veru je naprosto vyvedená z míry. Přemýšlí, jestli si to přes noc vymyslel, aby se s ní mohl setkat podruhé, anebo jestli ty záznamy opravdu potřebuje. Přála by si to první. Nic tomu však nenasvědčuje; už hodinu hledá jednu konkrétní knihu zesnulých a on jen tiše čeká. Taky to mohl napsat v mailu už ráno, hned jak si vzpomněl. Dostává vztek, na sebe, na něj, na svět.

Zničit. Všechno. Všechny.

Jak rychle může shořet archiv průměrného okresního města?

Škrtnout. Škrtnout sebe. Škrtnout sebou. Jako sirka. Vzplanout. Shořet. Rychle shořet. Vzít s sebou všechny ty matriky, kroniky, ententyky benyky.

A pak už nic. Protože všechno je zbytečné. Staneme se jen záznamem v knize. A možná ani to ne.

Všechno zbytečné. Ach. Kdyby to alespoň bylo marné, ale ono je to opravdu zbytečné. A přitom včera večer se už zdálo, že…

Veronika sladkobolně vzdychne; ráda se dojímá nad marností vesmíru. A nad marností svého života a svého snažení. To obzvlášť.

 

Za pár minut už je všechno jinak.

Moc jste mi pomohla. Můžu vás pozvat na oběd?

Tak dobře. Počkejte dole, sbalím si věci.

 

Zase ji to smetlo. Nečekala, že by se něco podobného mohlo opakovat. Ale je to tu, cítí se konečně úplná. Co když je tohle ta velká láska, kterou nesmím minout… Co když… Co když jsem se rozhodla špatně a co když Lukáš není ten pravý…

 

Michal se smál a ona znovu uviděla racka proti modré obloze, krá krá, znělo jí v uších.

Ale proč tomu vlastně věnuju tolik úsilí, tolik pozornosti; s největší pravděpodobností mu o nic nejde. Prostě jen sedíme na slunci, pijeme pivo a řešíme jeho i mou práci. Je fajn bavit se s někým, kdo má podobný zájmy; tady na malým městě jsem podivínka z archivu… Čert to vem.

Motám se v kruhu svých myšlenek a snů. Pivo mi leze do hlavy. A najednou konec, vyprovázím ho na nádraží.

„Tak ještě jednou díky, Veru. Zachránila jsi mou badatelskou čest.“

Kdyby Veronika měla odvahu, tak odpoví něco ve smyslu „no jo, zachránila… co za to?“ ale nakonec se jen ušklíbne: „Vidíš, ani jsem nevěděla, že něco jako badatelská čest vůbec existuje.“

„Heleď, ty si děláš legraci, ale tohle je vážná věc.“

„Jistě. Ta nejvážnější na světě.“

Veronika je naštvaná, že rozhovor nikam nevede. Veronika je naštvaná, že loučení probíhá neutrálně. Veronika je naštvaná. Na sebe. Na něj. Až do chvíle, kdy Michal navrhne, aby zítra přijela za ním.

Vida, tak asi nejsem sama, komu to pivo vlezlo do hlavy. Michal na ni nechápavě koukne. Zatraceně, to jsem si jen myslela anebo jsem to řekla nahlas?

„Tak… vlastně proč ne,“ bere ho nakonec na milost, když vidí jeho rozpaky. Takže jsem to asi řekla nahlas.

„Počítám s tebou.“ Veronika se nadechuje –

„Žádný námitky,“ dodá Michal ještě předtím, než nastoupí do vagonu.

 

Veronika se pokouší vzpamatovat. Když vlak zmizí, dojde jí to. Duch první lásky, jistě. Tentokrát je to však jiné, žádné fluidum, agresivní vzpomínky a roztříštění časové souslednosti. Tentokrát ten duch na sebe vzal podobu jednoho unavenýho studenta, kterýmu pomáhám najít nějaký nudný záznamy.

 

*

 

Veronika. Já ani nevím, proč se mi líbí. Má velkej zadek a nehezkej nos. Ale je občas vtipná a občas se koukne tak nějak smutně, až se jí chci dotknout, dotýkat se jí a utěšit ji; děje se něco, moje drahá? Něco zásadního? Někdo umřel?

Ovšem překvapilo mě, když souhlasila s pozváním na tu výstavu a pak na večeři. Musím ti nějak oplatit tu vstřícnost, moc jsi mi pomohla. A žádný námitky. Snažím se tvářit nekompromisně, ale ona na mě zase tak hořkosladce koukne, až taju; moje srdce odkapává na betonovou dlažbu na nástupišti číslo dva.

 

Cože si slibuju od toho setkání?

