O slunečním králi

Kaji,

čtenáře máš tady. Nač vydávat knihy ?

Milá Umbratico,

dáíky za odpověď. Píši ze třech důvodů. První je terapeutický, druhý je vzdělávací a abych měl prostor pro přemýšlení a teprve třetí je potřeba to vydat, a tedy vést o tom rozhovor s ostatními. Terapeutický důvod mi vůbec pomáhá zvládnout den až do večera. Vzdělávání a přemýšlení je jako jídlo. Rozhovor s ostatními je jako slunečné počasí. Když knihu nevydám, což odpovídá dešti, bude to nejspíš znamenat duchovní cvičení, podobné jako učinil Dítě v Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále, když nechal vítr, aby rozfoukal drahé známky. Nedá se tedy říct, že by déšť byl úplně bez užitku.

Když mi ale dáš tip na smysluplnější činnost, která zastane i zmíněné tři(nebo první dvě) věci, budu vděčný. 

Krásný víkend

kaji,

jisteže na knižním trhu je próza tisícinásobně ooblíbenější než poezie. Ta už na knižním trhu přestala existovat. Tady ale nejsme na knižním trhu. Na Písmáku si spousta čtenářů při pohledu na delší povídku řekne : co bych se s tím zdržoval a překlikne raději na miniatury - hříčky.

Milá Umbratico,

    díky za Tvé řádky. A to jsem začal psát prózu s tím, že je oblíbenější, než poezie. ha ha

krásný den

En,

barokní opera byla ve své době stejně populární jako romantická opera zase v době pozdější. Byla ovšem svázaná daleko striktnějšími předpisy a emoce v ní byly tak nějak na uzdě. V romantické opeře, jejímž možná hlavním představitelem byl Richard Wágner, emoce naopak natolik zbytněly, že se staly neovladatelnými a prodlužovaly operu na několik hodin.

Chtěla jsem vyjádřit to, že básník se nesmí nechat přemoci ani emocemi,ani náladami, ani třeba depresí. Jedině umění, ve kterém je řád a míra, je skutečným uměním. 

Dnešní básníci, a tím ještě míním ty lepší, se podobají spíš Wágnerovi než barokním skladatelům.

Kaji,

Musaši byl poměrně neúspěšný autor. Částečně to bylo proto, že chtěl, stejně jako ty, vytvořit "velké dílo", napsat objemnou knihu Znělky pro nikoho, básnickou knihu, která by byla hluboká, duchovně a filozoficky obsažná. Možná se také právě pokoušíš napsat takovou nějakou knihu, proto by tě Musašiho zkušenosti mohly zajímat. - Nikdo, opakuji nikdo dnes už takovéto knihy nečte. Jediný, kdo Znělky pro nikoho opravdu plynule a podrobně sledoval, byla redaktorkka California Memmory, která ale najednou zmizela z Písmáku (Osud ?)  Žijeme v době klipové, proto dnes překvapivě může dobré haiku zastínit, případně tipově úplně rozdrtit dobrou povídku.  To je realita, kterou máš před očima. Ale myslím, žes to sám pochopil, když mi píšeš, že cesta k lidem vede přes škrtání. Ano- to je přesně ono !

Milá Umbratico,

    asi jsi to pochopila, ale je zde básník Musaši: https://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=49504. Píši to zbytečně, protože se jistě znáte. Zajímá se o buddhismus a o dokonalé verše. Slovo zajímá se je asi slabé.

    Potýkám se nyní hodně s tím, co jsi mně napsala o tom, abych se zajímal o čtenáře. Přemýšlím o tom, co se týče mé knihy. Zájem o čtenáře je cesta zpátky k lidem, od kterých jsem si chtěl psaním odpočinout. Je to poslouchání jejich přání, když jsem sám toužil psát, potažmo mluvit. Je to cesta k lidem, se kterými jsem už tak dost konfrontován v práci i v rodině. 

