Předjarní procházka 1/2

Předjarní procházka

Amorovi je rok a půl.

Za pět dní bude jaro. Poslední sníh napadl před týdnem a není ho málo. Po tři dny se teplota zvedala až do včerejších deseti stupňů. Dnes má být ještě víc.

Silnice je tak černá, že se mi vůbec nechce jít s Amorem ráno do vsi, vrátí se jako čuně. Jenže do lesa se mi také nechce. To bych zas přišel já skrz naskrz propocený. V příkré lesní stráni, co stoupá od nás na Ďáblík, je pořád ještě po kolena sněhu. Včera jsme prošli zas jen malý okruh, dohromady asi kilometr, obvyklý zbytek cesty jsem rychle vzdal a stejně jsme toho měli oba nad hlavu.

Popravdě, dneska se mi nechce tam ani tam.

  Nakonec to rozhodla Jana, když navrhla, že bych mohl ve vsi hodit do schránky blahopřání Milošovi k svátku.

Amor byl samozřejmě všemi deseti pro, čuně jedno. Tomu je to jedno, kde se vyválí, zlobím se předem a jsem zvědav, jestli to skutečně udělá, že se vyválí v té černé špíně, co teče po silnici. Hřbet ho svrbí, protože zrovna líná a česání mu nestačí, denně se musí několikrát vyválet ve sněhu. Převaluje se, odstrkuje, šoupá po zádech a bocích, čenich zavrtává do sněhu, lebedí si. Je radost ho při tom pozorovat, ale jak říkám! V čistém sněhu!

Teď se poprvé po začátku tání odvažuju jít s ním do vsi. Nasadil jsem mu obojek, a když jsem mu dával náhubek, to už věděl, kam máme namířeno. Vzal jsem ten lístek a jdeme. A zas jako obvykle vyrazí Amor z branky přes most jako raketa – a šavle hore! Na zboj! A rozhlíží se, čím by začal. Musím ho okamžitě zkrotit, připomenout slušné chování. Je dost velký a u někoho může budit obavy, proto ho z dohledu nesmím pustit ani na chvilku. Lidí si moc nevšímá, ale na psy je jak čert. Ne že by se chtěl zrovna prát, to ne, ale seznamovat se chce. A hrát si. Jenže to má těžké. Chci po něm, aby se ovládal, aby dělal, že nevidí, když za plotem řve chlupatý hlídač, jenjen trhat.

Zná všechny psy v Petrovicích, ví, kde který bydlí, a když se k dotyčnému plotu blížíme, raději už sám zvolní krok, boltce nasměruje dozadu, čeká na povel „Zpátky!“ a někdy, když je mezi námi víc napětí, raději se mi dobrovolně přitočí k noze a jde se mnou, abych se zas třeba nerozzlobil. Když přejdeme kritický úsek, dám mu volno a on běží dopředu. Ještě se nestalo, aby se za psem vrátil, sám je rád, že to zas jednou dobře dopadlo. Ale chtěl by, a jak!

Někdy mám benevolentnější náladu, a toho, panečku, umí využít. Máte vidět, jak ožije, jak naježí kohoutek a jakými skoky, vysokými, vyzývavými, se rozběhne k zahrádce. Potom se s domácím pánem honí podél plotu. Když mu dopřeju dvakrát třikrát délku plotu tam a zpátky přeběhnout, zavolám ho teprve k sobě.

Přiznám, že někdy mu to volno dopřeju úmyslně, pohyb potřebuje a se mnou je nuda chodit. Vím, je to asi chyba, ale když on je tak plný nevybitého elánu! A za zvěří v lese nesmí. Ani za kočkou.

Jdeme tedy tou černou čvachtanicí – a­ už je to tady: Amor se trochu přikrčí, plavný klus změní v jakýsi náznak plížení a míří šikmo přes silnici ke Gregušům, co kdyby ten jejich chlupáč byl venku? To je poslední moment, kdy ho musím odvolat.

Udělal jsem to včas, vrátil se a jde mi u nohy. Je mi ho trošku líto, a tak ho utěšuju, povídám mu, že ten pejsek je v právu, když si hlídá svůj domeček, on že to přece dělá taky tak.