Upřímně, dlouho jsem si nezašukal. Od té doby, co Mila před třemi měsíci zmizela (vím kam, prostě se objevil zase ten její, se kterým byla a nebyla už pět let, jedno ráno jsem se prostě vzbudil a její věci byly pryč), jsem nikoho neměl. Naštěstí jsem v té době dokončoval dizertačku; bylo nádherné si hlavu zaplnit myšlenkami na závěrečnou úpravu textu a veškerý čas prací. Jenže potom jsem ji konečně odevzdal a najednou prázdno. Volno.

Já mám volno.

Usínám bez myšlenek na to, jak formulovat tu či onu větu, usínám bez myšlenek na hledání jednoho správného slova, usínám bez myšlenek ohledně adekvátních zdrojů informací… Prostě usínám.

Abych se o dvě hodiny později vzbudil, zíral do stropu a děsil se té prázdnoty. Co teď sakra budu dělat? V těch chvílích mi ani nedocházelo, že všechno vlastně vychází podle mých představ a že si nemám nač stěžovat. Ta Británie už byla schválená, pár dní po obhajobě jsem měl v plánu odjet.

Třeba tam najdu ten klid, kterej mi Mila ukradla.

 

Neměl jsem se čeho bát. Posudky v pohodě, jen jsem musel ověřit nějaký údaje v archivu. Naneštěstí na místo staré paní Borovské, která mi pomáhala s hledáním podkladů (vždycky, když lezla na ten vratkej žebřík, jsem čekal, že spadne a přinejmenším si zlomí vaz), nastoupila nějaká cizí ženská. Veronika.

Nerad telefonuju. Proto jsem ji oslovil mailem. Odpověděla stroze, úředně, dojeďte tehdy a tehdy, můžete tady dvě hodiny pobýt a naskenovat si, co potřebujete. Srdečně zdraví…

Srdečně, jo?

Člověk člověku přeje dobrý den a přitom mu ten dobrý den nepřeje, je mu to vlastně úplně jedno, člověk člověku řekne na shledanou a přitom nepředpokládá, že by se s ním ještě někdy shledal… Dobrou chuť, mějte se hezky. Co děti? A co rodiče? Kam plánujete jet na dovolenou? Upřímnou soustrast, všechno nejlepší.

Proboha, proč lidi říkají takový banality… Nezajímá vás to, tak proč mě s tím otravujete.

 

Proto mě Veronika zaskočila. Čekal jsem zdvořilý mail plný frází (jasně, namazal jsem jí med kolem huby – vy jste určitě tak ochotná a já jsem nebohý student, prosím, prosím, dejte mi vědět, jestli mě do toho podělanýho archivu pustíte ještě tento týden…), ale místo toho přišlo: Ano, můžete přijet, nejlépe v úterý 14., v 10 hodin. Srdečně zdraví… Srdečně, srdečně…

Možná ten pozdrav byl skutečně srdečný.

 

Veronika byla opravdu samý překvapení. Nebylo jí padesát, jak jsem předpokládal, ale asi třicet. Na základě mailu jsem usuzoval, že je málomluvná, ale ona vlastně ze začátku nemluvila skoro vůbec. To její ticho bylo neskutečně dráždivý. A když jsem jí pochválil barvu šatů, tak na mě koukala jako spadlá z višně (jakoby mi vůbec nerozuměla), pak řekla dík a poprvý se usmála. Tím mě dostala do kolen.

Podle mě to musela vědět. Ovšem prozatím nevypadala, že by měla náladu na románek.

Ale – zkusím to. Není co ztratit. Miluju chvíle, kdy vím, že není co ztratit.

 

*

 

Už zase. Už zase vymýšlím blbosti. Jakoby nestačilo, že jsem se toho všechno včera zbavila.

 

den 5

 

Veronika spěchá na nádraží. Lukášovi řekla, že má sraz s několika známými.

„Decentní rozloučení se svobodou.“

„Užijte si to,“ usmál se.

Nepodezírá mě. Nemá proč. V životě jsem mu nelhala. Jen jsem mu prostě některý věci neřekla.

 

Veronika spěchá na nádraží a je jí hrozně. Je jí úplně zle z toho, co se chystá udělat. Svírání žaludku, bolest v pohrudnici. Nemá žádný plán, ale podvědomě tuší, že by to mohlo vyjít. Včera to přece nebyla jen iluze sdílení… Anebo ano? Zase dostane strach, stojí na nástupišti a šeptá si – tohle je konec, tohle nezvládnu; nesnesitelná tíha prázdnoty. Překročí žlutou čáru a opatrně se rozhlédne kolem. Uslyší houknutí vlaku.

Vždyť je to tak snadné.