   Druhá věc je, že už mám dost napsáno. Cesta k lidem vede přes masivní škrtání. Má kniha má zhruba tři části. První je sexistická. Vyrovnávám se tam s obtížemi svého dospívání. Druhá je psychologicko sociologické scifi, kde se vyrovnávám s úzkostí a strachem z civilizačního kolapsu, třetí je jakési filozofické pátrání po ženství, mužství, zákonech partnerství a osobnosti. 

     Možná se mi v knize dobře podařilo ozrcadlit sebe sama, ale myslím si, že tak jak to je, to není životaschopné, kombinace těchto tří věcí odradí spoustu lidí. Vzal jsem si moc veliké sousto. Obávám se, že jsem po dvaceti letech úplně na začátku cesty. 

     Díky za vyslechnutí

Nevím, jestli baroko, jsem nevzdělanec, ale předkem opery je prý madrigal a mně se vybavují Benátky s jejich maskami a hrami a možná madrigalem

Druhá je taková podzimně rozverná i smutná, na tváři ještě lehký zářiový smích... atd.

Milá Umbratico,

    asi jsi to pochopila, ale je zde básník Musaši: https://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=49504. Píši to zbytečně, protože se jistě znáte. Zajímá se o buddhismus a o dokonalé verše. Slovo zajímá se je asi slabé.

    Potýkám se nyní hodně s tím, co jsi mně napsala o tom, abych se zajímal o čtenáře. Přemýšlím o tom, co se týče mé knihy. Zájem o čtenáře je cesta zpátky k lidem, od kterých jsem si chtěl psaním odpočinout. Je to poslouchání jejich přání, když jsem sám toužil psát, potažmo mluvit. Je to cesta k lidem, se kterými jsem už tak dost konfrontován v práci i v rodině. 

   Druhá věc je, že už mám dost napsáno. Cesta k lidem vede přes masivní škrtání. Má kniha má zhruba tři části. První je sexistická. Vyrovnávám se tam s obtížemi svého dospívání. Druhá je psychologicko sociologické scifi, kde se vyrovnávám s úzkostí a strachem z civilizačního kolapsu, třetí je jakési filozofické pátrání po ženství, mužství, zákonech partnerství a osobnosti. 

     Možná se mi v knize dobře podařilo ozrcadlit sebe sama, ale myslím si, že tak jak to je, to není životaschopné, kombinace těchto tří věcí odradí spoustu lidí. Vzal jsem si moc veliké sousto. Obávám se, že jsem po dvaceti letech úplně na začátku cesty. 

     Díky za vyslechnutí

Milá Umbratico,

       díky za zajímavou odpověď. Nedávno jsem poslouchal něco o Jungovi. Velmi zhruba se tam mluvilo i o tom, že Apollón zastupuje jednoznačnost a Athéna rozmanitost. Apollón má zřejmě blízko k Sv. Apolináři, k apolínskému, vzdušnému, k Platónovým ideím mimo jeskyni. Je to tak? 

Hektor je typická tragická postava fungující v duchu starořecké tragedie. Je téměř nevinen a přesto je Osudem rozdrcen. Achilleus jako každý "profesionální hrdina" musí počítat se smrtí.(Např samurajové jako byl Musaši, uzavírali se smrtí smlouvu. Nesměli se smrti nikdy vyhýbat, museli mezi životem a smrtí vždy volit smrt, tzn jednat nebezpečně, hrdinně, jiná možnost pro ně nepřicházela v úvahu. Jako velitelé armády však naopak vždy museli jednat tak, aby zachránili armádu a mohli tak pokračovat v boji.) Z hlediska okultismu je Odysseus typickým představitelem tarotové mečové cesty. Meče jsou symbolem chladného rozumu a lsti a mečoví hrdinové(viz karta desítka mečů) končí vždy špatně. Odysseus byl ušetřen patrně proto, že v Trojské válce byl na té správné straně. Na straně Athény vedoucí věčnou válku s Apollónem.

Milá Umbratico,

      myslel jsem Puškina básníka. Nevěděl jsem, že byl Puškin prozaik. Díky za doplnění vzdělání. I tak si myslím, že nemá smysl dnes dělat komplikovanou poezii, pokud by ji člověk nedělal pro sebe. To je můj názor podle mé životní filozofie.