Psa zatím z domu nepustili, Amor se mýlil.

Mineme Gregušovy, pochválím ho a pustím volně, ovšem s varováním, aby se moc nevzdaloval, protože ještě půjdeme kolem těch dvou psíků na protější straně. Tam znovu zavelím „Zpátky!“ a když se ke mně vrátí, plesknu levou dlaní do stehna. Přilepí se mi k noze. Štěkálci se míní zbláznit, jak na nás zpoza plotu dorážejí. Amor kráčí naoko hrdě a téměř nevšímavě. Ale já velice dobře vím, co mu to dá práce. Vím to podle sebe. Sám se také nesmím na ty dva psy ani po očku podívat, mohl bych něco propást. Soustředím se, abych o zlomeček vteřiny předem vystihl každý Amorův úmysl a zavčas sykl, plácl do stehna nebo zasyčel „Nesmíš!“, kdybych zjistil, že je to úmysl nekalý.

Udržel emoce na uzdě až do konce. Pochválím ho a smí jít znovu přede mnou.

Na křižovatce chce rovně dolů, já však jdu doleva ke hřbitovu. Neříkám nic, nevolám ho. Jen na chvilku mu zmizím z očí – a­ už je tady. Než ho pustím dopředu, z opatrnosti ho kousek cesty beru k noze. Pak jdu po vnějším okraji oblouku silnice a opatrně nahlížím za zatáčku, abych auto, chodce nebo psa uviděl dřív než on.

Za hřbitovem jsem klidnější. Ať si jde napřed.

Amor mě stále sleduje, zastavuje se, otáčí. Když se vzdálí víc než je mi milé, přivolám ho na dotek, pohladím, ale znovu ho pustím, ať si užívá. Užívám si i já.

Sněhu je opravdu hodně. První známky tání jsou zatím jenom na silnici. Vrstvou škváry po ní tečou černé stružky. Černě ušpiněné jsou také vyhrnuté bariéry na příkopech, ale metr za nimi už je sníh bílý.

Řídkými mraky prosvítá slunko. Sníh mě oslňuje. Stoupáme k první serpentině, možná půjdeme po silnici až do druhé. Prohlížím si bílou pláň odtud až po horní stupeň silnice, která stoupá v opačném směru nad námi. Zpátky se spustím tudy, podél této zarostlé meze. Závěj tu není, je to z kopce, když si přehrnu nohavice přes holínky, prošlápnout bych to mohl.

Podle svého zakořeněného zvyku se pohledem toulám v co nejvzdálenějším okolí. Jenže odtud, z petrovického údolí, vlastně žádné vzdálené okolí na dohled není. I to blízké však za podívání stojí, právě se courám po známých cestách a průsecích příkrého Ďáblova kopce „nad našima“.

„Až bude míň sněhu, půjdeme tam, Amorku, všichni tři,“ slibuju a ukazuju na rozeklaný hřeben.

Lehce zrakem přeplachtím Studenou a dál až k Obrázku a teprve pak přistanu na vysokém obzoru. Patří Solné hoře, je pouhé tři kilometry od nás a dál už není nic, jen zamračená jižní obloha.

Tam je sněhu! Odrůstající kultura na hřebeni je ještě do půlky zasypaná. Hned vedle se prostírá bez poskvrny bílá holina po kalamitě z předloňského podzimu. Sníh dosud leží i na větvích starých smrků. Tam se toho o jaru ještě moc neví.

Otočím se k protějšímu obzoru. Amor zbystří, jestli se nebudeme vracet, ale když stojím, stojí také.

Na Biskupskou kupu ani Větrnou vidět nemůžu, jsou příliš blízko, silnice se vine po jejich úbočí, tady dole ještě společném. Vidím jen špičatou hradbu Velkého Stříbrňáku, který naproti Solné uzavírá oblouk petrovického údolí. Na jeho stráních přivrácených ke slunci je také spousta sněhu.

Popravdě, ono toho sluníčka po skončení mrazů ještě moc nebylo. Dnes to vlastně trochu zkouší poprvé.