 

Probere ji až pronikavý hlas průvodčí. Dobrý den, přistoupili prosím…

Do háje, co to mělo znamenat? Ale jistě, zase ta stará známá bolest a touha po rychlým, konečným řešení ve chvílích nerozhodnosti. V tom okamžiku vlastně ani nevím, jestli jsem to já nebo démon, co vyleze zpoza klíční kosti nebo se ozve v mý hlavě, šumí jako moře v Cuckmere Haven, vnímám jen ten šum, jen ten okamžik a do toho zakráká racek a zakrouží proti modré obloze a bílým útesům, zakrouží, prořízne vzduch svým krá krá a pak se vrátím zpátky a stojím na nástupišti, „na kolej druhou přijede vlak číslo…“, stačí jen krok, jen jeden maličkej krok, vlastně stačí se jen naklonit a jsem tam, ne, není mi z toho lehko, není mi z toho radostně, protože vím, že kdykoliv mi může rupnout v bedně a já ten krok udělám a neuvidím ani vlak ani hranu nástupiště ani nic jinýho, neuvidím ani tebe, uvidím jen racka proti modré obloze a bílým útesům jako tenkrát to nejkrásnější léto mýho života –

Myslí je zpět na hraně nástupiště, chycena do smyčky, skoro zapomene vystoupit na hlavním nádraží, kde má s Michalem sraz, dveře jí přiskřípnou ruku, to ji vrátí do reality; díky bohu, skvěle, říká si, když si mne pohmožděnou paži.

Jde po žulové dlažbě a už ho vidí, čeká na ni tamhle pod hodinami.

 

Za tři hodiny je skoro po všem. Výstava byla fajn a jídlo jí chutnalo. Ale mrzelo ji, že se oba občas zadrhnou v řeči a neví, co dál. A ten pocit sounáležitosti se ztrácí.

Ale co furt řeším? Vždyť jemu opravdu nešlo o nic jinýho, než se mi revanšovat. A to, že já jsem si vybájila cosi jako úlet, je jen moje blbost. Ach, neměla jsem sem jezdit. Teď se totiž rozloučíme a už nikdy se neuvidíme a já zase budu lapat po dechu jak leklá ryba a toužit, přitom jak skvělý by bylo zbavit se všech tužeb a všech přání, jak příjemný by to bylo; nezažívat znovu a znovu to zklamání.

Veronika se nenávidí za tu sebelítost a zároveň ráda sama nad sebou pláče, nad svou neschopností se pohnout kupředu, nad promarněnými šancemi. Spousta rozlitého mléka.

 

„Spěcháš?“ vyrušil ji. Zase se totiž tvářila, jako by zemřela její oblíbená kočka.

„Ani ne,“ odpověděla zklamaně.

Ne, nespěchám. Všechno je připraveno, co se týče obyčejných každodenních věcí jako třeba chystání svatby, jsem na rozdíl od tebe velice koncepční a efektivní. Dělám věci včas, je na mě spolehnutí.

„Tak zajdeme ještě někam. Poblíž je docela dobrá vinárna.“

 

A zase. A opět. Naděje a touha. Nechat se jimi pohltit.

S radostí. Víno je na mé straně.

 

„Veroniko, ty mi to vůbec neusnadňuješ.“

„Co ti neusnadňuju?“

„Tys vůbec nepochopila, co ti celou dobu naznačuju.“

Veronika se zavrtí, neví, kam s očima. Pár vteřin nebo dvě minuty, všechno jedno.

„Vnímáš mě?“ ozve se Michal znovu.

„Ale jo, jo.“

„Tak mi řekni – co myslíš, že se stane v následujících desítkách minut?“

 

„Já – nevím,“ vysouká ze sebe Veru.

Nic duchaplnýho ze mě asi nevypadne a tím pádem to všechno půjde do kytek. Zase se neodvážím, zase budu váhat a nakonec si to racionálně odůvodním, že přece nebudu podvádět svýho nastávajícího, že přece nebudu vybočovat ze zaběhnutých kolejí (víme, jak to vždycky dopadne), že přece budu žít spořádaně a nepouštět se do žádných pochybných akcí…

A co z toho? Dostanu za svůj spořádaný život nějaké ocenění? Řád bílého lva? Medaili za hrdinství? Ne, ne, dostanu diplom, čestné uznání pro tu, která i přes nesmírnou touhu prožít svou první lásku, neopustila zásady slušného chování.

Ten si potom zarámuju, pověsím v obýváku a široké příbuzenstvo ho bude okukovat a pochvalně pokyvovat hlavami. A pak řeknou Lukášovi, jakou má úžasnou ženu.

 

„Ale víš.“

Poslední možnost, jak zabránit katastrofě. Stačí jedno slovo.

Veronika však mlčí. A mlčí a mlčí a mlčí.

„Tak – řekni něco.“

Michal ztrácí rozvahu. S tichem neumí pracovat. Mila mluvila hodně. Příliš. Spousta slov. Věty, odstavce, celý stránky… A k čemu vlastně, když v nich nešlo číst. Když nic neříkaly.