      Zajímavý je i názor o Odysseovi. Vždy jsem to bral tak, že úspěch se neodpouští a že v Odysseovi je rozebráno proč. Mám i tyto výklady:

Zajímavé je podívat se na Illiadu z pohledu Zasaď strom, zploď syna, postav dům. Achilleus si vybral zasaď strom (věčnou slávu) na úkor zploď syna a postav dům (rodinné štěstí). Paris si vybral zploď syna (Afrodité) na úkor postav dům (Héra) a zasaď strom (Pallas Athéna). Přesto Paris strom zasadil – zabil Achillea. Odysseus si jako Paris vybral zploď syna. Proslavil se podobně jako Paris. Dobil Tróju a tím i zabil Parida. Jako jeden z mála hlavních to celé přežil, a to i doma, byť se tam vrátil velmi pozdě. Je ale otázkou, zda celé jeho putování domů bylo jen ztrátou času.

Odysseus je celkově zajímavý, co se týče lsti. Dovede přelstít Trójany, obra Kyklopa, sirény, pohodlí v domě Kyrké, zájemce o uchvácení Ithaky při návratu. Dovede přemluvit Achillea, který nechce bojovat. Nicméně jeho verbíři to o něm vědí a dovedou jej přelstít jeho zbraněmi, aby šel do války, když předstírá šílenství, přidají svoji lest. Oni jeho lest jako jediní prokoukli. Buď byli verbíři chytřejší než on nebo to nebila vyrovnaná partie.

Odysseus s Achilleem jsou zajímavě převrácené postavy. Achilleus si vybírá cestu ke slávě i za cenu života. Odysseus je slabší, a tak si nemůže vybírat. Byl přelstěn. Kdyby mohl, naopak by zůstal doma. Na rozdíl od Achillea přežívá a vítězí. Je pravda, že bez něj by nezvítězil. Kdo si vůbec nevybíral, byl Hektor.

Toto je od Anny Hogenové: Achilleus si na kotvišti lodí nezacpával uši před křikem věcí, který mu připomínal zabití Patrokla. Jaká byla cesta starého Řeka po prohře na olympiádě bez gladiátorů?

      Máš na toto nějaký názor?

      U Slunečního krále bych bohužel nikdy nepoznal, že je o Odysseovi.

Krásný víkend

Kaji,

Odysseus je už asi 3000 let symbol a to nejen v rámci mytologie, respektive Homérových příběhů. Je to též okulní symbol. Je to symbol velké vychytralosti, která může být velmi destruktivní a ničivá. Co způsobila Odysseova chytrost - trojský kůň ? Zkázu Tróje, masakr, haldy mrtvých, plameny a sutiny. Nebyl to Achilleus, kdo dobyl Tróju. Byl to Odysseus. - Obávám se, že téhle mojí básničce nikdy nikdo neporozumí, takže ji smažu. 

Kaji,

já si naopak myslím, že by Puškin doceňovaný byl. On nebyl jen básník, byl i prozaik a jeho povídky jsou dodnes čtené, občas je taky někdo zfilmuje.  Před nemnoha lety to byl Například Miloš Forman. Ten natočil film podle hry Petera Shaffera inspirované Puškinovou povídkou Mozart a Salieri. Ta povídka je od A až do Z vylhaná s realitou nemá nic společného a přesto většina lidí už skoro 200 let(povídka vyšla v roce 1830) věří víc Puškinovi než historii.

Prozaik s velkým talentem se přizpůsobí každé době a pokud je tak přesvědčivý jako Puškin, pak dnes, v době postpravdivé, by mu patřil svět.

Co z toho nedělat řecky komplikované verše? Je to jistá forma seberealizace, je to možnost vypsat se ze svých těžkostí a sdílet je (tam naopak jednodušší forma pomáhá), je to možnost, jak legitimovat své okolí, podobných důvodů může být velmi mnoho. Není jednoduché je všechny najít. 

Milá Umbractico, myslím si, že kdyby nyní žil Puškin, moc doceněný by nebyl. Jak finančně, tak ani jinak. Myslím, že Puškin by dnes psal jinak, pokud by vůbec psal.