 

„A co by sis tak představoval?“

Překvapení. Ten tón je skoro výsměšný. Ale proč? Michal si pomyslí, že Veru naprosto postrádá jakoukoliv empatii, ale nevzdává to.

„Tak – třeba jen fakt, že by ses přiznala.“

„A to jako k čemu?“

„Že tě zajímám?“

 

Michal čeká nějakou jízlivou poznámku o tom, že ji nezajímá, že tohle setkání je velkej omyl a že bude lepší, když se rozloučí a každej půjde… někam.

„Jo, zajímáš mě,“ odhodlá se Veronika. Navzdory svým zásadám i ostychu.

„Ale jen proto, že vypadáš jako můj první, tedy, vypadáš jako můj první, kdyby mu bylo pětatřicet. Promiň, jestli je ti míň.“

(Michal se trošku urazí. Je mu teprv devětadvacet.)

„Potkala jsem ho před čtrnácti lety, jenže tehdy jsme moc daleko nedošli, pusa a trochu muchlování… nic víc. A tak pořád čekám, kdy se setkáme znovu a prožijeme to, co jsme nestihli, doteď doufám, že ho znovu najdu a možná jsi on, možná jeho dvojče, netušený dvojče, kolik máme ve světě netušených dvojčat?“

A pak už není možné zastavit. Vypoví mu celý svůj příběh, přesně tak, jak by si přála jej napsat.

 

*

 

Ne, tohle se nestalo.

Ten rozhovor skončil ve chvíli, kdy ses mě zeptal, co si myslím, že se stane v následujících desítkách minut.

A jsme tu. Vím moc dobře, kam míříš. Jenže jsem už naprosto vyčerpaná. Najednou netuším, co tady sakra dělám, co to všechno má znamenat, už si nechci hrát na nějakou femme fatale, stejně v této roli působím trapně. Jsem jen obyčejná a smutná ženská, která propásla essential moments of her life, která promarnila několik příležitostí prožít první lásku, a proto je dosud neúplná, proto dál naivně hledá. A není schopna se smířit s tím, že to, tamto nebo ono už nikdy nenajde.

Samozřejmě. Zase to fňukání.

Ale možná právě teď přišla příležitost, jak všechno uzavřít. Hledám v sobě sílu, jak ti říct, že… Jenže já už nemůžu, já už nechci. Už skoro nejsem. Nechme to být, nechme to na jindy, na jinej život, na jinej vesmír.

 

„Já nevím. Jsem hrozně unavená,“ odpoví nakonec Veronika upřímně.

Michal ji chytne za ruce.

 

Ale vlastně úplně normální noc. Odešli do jeho bytu, pomilovali se, pohádali se (poté, co Veronika řekla, že se pozítří vdává, a Michal utrousil něco o pokryteckých mrchách), usmířili se a znovu se pomilovali. Všechno v několika hodinách, první polibek, první soulož, první hádka, první usmíření a první rozchod.

A co když jsi opravdu ty ten pravý?

Ne, ne. Protože nikdo není ten pravý. Všechno musíme prožít sami. Ve všem jsme sami. V životě i ve smrti. Ach, jsem patetická, dojímám se sama sebou. Jako obvykle. Ale kdy jindy na to mám nárok než právě teď?

Nad ránem se loučí. Veronika ještě chvíli stojí na dlažbě před domem a kouká do tmavého okna.

Nikdy se už neuvidíme. Ty za pár dní odjíždíš do Británie. Já se vracím za svým mužem.

Oba dva tam, kam patříme.

 

den 6

 

Nic zásadního se nestalo.

 

den 7

 

Ach ano. A teď by měl přijít konec, šťastnej konec, pár slov o tom, že Veronika našla klid a přestala toužit po své první lásce. Ano. Tak tedy ano.

 

Říkám ano Lukášovi. Prý navždy.

Přitom se neubráním představě, že vedle mě stojí někdo jinej. Že vedle mě má stát někdo jinej. Ne, ne, Michal ne. Ten pomalu mizí, včera a dnes jsem si na něj vzpomněla jen letmo, když jsem se před spaním česala a když jsme se s Lukášem nad ránem milovali.

 

Vedle mě stojí Jimmy. Jasně, je to blbost, ale stojí tam.

Nezbavím se toho. Ten úlet s Michalem a následný rozloučení a smíření byl totiž jen takovej krátkej patetickej výron; jako bych myslela, že díky tomu se všeho zbavím.

Ne, Jimmy, nedokážu tě nechat odejít. I když se třeba nikdy nesetkáme. I když už možná nejsi naživu. Nedokážu tě nechat zmizet. Nedokážu tě nechat na pokoji. Promiň mi to.

Veronika má slzy na krajíčku. Lukáše napadne, že jsou to slzy štěstí.

 

den x

 

„Slečno!“

Slovo se odrazilo od křídových útesů a padlo do vln.

 

 

---