Proti Řekům máme jinou výzvu. Je na nás kladen tlak čtenáře rychle a na malém místě zaujmout, nebýt moc složitý, komplikovaný. 

Řeky a staré mistry v malířství zde má rád Musaši. Třeba o tom víš. 

jojo, to veršotřeštění, co mám slíbené, neva, alespoň se mám na co těšit :)

Norsko - tak to má být. Bolest má jen prosvítat. O to víc ji pak někteří vnímají.

Alegno,

věřím, že ty máš pro takový závěr opravdu pochopení. Už se těším, že spolu jednou rozjedeme takovou nějakou naivisticko - poetistickou párty. Jen nevím, kdy to bude. Pořád mám v šuplíku něco "důležitějšího".

bříško,

dík za tvou básničku. Když jsem psala tu svou, ani jsem netušila, že září je opravdu sezóna pod šapitó. Městečko, kam jezdím nakupovat, je teď plné cirkusáckých plakátů .   Cirkus bude ! 

Dík, Aru.  Jsem ráda, že se ti to líbí. 

law,

pro mě je to taky klíčové. Jen nevím, jestli to zvládnu v praxi. Chodí se mi špatně po provaze, když v jedné ruce držím paraplíčko a ve druhé berlu.Tak nevím, který nástroj nakonec použiju v případě útoku tygrů.

Stala jsem se teď onou stařenkou ze svého oblíbeného románu od Ladislava Fukse Myši Natalie Mooshabrové :

Stařenka slepá z kostela kráčí

cestu si berličkou hledá a značí

Berličkou hmatat není tak snadné

Stařenka slepá často upadne

Kaji,

kdybychom srovnali současnou poezii třeba s poezií starého Řecka, zjistili bychom, že v té dnešní už prakticky ani žádný řád není. Kdysi totiž poezie napomáhala duchovnímu růstu člověka, zatímco dnes ho utvrzuje v jeho duchovní zakrnělosti.

Stačí jen popřemýšlet o formě. Dřív měly básně tak složitou formu, že básníkem mohl být jen člověk nebem vyvolený, protože nikdo jiný to prostě nezvládl. Stejně tak třeba malíř musel umět kreslit a sochař musel dokonale znát lidské tělo as dramatik ony démony, ktří ovládají liidskou dušii. Dnešní umělci nemusejí už umět prakricky nic. Jen vyjadřovat slovy své pocity. - A co z toho ?

Díky, Goro.

Budu se i nadále snažit krotit tygry jen růžovým paraplíčkem a bič ponechám jiným.

Evženie,

díky. Ta poslední sloka je velmi optimistická. Ve skutečnostii vůbec nevím, jak to s těmi tygry dopadne. Ale - kdo se bojí, nesmí do lesa ani na provaz.

tahej. dětsky hravé, dětsky naivní. bolest jen prosvítá

fazóna sezóny

špitá pod šapitó

s obavou že zas je

v álejích nablito

odjel už cirkus 

klauni jsou sklíčení

zvoní zas k hodině ve škole líčení

vše bylo už řečeno v komentech přede mnou a ano taky mě nejvíce oslovil závěr***

obě jsou skvělý

...

a všechny ty děsivé tygry tam dole

co umí proskočit hořícím kruhem

zatahám za jejich ožehlé vousy

- tohle je pro mě nej :)

Druhá má skvělý závěr, souhlasím. Poezie a pravidla a řád se svěřují s touhou ovládnout situaci, závěr druhé ji naplno podtrhuje. 

"Divadelní"poezie mi je blízká, pěkné jsou obě, druhá má skvělý závěr!

Sezóna pod šapitó se mi moc líbí.  Ta poslední sloka je krásná.

Někdy se emoce a pocity tak rozjedou, že zkouším ten emoční přetlak natěsnat do co nejsložitější formy. Třeba do alexandrínu s výhradně ženským nebo výhradně mužským zakončením. Je to tak těžké, že mě při tom ony pocity částěčně přejdou.

Také bych prosila poezii o pravidla a řád :-). Vtipné.